Z jižních Čech až do Bruselu

Z jižních Čech až do Bruselu. Kristýna Svobodová je jedním z mladých českých profesionálů, kterým se podařilo získat stáž v Evropském parlamentu v rámci Schumanova stipendia. Přečtete si její příběh. 

Z jižních Čech až do Bruselu aneb půl rok v Evropském parlamentu

“Kind regards,

Kristýna Svobodová”

Úterý 30. června 2020, 22 hodin a 37 minut.

Z jižních Čech až do Bruselu. Dopisuju rozloučení, přidávám podpis pod motivační dopis a ukládám čtvrtou verzi svého CV v europassové formě. Od tří předchozích verzí (CV_final, CV_finalfinal a CV_pls_vazne_final) ji poznám podle delšího a zoufalejšího názvu: CV_ted_uz_ale_urcite_final_znova_to_nedelam.

O pár modliteb ke všem unijním hvězdičkám později hlásí webová stránka pro Schuman Traineeship v Evropském parlamentu úspěšně uložené přihlášky pro tři z více než 400 vypsaných pozic. Na více se přihlásit nelze.

A je to nejspíš dobře, protože jen samotné sumírování motiváku mi zabralo celé odpoledne. Napsat ho tak, aby se pokud možno co nejméně kryl s údaji v životopisu a nebyl plný otřepaných frází, byl nadlidský výkon, ze kterého mám ale ve výsledku dobrý pocit. K celé téhle šarádě nicméně přistupuju velmi realisticky – šance na přijetí jsou totiž relativně malé, každý půrok se do EP hlásí více než 8 000 lidí.

Volá mi někdo z Belgie!

Čtvrtek 2. července 2020, 17 hodin a 23 minut.

Jedu z nákupu a můj popěvek do tónů náhodné rádiové písničky přeruší vyzvánění telefonu. +32? Haha, že mi podvodníci volají ze všech míst republiky, to chápu. Ale že i z Belgie? Počkat, z Belgie?

Zastavuju auto u nejbližšího parkoviště u cukrárny, zatímco vyzvánění utichá. Volám zpět a z reproduktoru se ozve příjemný ženský hlas: “Dobrý den, u telefonu Kristýna Svobodová? Volám ohledně stáže do Evropského parlamentu, kam jste se hlásila. Jen bych vás ráda informovala o tom, jak by to mohlo vypadat, pokud bychom vás vzali…”

O sedm minut později se mi chce trochu brečet, trochu smát a trochu sníst tu likérovou špičku, kterou vidím za výlohou. Jsem v užším výběru. To znamená, že teď se bude volit mezi mnou a dalšími třemi lidmi. Oficiálně se tuhle informaci ale dozvím až na začátku srpna. Čas si nicméně krátím povinným questem v podobě přípravy kopie univerzitního diplomu (titul Bc. je podmínkou přijetí) a získáváním výpisu z trestního rejstříku – oba dokumenty je totiž v případě postupu nutné doložit během prvních dvou srpnových týdnů.

You have been shortlisted…

Sobota 1. srpna, 12 hodin 26 minut.

Cestou z rodinné dovolené ze Šumavy stojíme u Strakonic v šílené koloně, 30 stupňů ve stínu. Na mobilu cinkne SMSka. “You have been shortlisted for a Schuman Traineeship. Log into your account for more information. Trainee Outreach and Recruitment Unit”.

Netrpělivě očekávané zprávy jsou tu. Pro většinu lidí je to ale překvapení – ne každý totiž absolvoval v průběhu července předběžné mini interview. Jedno je však jisté: teď má Parlament celý měsíc a půl na to, aby oznámil, jestli mě vlastně chce nebo ne. Zamítavou odpověď se ale bohužel nedozvím dřív než 15. září.

Čtvrtek 20. srpna 2020, 10 hodin 15 minut.

Prázdniny neprázdniny, korona nekorona, pracovní nasazení vyžadováno na 200 %. Proto sedím ještě v pyžamu u notebooku a popíjím druhé snídaňové kakao. V pravidelných intervalech kontroluju všechna fóra a F5 netrpělivě mačkám nad každou stránkou, co mi přijde pod ruku – to je má oblíbená kratochvíle posledních dní. Někteří šťastlivci už nabídku dostali, jiní stále čekají. Po důkladném stalkingu přijímacího procesu několika ročníků nazpět ale zjišťuju, že přesné datum tady prostě nehraje roli.

You have received an offer

Čtvrtek 20. srpna, 10 hodin 18 minut.

Na mobilu cinkne SMSka. Teď bych chtěla napsat, že se mi zrychlí tepová frekvence, jak tomu bývá ve všech správných dramatech, ale pravdou je, že se objevila spíš taková divná arytmie, které občas mívám, když jsem nucená říkat své názory před větším počtem lidí než je 1. Už při pohledu na odesílatele mi ale zaslzí oči – Europarl.

You have received an offer for a Schuman traineeship. Log into your account to accept/refuse it within 72h. Trainee Outreach and Recruitment Unit”. Nekontrolovaně se směju, nekontrolovatelně kašlu na práci a jdu si pro třetí – oslavný – hrnek kakaa.

Autor: Kristýna Svobodová

Mami, oni mě vzali do Evropského parlamentu!

Čtvrtek 20. srpna, 10 hodin 29 minut.

Novinku volám drahým rodičům. “Tak si představte, že mě právě vzali na stáž do Evropskýho parlamentu. Jakože do Bruselu, na pět měsíců od října do února, dokonce je to placený. Teď mi to napsali,” soukám ze sebe a čekám na reakci.

Na druhém konci linky chvíle dramatického ticha. “Kristý, a nedělá si z tebe někdo na internetu jenom srandu?” ozvou se slova ‘podpory’ od mamky. (Dneska vám bude svatosvatě přísahat, že si vůbec nepamatuje, že by něco takového kdy vypustila z pusy.)

S mírným zklamáním vysvětlím, že doufám, že si nikdo srandu nedělá, protože jsem nad přihláškou strávila víc času, než je zdrávo. “Tak tam odjeď, zůstaň a už se nevracej! Protože tady to všechno půjde do kytek,” vyposlechnu si životní radu k nezaplacení od táty.

Po dalších 20 minut si ale do telefonu vzájemně jucháme a nadšeně opakujeme, že to je neuvěřitelný. Velkým pozitivem téhle stáže je totiž fakt, že k té kupě zkušeností člověk dostává taky pravidelný příspěvek, který není zrovna malá částka – minimálně na české poměry. S více než 1350 eury měsíčně se dá v Bruselu pohodlně vyžít. Bez něj bych si koneckonců stáž dovolit nemohla. O den později tak oficiálně potvrzuju, že se mnou od října můžou v Belgii počítat.

Předodjezdová příprava

Následující měsíc probíhá hekticky, chaoticky, je plný stresu a otázek, na které neexistují odpovědi. Po několikáté pročítám welcome balíček s pokyny, co před cestou zařídit. Promptně se přidávám do zhruba 37 skupin inzerujících pronájem bytů a pokojů v Bruselu.

Stahuju si WhatsApp, ze kterého se v příštích dnech stává jeden z nejdůležitějších komunikačních nástrojů mezi mnou a dalšími, stejně zmatenými, budoucími trainees. Co že to po mně všechno chtějí? Potvrzení, že mám o stáž stále zájem, i když bude z velké části probíhat online a skrze home office. Fotku na building pass. Vyplněný finanční identifikační formulář s razítkem z banky. Čestné prohlášení ohledně koronaviru… a samozřejmě autogram na smlouvu.

Ubytování ve stylu Harryho Pottera

Mezitím odepisuju na nespočet nabídek ubytování a velmi rychle v nich ztrácím přehled: nakonec prostě jen doufám, že se objeví něco v centru, tak od půlky září a za cenu, která nebude znamenat, že budu jíst po zbytek roku jen špagety s kečupem. (Spoiler alert: po měsíci v Bruselu špagety s kečupem jím stejně, protože jsem líná vařit.)

Absolvuju celkem tři online prohlídky. Na whiteboard v obýváků píšu všechny plusy a mínusy a nakonec se rozhoduju pro cenovou zlatou střední cestu: pronájem za 500 euro se vším všudy, 15 minut od EP, k nastěhování ihned a do konce února. Podkrovní pokojíček, kam se leze skoro po žebříku a dveře tvoří poklop ve stropu/podlaze. Má vlastní koupelnu a tak trochu Harry Potter vibes, což mi nesmírně imponuje.

Stáž za časů korony

Zhruba v půlce září odesílám zálohu a nájem za poslední zářijový týden: na cestu se chystám v pondělí 21. Účel dřívějšího příjezdu je prostý: předběžná aklimatizace a fakt, že nechci prvních 14 dní své stáže strávit zavřená na bytě. Belgie totiž přidala Česko mezi země v červené zóně a vyžaduje kromě povinného testu i dvoutýdenní karanténu.

Čtvrtek 17. září, blíže neurčené odpolední hodiny.

Na displeji vyzvánějícího telefonu se objeví neznámé číslo. Volají z banky, že vidí, že posílám peníze na účty v zahraničí, tak se chtějí přesvědčit, že to opravdu dělám záměrně a dotyčné osoby znám. Směju se a potvrzuju. Červíka pochybností ale smíchem odehnat nedokážu. Co když to fakt bude nějaký podvod? Za pár dní dorazím do Belgie, potáhnu se 4 kilometry od nádraží k bytu, a tam nikdo nebude? Takových případů už tu bylo…

Autor: Kristýna Svobodová

Destinace: Brusel

Pondělí 21. září, 19 hodin 30 minut.

Čekám v Plzni vedle svého obřího kufru na autobusový spoj Praha-Londýn. Nervózně se loučím s přítelem a za pár hodin i s Českou republikou.

Úterý 22. září 5 hodin a 30 minut.

Vystupuju na bruselské zastávce Gare du Midi. Od ‘mého’ bytu mě dělí cesta dlouhá čtyři a půl kilometru, která má trvat nanejvýš 57 minut. Notně o tom s pohledem na svá monstrózní zavazadla pochybuju.

Po dvou a půl hodinách plahočení se temnými belgickými uličkami, po pěti zastávkách na různých bezpečně vyhlížejících rozích a po jednom urychleném útěku z parku, ve kterém se zpoza lavičky při mé třetí odpočinkové pauzičce vynořil podivný chrchlající a potácející se chlapík, ale nakonec stojím upocená na prahu nového domova.

Záhy se ukazuje, že intuice nelhala a podvodníkům jsem nenaletěla. Jediným problémem je tak jen enormní množství sak a blejzrů, které budu muset efektivně a pokud možno bez újmy přesunout po prťavém žebříčku do podkrovního pokojíčku.

A jak to bylo dál?

Počkejte si na další část vyprávění Kristýny zde na Mladiinfo!

Zdroj: Text i fotografie jsou dílem Kristýny Svobodové.