Cesta na Balkán: 9 dní a 9 nocí v Černé Hoře

Ovce a krávy na silnici, Volskwagen Golf z 80. let na každém rohu, pláže i vysokohorské túry, vstřícní lidé a mleté maso na sto způsobů. To všechno (a mnohem více) se mi vybaví, když se řekne Montenegro. Až do minulého léta, kdy jsem do Černé Hory vyrazila, se mi však nevybavovalo skoro nic. Taky o Černé Hoře nic nevíte? Anebo se tam chystáte? Inspirujte se itinerářem Katčiné devítidenní cesty po Montenegru!

Proč zrovna Montenegro?

Když jsme minulý rok s přítelem přemýšleli, kam v létě vyrazíme, nemohli jsme se dohodnout. Výsledkem bylo, že v půlce léta jsme zjistili, že letenky do destinací, kam bychom chtěli jet, už byly drahé, a tak jsme šáhli po záložním plánu s názvem „roadtrip někde po Evropě“. Po revizi našich bucket listů, zhlédnutí nejrůznějších blog postů a vyhodnocení naší finanční situace padla volba na Černou Horu. Proč?

• Černá Hora je neskutečně krásná, především co se týče hor a přírody. Myslím, že mi v tomhle dá za pravdu každý, kdo tam byl anebo viděl fotky Montenegra od Freyi z The Sandy Feet.
• Černá Hora je levná, a tudíž skvělá pro studentské rozpočty. Pokoj pro dva s vlastní koupelnou jsme ve většině lokalitách sehnali kolem 500 Kč a během letních měsíců včetně září je v Černé Hoře skvělé počasí pro kempování.
• Černá Hora (zatím) není tak profláknutá destinace, a tak nám to přišlo i jako relativně dobrodružná cesta.

Vyrážíme směr Černá Hora, ale ještě před tím

Vídeň

Cesta do Černé Hory trvá 14-15 hodin. Bylo jasné, že na jeden zátah to nedáme, a tak jsme si cestu rozkouskovali a udělali si na ní tři zastávky (což odpovídalo i naší představě o roadtripu). Zastávkou č. 1 byla Vídeň. Tu jsme si za den prochodili, udělali si zastávku na „must-see“ pamětihodnostech a navštívili kavárnu s bezva konceptem, kde dortíky pečou babičky a dědové v penzi, a díky kontaktu s mladým personálem a zákazníky se necítí tak sami nebo neužitečně.

Plitvická jezera

Zastávkou č. 2 byla Plitvická jezera, kam jsme se jako fanoušci Pokladu na stříbrném jezeru chtěli už dlouho podívat. Až po cestě jsme zjistili, že národní park Plitvická jezera není zrovna budget-friendly, a tak jsme nakonec byli rádi, že jsme  během cesty z Vídně nabrali zpoždění a přijeli k němu až v 16:00, kdy se cena citelně snižuje. I se třemi hodinami na návštěvu jsme si v parku prohlédli vše, co jsme chtěli. Navíc být v parku těsně před zavíračkou má velkou výhodu v tom, že si místo užijete bez zástupů turistů.

Dubrovník

Zastávkou č. 3 a zároveň poslední zastávkou před Černou Horou byl Dubrovník (se svými přemrštěnými cenami naprosto nezapadající do našeho studentského rozpočtu). V Dubrovníku určitě běžte na městské hradby, a to nejlépe hned ráno. Ty výhledy stojí za to. Při koupi vstupenek se nezapomeňte zeptat na studentskou slevu, kterou sice dávají, ale uvedenou ji nikde nenajdete. Odpoledne vylezte na horu Srdj s pevností, ve které najdete expozici o obléhání Dubrovníku v roce 1991. Vidět v rámci expozice rozbombardované záběry dubrovnického přístavu a večer v přístavu sedět s pivem v ruce byl rozhodně moment, kdy člověk reflektuje nad tím, jak je mír křehká záležitost.

9 dní a 9 nocí v Černé Hoře

Den první a druhý

První zastávkou na naší cestě Černou Horou byla Boka Kotorská, záliv, často nazýván nejjižnější fjord Evropy. V zálivu se nachází město Kotor, což je taková menší verze Dubrovníku, ale méně komerční, s méně lidmi a taky méně udržovaná. Ta neudržovanost městu sice dodává určitou autentičnost, na druhou stranu mi bylo líto, že městské hradby, které jsou dvakrát delší než ty v Dubrovníku, takovým způsobem chátrají. V historickém centru Kotoru jsme si i za relativně malý peníz dali dobrou večeři i se sklenkou vína (o tom se nám v Dubrovníku mohlo jen zdát). Další den jsme vyjeli do národního parku Lovćen, kde jsme vylezli k mauzoleu Petra II. Petroviče-Njegoše, významného panovníka Černé Hory. Je to impozantní stavba s nádherným výhledem!

Den třetí

Třetí den jsme využili ke koupání na pláži před Svetim Stefanem – tím výběžkem do moře, který vždycky vidíte na všech propagačních materiálech. Koupání tam bylo super a v září už tam nebylo ani tolik lidí. Od Svetiho Stefana jsme zamířili do vnitrozemí ke Skadarskému jezeru. Tam jsme se nachomýtli k ochutnávání místních vín a nejrůznějších domácích likérů. V kempu jsme pak potkali pár Němců, co mířili do Albánie (už poněkolikáté), a po jejich vyprávění jsme Albánii přidali na náš bucket list.

Den čtvrtý

U Skadarského jezera jsme nejvíce chtěli vidět meandr řeky zvaný Pavlova Strana. Je tam suprový výhled a dost dobrodružná cesta. Svou šířkou silnice odpovídá cyklistické stezce, takže když se vyřítí auto v protisměru, reakční čas řidiče je pro všechny zúčastněné dost zásadní, ostatně jako kdekoli v Černé Hoře. Od Pavlovy Strany jsme se pak vydali do hlavního města Černé Hory – do Podgorice, kde jsme chtěli strávit půl dne, dokud jsme nezjistili, že tam vážně není co dělat/vidět (klidně mi to rozporujte, ale my po 45 minutách nevěděli, kam jít).

Den pátý

Dnem pátým skončila naše „výhledová a přejížděcí“ část cesty a my se konečně vydali na první túru, konkrétně na túru kaňonem Mrtvica. Jeden místní nám (německy!) poradil cestu ke kamennému mostu a díky jeho radám jsme zdárně došli až k Bráně přání, kde jsme slezli dolů k řece. Teplota na dně kaňonu byla o 6-8 stupňů nižší než nahoře a nad hladinou se vznášela mystická mlha. Rozhodně speciální místo.

Po túře jsme se vydali do pohoří Komovi do Katun Martinovica – staré salaše, kterou před dvěma lety její majitelé opravili a na původním místě vybudovali prázdninový areál. Není tam elektřina ani plyn, a to je vlastně na tom to nejlepší. Vaříte si na starých kamnech a od 20:00 si posvítíte už jen baterkou. Majitelé jsou navíc bezva lidi. Pozvali nás k sobě domů, pohostili nás rakijou (tradiční pálenkou) a různými marmeládami a hlavně vyprávěli. O všem a všech. O historii jejich rodiny, o tradici hraní na píšťaly, o jejich dětech a o tom, jak v zimě místo opouští kvůli sněhu. Celá konverzace probíhala v srbštině a češtině, ale rozuměli jsme si všechno.

Den šestý

Z Katun Martinovica jsme vyrazili na výstup k vrcholu hory Kom Vasojeviscki. Pohoří Komovi není národním parkem, a proto jsme při našem výstupu nepotkali moc lidí. Převýšení 700 m a členitý terén nám daly zabrat, ale výlet to byl jedinečný.  Po návratu jsme se vydali směr pohoří Prokletije nacházející se na hranicích s Albánií. Část země, kde se Porkletije nachází, je muslimská, tudíž tu narazíte na spoustu mešit a minaretů. Krom toho tu všude na silnicích potkáte ovce a krávy.

Den sedmý

Den sedmý jsme neodpočívali, ale vydali se z údolí Grbaja na vrchol jménem Očnjak (česky Tesák). Jelikož většina návštěvníků míří na Volušnici, nepotkali jsme při našem výstupu i sestupu vůbec nikoho. Bylo nám líto, že jsme v Prokletije nezůstali delší dobu. Po sestupu jsme zamířili do dalšího národního parku, tentokrát do Durmitoru. Cestou jsme projížděli podél kaňonu řeky Tary, nejhlubšího kaňonu v Evropě a navštívili kamenný most Đurđevića Tara, jehož pátý oblouk byl během 2. světové války odstřelen, aby se zabránilo postupu nepřátelských vojsk.  

Den osmý a devátý

Poslední dva dny jsme strávili v pohoří Durmitor ve městě Žabljak. V Durmitoru jsme vylezli na nejvyšší (někdy uváděnou i jako 2. nebo 3. nejvyšší) horu Černé Hory – Bobotov Kuk. Na Bobotov Kuk vede cesta ze Žabljaku, ale to už je pak túra pro zdatné turisty! My si k Bobotov Kuku popojeli a i tak to byl dost náročný výstup, hlavně v poslední části, kde člověk musí postupovat za pomoci řetězů. Cesta na vrchol je ale krásná, lemovaná zvrásněným masivem a rozlehlými loukami.

Další naší zastávkou v Durmitoru bylo Černé jezero, kde jsme si relativně jednoduchou pěší túru zpestřili návštěvou jeskyní, kde se za 2. světové války ukrýval Josip Tito. V Durmitoru jsme navíc měli čas doochutnat typické černohorské pokrmy, jako např. pljeskavicu (obrovský karbanátek z mletého masa) nebo olejnatou kaši cicvara. Upřímně nás balkánská kuchyně moc neoslovila, až na kajmak (dobrý mazací sýr), skvělé víno nebo čerstvé ryby, které jsme ochutnali na pobřeží. Nicméně za vyzkoušení černohorská kuchyně rozhodně stojí.

Durmitor byl naší poslední zastávkou v Černé Hoře. Odtud jsme se přes Srbsko vydali zpět do České republiky. Výlet do Montenegra doporučuji všem, kdo milují přírodu a pěší túry a nechtějí se na nich potkávat se zástupy ostatních turistů. Kromě nedotčené krajiny mi v Černé Hoře učarovali její obyvatelé – milí, pohostinní a upovídaní. 

Praktické informace

• Dovolenou jsme částečně plánovali dopředu, částečně na místě. Skvěle popsané túry najdete např. u již výše zmiňované Freyi z The Sandy Feet nebo Moon & Travel Honey. Tyhle dva blogy spolu s průvodcem z Luxoru nám udělaly největší službu. Přímo na místě se nám pak osvědčilo dát na rady místních. Značení turistických cest funguje relativně dobře, ale občas se ztrácí. Místní navíc znají různé zkratky nebo naopak místa, která byste neměli minout.
• Na pobřeží se domluvíte anglicky, ve vnitrozemí nikoli. Naštěstí jsou černohorština a srbština slovanské jazyky a s trochu dobré vůle se s místními domluvíte na všem a o všem.
• Černá Hora není v EU (ale platí se tam eurem). S tím souvisí i to, že tam nemáte zdarma EU roaming. My jsme si hned na začátku cesty v Kotoru zakoupili datovou kartu na 25 GB za 5 EUR.  I když pak v horách často signál nebyl, byli jsme z té ceny hotoví ještě hodně dlouho.
• Platba kartou je ve většině případech nemožná. Takže hotovost stále s sebou.
• Do Černé Hory lze vycestovat na občanku. Každý turista má navíc přihlašovací povinnost, tedy povinnost registrovat se v nějaké turistické kanceláři do 24 hodin po příjezdu.
• Info pro motoristy: Dálniční známky v Černé Hoře nejsou. Benzín stojí na všech čerpacích stanicích stejně. Vyplatí se dodržovat rychlost, i když jedete na rovince, kde je dobře vidět, ale předepsaná rychlost je 60 km/h. Jeďte opravdu 60, je dost možné, že na úseku bude stát policista s měřicím zařízením.

Máte chuť podělit se s ostatními o své cestovatelské zážitky, itinerář či obojí, ale nepíšete vlastní blog? Pošlete nám svůj článek na redakce@mladiinfo.cz a my ho rádi publikujeme. Další tipy na cestování hledejte na Mladiinfo – cestování.