Počátek (dobrovolník v Lotyšsku)

 Je to počátek konce? Ne, je to počátek něčeho zajímavého. Zkušenost, kterou jinde nedostanete. Dobrovolnictví je většinou běh na dlouhou trať, ale výsledek stojí za to, pokud o to stojíte…

Jak to všechno začalo..

Rozhodl jsem se stát se dobrovolníkem. Tohle rozhodnutí nepřišlo samo od sebe a ani ze dne na den. Začalo to s mojí první účastí na mezinárodních projektech, kde jsem zjistil, že je možné cestovat, poznávat a přitom nebýt omezen nějakou cestovkou. Ale prostě a jednoduše zažít vše na vlastní kůži a v doprovodu místních lidí, kteří vás zavedou i na místa, která jindy neuvidíte. Během těchto projektů jsem zjistil, že pomáhat ostatním je také dobrá činnost, která mě tak nějak vnitřně naplňuje pocitem, že jsem udělal něco dobrého. A tak jsem se do toho vrhnul tak říkajíc po hlavě.

Je mnoho možností jak být dobrovolníkem. Od OSN přes Červený kříž až po různé nadace a další organizace. Já jsem si vybral program, který jsem znal již z projektů – Mládež v Akci. Program Evropské Komise. Ten mi přišel jako nejlépe dosažitelný a také lépe zajištěný než některé pochybné organizace. Jako zemi svého „pobytu“ jsem si vybral Lotyšsko. Již několikrát jsem ho navštívil a líbilo se mi tu a navíc jsem znal lidi z organizace, ve které pracuji a která mi zajišťuje vše potřebné. Osobně to doporučuji, protože tak lépe víte, do čeho jdete.

Spousta lidí v České republice dobrovolnictví odsuzuje, nebo jím i opovrhuje. „Přeci nebudu něco dělat zadarmo!“ Ale ono to není zadarmo, máte kde bydlet, máte co jíst, máte všechno co potřebujete a i kapesné na věci navíc. Navíc se naučíte místní jazyk, pomáháte lidem, kteří to potřebují a pokud si dobře vyberete, tak navíc děláte i to, co vás baví. A ty zkušenosti jsou k nezaplacení. Jen v Čechách se to nějak nedoceňuje, ale vím od přátel ze zahraničí, že u nich se tyto zkušenosti cení stejně jako další vzdělání na VŠ. Snad to jednou dorazí i k nám.

Rozhodl jsem se na svůj blog psát o tom, jaké to je v Lotyšsku a jaké je být dobrovolníkem. Dnes mám za sebou přesně týden. Týden, co jsem sem dorazil a ubytoval se v táboře Ledini u města Jelgava. A musím říct, že i za tak krátkou dobu je co vyprávět, protože jsem poznal spoustu zajímavých lidí a naučil se pár nových věcí. Ale vezmu to po pořádku.

Cesta sama o sobě byla zajímavá. Já, krosna plná elektroniky a spacáku, velká taška s prádlem a botami a batoh se svačinou jsme se vydali na tuto cestu autobusem. Praha – Riga, 25 hodin 15 minut. Autobus kupodivu do cíle přijel naprosto přesně. A to i přesto, že jsme měli cestou technické problémy. Autobus totiž občas vypověděl službu, prostě vypnul motor a bylo. Asi poprvé jsem naživo viděl řidiče opravovat autobus uprostřed noci na křižovatce ve Varšavě. No po několika pokusech se to podařilo a jelo se dál. Tyto problémy nás postihly několikrát.

Po dobrodružné cestě..

Po příjezdu na mě čekala moje vedoucí Inga. Milá a hodná paní, která mě nejprve vzala na hokej a pak jsme jeli do místa mého bydliště. Tedy bydliště na rok, po který tu budu. Pomohla mi zařídit místní telefon, nakoupit první jídlo a zavezla mě k mému domku. Ano mám pro sebe celý dům. Tři místnosti, kuchyně, kotelna, předsíň, vstupní hala a záchod a koupelna. Na to že jsem dobrovolník si tu žiju docela dobře, myslím. Každopádně Inga mě hned další den vzala na všechny úřady, vyřídila se mnou povolení k pobytu, zřízení bankovního účtu, a další potřebnosti. Mimochodem víte jak skvěle to tady funguje? Na imigračním úřadě se vydávají i pasy pro místní a tak tam sedí 5 úřednic. Za každou židlí pro příchozího člověka je bílá tabule a před každou úřednicí napevno přidělaný fotoaparát. Potřebujete pas a na něj fotku? Není problém, hned na místě vás vyfotí jediným kliknutím v počítači, fotku automaticky přidají a je vyřízeno. V mém případě milá paní za přepážkou řekla, je pondělí, přijďte ve čtvrtek, bude to hotové. A bylo, bez nejmenších problémů. Stejně tak v bance, i když tam to šlo rychleji. Založil se účet – vyplnění jednoho dvoustránkového dotazníčku. Jméno, příjmení, kolik hodláte posílat cca do banky, jak často a kolik vybírat a jak často, chcete internet banking a nebo ne? Vyplněno, odevzdáno a za dvě hodiny si přijďte podepsat smlouvu a účet bude připraven. Za dvě hodiny jsem přišel, podepsal smlouvu – jednostránkovou!!! A vše bylo vyřízeno. Kdyby to takhle jednoduše šlo všude… Žádná malá písmenka, vše jasné, čitelné a hlavně stručné. Tenhle systém se mi nějak zalíbil.

Jinak jsem samozřejmě započal svou dobrovolnickou práci. Třikrát v týdnu pomáhám učit děti práci se dřevem. Učim se při tom i já sám, protože některé stroje jsem zatím nikdy nevyzkoušel. Ale o tom to je, jedete do cizí země učit se novým věcem. Čím více se naučíte, tím více tak získáte. Já se tedy rozhodl zkusit vše, co půjde. Organizace, kde jsem – JUNDA (centrum pro děti a mládež) – je vládní organizace a zajišťuje volnočasové aktivity pro děti a mládež. A tak pracuji hlavně s nimi. A musim říct, že je to zábava. Mnohé z těch dětí umí anglicky, což mi usnadňuje začátek, ale již v dalším týdnu mě čekají hodiny lotyštiny. Už se těším až si s těmi dětmi víc popovídám, i když vím, že to nebude hned, prostě se těším. Jsou tu spousty aktivit, které mohu zkusit, tak časem snad napíšu, jaké to je. Doufám, že dostanu i nápady, které pak použiji i doma. V práci se dřevem mi pomáhá vedoucí Andulis. Je to velmi příjemný a milý člověk. Rychle jsme se spřátelili. Viděl jsem díky němu například místa, která v Lotyšku znám, ale na fotografii staré více než 70 let. Je neuvěřitelné jak rychle se věci mění. Zjistil jsem také, že školáci tady tou dobou nosili do školy hezké sváteční oblečení a školačky měli uniformu. Andulis je designér a měl již i svojí vlastní výstavu. Tady v Jelgavě je dokonce členem výboru pro vzhled a architekturu, nebo tak nějak, prostě dohlíží aby nové budovy nerušili příliš ráz města. A to je myslím potřeba všude.

První zážitky jsou tedy velmi pozitivní a doufám, že mi to takhle vydrží až do konce.

Autor článku: Michal Mražik