Jak mi měsíční dobrovolnictví v Itálii přineslo klid na duši

Naše dobrovolnice Katka sebrala odvahu a vyrazila na měsíční dobrovolnictví do země, kde jídlo chutná jako božská mana a víno teče proudem. Začti se do barvitého vyprávění o tom, jaké příběhy píše ESC!

Jelikož jsem věčný filozof, tenhle text bude víc o tom, jak jsem se během projektu cítila a co mi přinesl než o samotném průběhu.

Dobrodruh každým coulem

Snad už odjakživa mám srdce dobrodruha a vrozenou velikou touhu objevovat nová místa, poznávat nové lidi i kultury. Někdy ve mně tato dobrodružná nátura na nějakou dobu usne a cítím, že jsem nejšťastnější v mém milovaném Brně. Letos v dubnu se ale probudila a tentokrát intenzivněji než kdy dřív.

„Oukej, chci jet do zahraničí a asi bych chtěla někde pomáhat,“ řekla jsem si jednou v pauze mezi přednáškami. Se svými nulovými zkušenostmi jsem se probírala desítkami českých i zahraničních stránek. Překvapilo mě, kolik různorodých příležitostí k vycestování mladých lidí existuje. Naštvání sama na sebe, že jsem jich nezačala využívat už mnohem dřív, na sebe nenechalo dlouho čekat.

ESC dobrovolnictví

Nejvíc mě zaujala nabídka měsíčního dobrovolnického projektu v Itálii pod záštitou European Solidarity Corps. Projekt se měl zaměřovat na témata ekologie, udržitelnosti a permakultury. Právě do téhle malinké italské vesničky na konci světa jménem Bergolo, mě to z nějakého nepopsatelného důvodu táhlo nejvíc. Štěstí stálo na mé straně, protože mě vybrali jako účastnici, za což bych nemohla být vděčnější.

Nesnadný začátek

Začátek pro mě nicméně byl velikým nárazem do zdi… Na pocit, že jedu na úplně nové místo, kde neznám ani jednoho člověka, jsem zvyklá ze studia v zahraničí. Stejně se člověk nervozitě nevyhne. Hlavně jsem ale po celém dni cestování dojela na místo potmě a v obrovské bouřce. Vzhledem k tomu, že se naše ubytování nacházelo uprostřed přírody ve stanech, všechno tam vypadalo jako po apokalypse.

Náš koordinátor mi ukázal maličké stany na spaní a pidi domeček, kam jedenáct dospělých lidí mělo „narvat“ všechna zavazadla, což se ukázalo jako nadlidský úkol. Třešničku na dortu pro mě představovaly zablácené umývárny s tureckými záchody, taky sprchy, které neodtékaly, a kde se to různým hmyzem jenom hemžilo. Ve stavu připomínajícím něco mezi smíchem a pláčem jsem napsala kamarádce: „Jako už jsem toho zažila hodně, ale tohle má potenciál být nejpunkovější měsíc mýho života.“

Na stejné vlně

Nenech se ale odradit, na punk sice došlo, ale prvotní šok se velice rychle překlopil v naprosté nadšení. Vždycky mě fascinovalo, jaké štěstí na lidi v životě mám, a tento projekt nebyl výjimkou. Už během tří dnů jsme si s ostatními vytvořili tak silné vazby, že bychom je za normálních okolností tvořili několik let. Když skončil první týden, už jsme o sobě věděli úplně všechno. Svoje nejzářivější i nejtemnější životní momenty. Nejkrásnější vzpomínky i traumata z minulosti, které si s sebou neseme dodnes. Byli jsme úplně na stejné vlně. Míra tohoto napojení nás fascinovala každý den. Fungovali jsme komunitním způsobem života, což pro mě bylo nové a hodně inspirativní.

Různorodé dobrovolnictví

Kromě několika volných dní jsme každý den trávili manuální činností. Pracovali jsme na didaktické zahradě, která funguje na bázi permakulturních principů, pomáhali s organizací třídenního eko festivalu, čistili lesní cesty a obecně pomáhali se vším, co bylo potřeba. Za svůj největší osobní úspěch považuji realizaci schodů nebo stolu.

Digitální detox

Jeden týden z projektu byl tzv. „disconnection week“. Spočíval v tom, že jsme na sedm dní úplně odložili svoje telefony a notebooky. Jelikož jsme generace, která je na každodenní internetové připojení zvyklá, ve všech to přirozeně vyvolalo prvotní strach. Nakonec jsme si to ale všichni neuvěřitelně užili. Donutilo nás to totiž žít v přítomném okamžiku. V běžném životě jsem zvyklá, že když se chvíli nudím, hned vezmu do ruky mobil a začnu scrollovat na Instagramu. Tady jsme ale měli „jenom“ sebe, a tak jsme si pořád povídali. Vzbuzovalo to v nás touhu trávit spolu kvalitně opravdu každičký moment dne.

Nevěděli jsme, kolik je hodin nebo co se zrovna děje ve světě. A bylo to opravdu uvolňující. Když jsem kolem sebe pak viděla lidi z jiných projektů, jak během oběda vytáhnou mobil a koukají na sociální sítě, přišlo mi to úplně absurdní. Na konci tohoto týdne si nikdo z nás telefon nechtěl vzít zpátky. Tahle zkušenost mi dala nový vhled a donutila mě používat mobil víc vědomě. Věřím, že by podobný zážitek pro každého mladého člověka byl velkým přínosem.

Dobrovolnictví jako lék

Celý měsíc měl pro všechny z nás hojivé účinky. Zjistila jsem, že si lidé jezdí na podobné projekty řešit vnitřní problémy. Na náš projekt většina z účastníků vyjela, protože se cítila ztracená. Někdo zrovna dostudoval univerzitu a netušil, co dál s životem. Přijeli účastníci se zlomeným srdcem. Někdo zjistil, že cesta, kterou celý život považoval za správnou, pro něj není. Další trpěl úzkostmi a panickými atakami…

Na projektu jsme pocítili obrovský klid a úlevu. Cítili jsme, že nám to obrovské italské slunce vyhojilo rány. Alespoň na měsíc jsme zahodili všechny starosti, žili ze dne na den a užívali si sílu přítomného okamžiku. Pár momentů, které jsem tam zažila, si budu pamatovat do konce života. Třeba když jsme po párty šli na několik hodin zpívat a hrát na kytaru, a pak utíkali rovnou na východ slunce. Na projektu jsme si nenechali ujít ani jediný západ. Pamatuji si, jak jsem se při jednom takovém západu rozplakala štěstím. Vzpomínám na okamžiky, kdy jsme se s holkami vydaly na roadtrip po italských Alpách. Kdy se z restaurace na Google Maps vyklubal domeček pětaosmdesátileté babičky, která nám sama uvařila večeři o osmi chodech. Silných zážitků nespočet. Společně jsme tak z letošního července vytvořili jeden z nejintenzivnějších měsíců mého života…

A co na závěr?

Celé bych to shrnula tak, že přes počáteční pochybnosti se člověk velmi rychle přenese, a pak už si jenom užívá. Měsíc se mi zprvu zdál jako poměrně dlouhá doba, ale utekl neuvěřitelně rychle. Každý den byl naplněný zážitky až po okraj. Proto všem moc doporučuji na jakoukoliv podobnou příležitost vyjet. Možná tam nenajdete to, co já. Určitě ale najdete přesně to, co v daný životní okamžik potřebujete, i když o tom možná ani nevíte… A taky krásný bonus, kamarády z celého světa!