Nápad vydat se na camino, pouť, o které bylo napsáno dokonce víc řádků, než o Agátě a Jaromírovi, přišel nenápadně. Na gymplu, při půlnočním společném učení se dějepisu po telefonu. Od té doby uplynuly více než tři roky a z pošetilého nápadu z únavy, se stala skutečnost…

Příprava – nezbytná část Camina?

S kamarádkou jsem prošly dlouhým myšlenkovým vývojem, zejména kvůli covidové pauze, kdy jsme si řekly, že naše putování započneme portugalskou cestou. Nejvíc friendly možností, ať už chce jít camino kdokoliv. Cesta dlouhá okolo sympatických 300 kilometrů s vícero možnostmi a nenáročným terénem, kdo by to nebral.

Že by bylo vhodné koupit si letenky, jsme naznaly v květnu, o asi měsíc později jsme koupily letenky zpáteční. Pokud čekáš ohromně výhodný kup, který naznačoval geniálnost a jasnou „zelenou“ od Vesmíru pro toto rozhodnutí, nestalo se tak. To však neovlivnilo naše těšení se na srpen, začátek naší story.

Balení proběhlo tak, že jsme si nakázaly si vzít co nejméně věcí, hlavně obstojné trekové boty, které máme „prošláplé“ a prací mýdlo, abychom ve dvou zabalených tričkách neodrazovaly ostatní poutníky. Hole jsme nechaly doma, jelikož je letištní kontrola ze zavazadla „vyhazuje“ nejspíš podle nálady a aktuální konstelace hvězd.

Nádherné kachličky a těžký začátek

Porto, velice častý start portugalské verzi camina, je krásné město nabízející skvostné pohledy na řeku Douro, modrobílé kachličky azulejos, nebo třeba výrobky z korku, které je škoda si neodvést (dodnes toho litujeme). 

Ubytování jsme nenaplánovaly zrovna ve strategické poloze, a tak nás hned první den čekalo přes 40 km do prvního albergue. Naše prvotní naivita týkající se naší skvělé formy a vražedného tempa opadla v odpoledních hodinách. Po pozdně odpoledním obědě ve formě salátu ze supermarketu a jednoho předraženého cappuccina z prášku v nóbl restauraci, jsme si přiznaly, že první den v poutnické ubytovně nespíme. A tak nám dřevěný chodníček vedoucí kolem oceánu posloužil jako obstojné lůžko…

Krása vedle nádhery

Na camino jsme nešly s konkrétním záměrem či tématem, které bychom potřebovaly řešit. Shodly jsme se, že „overthinkujeme“ i v každodenním životě, a tak jsme se snažily nad ničím nepřemýšlet a prostě jen jít.

O trochu vzrušení se postaraly téměř každodenní závody o lůžko s ostatními poutníky. Naštěstí jsme vždy přišly v odpoledních hodinách, kdy nějaká palanda zbyla. Horší byla ranní vstávání, kdy někteří poutníci vyráželi i před pátou ranní, a tak už nešlo klidně spát. Naše heslo totiž znělo: „Hlavně se nikam nehnat.“

Camino ti obstará úsměvná setkání

Na cestě jsme potkaly stovky lidí, některé jsme si pamatovaly už od začátku cesty, jako třeba „německé babičky“, které doteď bezmezně obdivujeme. Vzpomínáme na staříčka z Tchaj-wanu, který si myslel, že pocházíme ze státu „Czechoslavia“, Brazilce, který svou pozitivitou a rychlým krokem nakazil všechny kolem (až na nás). Pár dní jsme strávily i s Tomášem, který si v krosně nesl všechno možné i nemožné. A to včetně plynového vařiče nebo hašiše.

Opravdová odměna

Tou hlavní odměnou nebyl certifikát, který v cílové rovince dostanete i s gratulací španělského úředníka. Pro nás jim byl samozřejmě společně strávený čas, ale také pohled na neuvěřitelně krásnou katedrálu v Santiagu de Compostela. Mše je v takové katedrále nutností, i když nerozumíte ani slovo a třeba nejste ani věřící. Dokonce jsme se dostaly i k ostatkům sv. Jakuba, což byl zážitek i díky emocím ostatních.

V Santiagu jsme bloumaly uličkami, nasávaly atmosféru, kterou nám občas kazili otravní dudáci, pily kafíčka, navštívily záhadný komplex City of Culture of Galicia, nebo jsme si dopřály pár poutnických drinků.

„Jaký si to uděláš, takový to máš…“

Asi tak bych zhodnotila naši pouť, vlastně, myslím si, že to platí i pro celý život. Záleží na nás, jak se budeme dívat na svět, i psychologové říkají, že 10 % z toho, co se nám děje, jsou vnější okolnosti a zbytek náš postoj k dané situaci. My jsme se zkrátka nestresovaly, užívaly si plnými doušky objevování nových států, poznávání lidí a byly fascinované, jak krásné scenérie na světě máme. Nasmály jsme se, když jsme se náhodou nedorozuměly, dostaly nedobré jídlo, nebo si neustále připomínaly, že bychom jistě zvládly ujít víc kilometrů… Chůze je vlastně taková terapie sama o sobě, a to člověk nemusí přijít na nic převratného nebo nemusí být osvícen…

Pokud zvažuješ jedno z mnoha možností camin, doporučuju facebookové skupiny. Vybereš si tu svou, ale k zahození není tato mezinárodní, nebo česká skupina pro poutníky…

Zdaleka jsem nepopsala všechno, co jsme zažily. Ale teď už jsi na řadě ty, ničeho se neboj, překonávej sebe i překážky kolem, a život se ti odvděčí!