Realita dobrovolníka v Gruzii
Jaká je doopravdy realita dobrovolníka v Gruzii? Sabina pokračuje ve svém inspirativním vyprávění o tom, že ne vždy je všechno procházka růžovou zahradou.
Co tu dělám?
Pracuji pro místní neziskovou organizaci „Georgian Youth for Europe“. Vytvářím neformální vzdělávací aktivity pro děti a mládež ve věku od 6 do 25 let. Já konkrétně vyučuji místní Gruzínce anglicky a španělsky. Mám volnou ruku při tvorbě různých akcí, jako jsou třeba kulturní večery. Jsem tu díky programu Evropský sbor solidarity, díky kterému můžeš vyjet jako dobrovolník do zahraničí i ty! Je to opravdu jednoduché, podívej se na průvodce od Mladiinfo.
Jaká je realita dobrovolníka v Gruzii
Před odjezdem jsem měla jediné obavy z toho, jak si sbalím svůj život do jednoho zavazadla o hmotnosti 23 kg. Z Británie jsem byla zhýčkaná možností si nechat poslat extra balík s dalšími věcmi, ale na cestu do Gruzie jsem byla striktně omezena váhou. Nakonec se moje obavy rozplynuly, protože jsem po dobalení měla ještě nějakou rezervu, ale objem byl neúprosný.
Řekla jsem si, že si nebudu tvořit žádná očekávání. Prostě přijedu „na blind“. Jenže to úplně nevyšlo. Věděla jsem dopředu, že je Gruzie rozvojovou zemí, ale hned po cestě z letiště na byt jsem byla šokována úrovní místních životních podmínek. A když jsem pak poprvé procházela Rustavi (industriální město, ve kterém bydlím), chtěla jsem okamžitě odjet. Svůj kufr jsem si vybalila až třetí den, protože jsem počítala s variantou, že se prostě otočím na patě. Tady rok nevydržím. Polorozpadlé domy, některé úplně rozpadlé nechané napospas osudu, na ulicích běžně odpadky, pouliční psi a kočky, vedle popelnice mrtvá koťata, hned druhý den nám přestala téct voda (místní běžná praxe, takže máme vždycky nachystaných šest barelů vody), jindy je to zase elektřina, co vypadne na celý den atd. Gruzie si mě hezky pokřtila hned na začátku.
Gruzie mě HEZKY (m)učí!
Po sdílení mých zážitků z hodně silného kulturního šoku, mě i moje rodina plně podporovala v rozhodnutí odtud odjet. Ale neudělala jsem to. Řekla jsem si, že odjet můžu vždycky, tak to prostě zkusím „vydržet“ co nejdéle. Řekla jsem si, že kdybych odjela okamžitě, nic bych z Gruzie neměla. A teprve teď (po prvním měsíci) začínám poodhalovat místní mentalitu a kulturní specifika, na které jsem nikde jinde zatím nenarazila. Byla jsem doposud zvyklá pouze na západní evropské země, ale je to právě Gruzie, co mě učí se dívat na svět z nové perspektivy, která není ani dobrá ani špatná. Je prostě jiná. Už teď je mi ale jasné, že po návratu do ČR budu vděčná minimálně za pravidelný přísun tekoucí vody, elektřiny, za čisté ulice a lepší dostupnost potravin. Jsem hold zhýčkaná západní kulturou…
Kromě silného kulturního šoku, si taky užívám zažívacích problémů (asi z místní vody). Učím se střídmosti v potravinách – ze zeleniny na tepelně zpracované jídlo tady najdu momentálně jen mrkev, cibuli, lilek, máslovou dýni a brambory. Tak zapojuji vlastní kreativitu, na jaký další způsob je ještě můžu obměnit.
A teď to pozitivní!
Není samozřejmě všechno tak ponuré, i když moje mysl toho zatím tolik není schopna vyfiltrovat. Musím říct, že za ten první měsíc jsem nenatrefila na jediného nepříjemného Gruzínce. Všichni jsou tu neskutečně milí, přívětiví, nápomocní, pohostinní a mají otevřená srdce! Jejich povaha a temperament jsou mi velice blízký. Veškerá moje počáteční frustrace se teda odvíjí od místních podmínek, nikoliv od lidí samotných (i když neexistující ekologie, netřídění odpadu atd. mě dokážou pěkně rozpálit do běla).
- Gruzínská kuchyně – oblíbila jsem si acharuli khachapuri (chleba ve tvaru loďky, plněný gruzínským sýrem, máslem a syrovým vejcem) a potom khinkali (něco na způsob plněných pirohů).
- Čerstvý koriandr, petržel a kopr všude, kam se podíváš! Hotový ráj!
- Příroda – když už se člověk dostane mimo civilizaci, ta místní příroda je dechberoucí! A to si plně uvědomuju, že jsem viděla jenom zlomek její plné krásy!
- Flexibilita – moje hostitelská organizace je neskutečně vstřícná a otevřená jakýmkoliv nápadům. Je tady tudíž prostor k realizaci téměř čehokoliv, s čím přijdu a místní gruzínská mládež by z toho mohla mít užitek.
- Pokora – čím dál víc si uvědomuju, z jak privilegovaného prostředí vlastně pocházím a jak jsem za to vděčná (od množství příležitostí, zdravotní péče, životních podmínek až po demokratický suverénní stát).
- Hodiny gruzínštiny – jelikož se samotnou angličtinou tady moc nepochodím, je nasnadě umět buď rusky (to není můj případ, umím jen číst a pak pár základních frází) anebo gruzínsky. V rámci programu se tady budu učit 3-4 měsíce gruzínsky a už teď je to pořádná výzva!
