Česko očima Ketrin z Kazachstánu

Ketrin studuje na univerzitě ve Zlíně, do Česka se přestěhovala teprve před pár lety. Evropa je pro ni splněný sen, vše ale nebylo vždy tak růžové a celý proces byl a je náročná cesta.

Proč se rozhodla přestěhovat a změnit svůj život?

Od dětství Ketrin ráda cestovala a věděla, že se jednoho dne přestěhuje do Evropy. „Moji blízcí to vnímali jako součást mé povahy, i když by si rodiče samozřejmě přáli, abych žila blíž, ve známějším a bezpečnějším prostředí.“ V lednu 2022 proběhly v Kazachstánu velké protesty proti vládě. V tu chvíli celá země zůstala bez internetu a mobilního spojení na několik týdnů. Nebylo možné zavolat blízkým, přečíst si zprávy ani koupit jídlo nebo zavolat taxi. „Lidé stáli venku v dlouhých frontách u bankomatů, aby si vybrali hotovost, protože nebylo možné platit kartou ani telefonem.“ Vše se odehrávalo v zimě, kdy teploty mohou klesnout až k mínus 30 stupňům.

V té době pracovala jako konstruktérka ve vojenském závodě, bylo pro ni velmi těžké a nepříjemné uvědomit si, že její práce může být použita například k potlačení protestů v Kazachstánu. Do země přijely vojenské jednotky ODKB z Ruska, které pomáhaly potlačit protesty. Potlačení se jim podařilo, mnoho státních budov bylo vypáleno a komerční objekty vyrabovány. „Právě tehdy jsem pochopila, že je čas odjet. Asi o měsíc později začala válka na Ukrajině.“

Proč vlastně Česká republika?

Její pokus odjet studovat hned po dokončení bakalářského studia nebyl úspěšný, rozhodla se alespoň navštívit Prahu na pár dní během jedné z dovolených. Praha ji nepřipadala cizí a atmosférou připomínala Petrohrad. Cítila se v ní klidně a přirozeně. „Líbí se mi představa, že jsem se přestěhovala ze srdce Střední Asie do srdce Evropy. První, co jsem si zapamatovala, byla krásná Praha a vysoké stropy v domech.” O Česku toho hodně četla, hlavně při vybírání budoucí univerzity. Více se poté dozvěděla během studia v jazykové škole. Před přestěhováním se půl roku učili online ve skupině, a to každý pracovní den, čtyři hodiny po práci. Splnilo Česko její očekávání? „Neměla jsem konkrétní očekávání. Přestěhovala jsem se poměrně snadno a s dětskou zvědavostí jsem objevovala všechno nové.“

Trnitá cesta

Začátky Ketrin v Česku rozhodně nebyly jednoduché. První měsíc si musela pronajmout bydlení přes Airbnb, protože neznala místní realitní weby ani způsoby, jak se v nové zemi hledá byt. Další výzvou bylo intenzivní studium češtiny, nostrifikace předchozího vzdělání a zároveň podávání přihlášek na univerzity. Celý proces byl organizován jazykovou školou, která studentům pomáhala s vyřízením dokumentů, pojištěním i přípravou na pohovor na ambasádě při žádosti o vízum. Přesto pro Ketrin představovala tato etapa velkou psychickou zátěž.

Nejsilnější moment zažila při žádosti o vízum. Byla upozorněna, že při pohovoru nesmí říct, že chce po studiu zůstat žít v Česku nebo v Evropě. Vyvolalo to v ní vnitřní konflikt. „Bylo to zvláštní. Věděla jsem, že bych tu jednou chtěla zůstat, ale při pohovoru jsem musela říct, že se po studiu vrátím domů. Měla jsem strach, že když řeknu něco jiného, vízum nedostanu.“ Komplikace nastaly i při nostrifikaci jejího vzdělání. Její specializace kombinuje technický i umělecký směr, což celý proces prodloužilo. Na rozhodnutí čekala dlouho a nakonec kvůli tomuto zmeškala první dva týdny výuky. „Každý den jsem kontrolovala e-mail a čekala na odpověď,“ říká. „Měla jsem pocit, že všechno stojí na jednom razítku.“ V oblasti práce vyzkoušela řadu pracovních webů, zatím se jí však nepodařilo najít stabilní brigádu ani zaměstnání na plný úvazek. „Někdy jsem si říkala, jestli to všechno zvládnu,“ přiznává. „Ale věděla jsem, že když už jsem začala, nemůžu to vzdát.“

Rozdíly mezi Českem a Kazachstánem

Když Ketrin porovnává život v Kazachstánu a v Česku, jako první zmiňuje krajinu. Česká republika na ni působí jako malé, útulné a velmi zelené místo. „Líbí se mi, že je tu hodně lesů a kopců,“ říká. „Vyrostla jsem ve stepní oblasti a potom jsem žila v hlavním městě, kde mi příroda vždycky chyběla.“ Velmi se ji líbí také to, jak přistupujeme k přírodě a ke zdravému životnímu stylu. Ve městech je podle ní mnoho parků, cyklostezek a turistických tras a lidé je skutečně využívají.

Zaujalo ji také, jak si vážíme našich tradic. „Líbí se mi, jak se slaví svátky a kolik kulturních a společenských akcí se koná i v malých městech.“ Rozdíly vnímá také v mentalitě lidí. O Češích se často říká, že jsou uzavření a je těžké se s nimi spřátelit. Ketrin však měla podle svých slov štěstí. „Potkala jsem úžasné Čechy a Slováky.“ Přesto se někdy setkává i s nepříjemnými reakcemi. „Občas si lidé myslí, že jsem Ukrajinka, a chovají se ke mně s určitým odstupem.“

Zároveň si všimla, že v Česku lidé méně řeší módu, značky a celkově řeší méně viditelný společenský status. „Často jsem slyšela od lidí ze zemí SNS (Společenství nezávislých států- lidé z postsovětských zemí), že Češi nejsou tak styloví, a že všichni nosí batohy. Já sama nosím batoh celý život, takže je mi tenhle přístup vlastně blízký. Pro mě je důležitější pohodlí a zdraví.“ V Kazachstánu existuje známé rčení: „Kazach bez pontů – nepontový Kazach.“ Slovo „pont“ znamená snahu předvádět se a zapůsobit na ostatní. Podle Ketrin se lidé někdy snaží ukázat úspěch za každou cenu, i když to může být finančně náročné.

Na životě v Česku si nejvíce užívá obyčejné každodenní věci. Nejkrásnější je pro ni příchod jara. „Když všechno začne kvést a zelenat se, jsem hned šťastnější.“ Ráda chodí na procházky, což bylo v hlavním městě Kazachstánu obtížnější kvůli velkým vzdálenostem a častému špatnému počasí. Také se ji líbí, že v Česku nejsou téměř žádná toulavá zvířata, nebo že mnoho věcí lze vyřídit poměrně jednoduše. „Když začneš mluvit místním jazykem, život je mnohem pohodlnější a lidé jsou přátelštější.“

Přesto vše jsou ale věci, po kterých se jí stýská, jako především jídlo. „Máme velmi chutné jídlo. Když přijedu domů, udělám si skutečný gastronomický výlet.“. Z Kazachstánu si často přiváží oblíbené sladkosti značky Bayan Sulu, tradiční pečivo baursaky nebo kazašskou čokoládu. Některé věci je v Kazachstánu podle ní také jednodušší koupit. Velmi populární je například internetový marketplace Wildberries, kde lze objednat téměř cokoliv a balík dorazí do výdejního místa poblíž domova.

V pracovním prostředí v Kazachstánu přetrvává asijský styl práce, tedy běžné a společensky přijímané přesčasy. V někteých firmách jsou přesčasy neplacené a často nikdo neodchází z práce dříve než vedoucí.  Mnoho lidí dle Ketrin neumí odpočívat a oddělit práci od osobního života.

Co se svobody slova týká, ta je v Kazachstánu silně omezena. Jakékoli protesty jsou tvrdě potlačovány a občanská práva jsou často porušována. „Například člověk může být zadržen za to, že vyjde na náměstí s úplně prázdným bílým plakátem.“

Na otázku, zda se v Česku cítí jako doma, odpovídá Ketrin opatrně. „Spíš ne než ano. Ale myslím, že to není o Česku, spíš o mně.“ Její rodinné kořeny jsou totiž velmi různorodé, v rodině měla předky z různých národů, mimo jiné Tatary a Jakuty, a národní identita pro ni nikdy nebyla určující. „Nemám pocit, že patřím jen na jedno místo. Myslím si, že bych mohla žít kdekoliv. Domov je místo, kde jsou moji blízcí.“ 

Studium češtiny

Když se Ketrin rozhodla odjet do Česka, její znalost češtiny byla malá. Ještě před příjezdem se snažila jazyk alespoň trochu poznat sama. Během práce poslouchala na YouTube videa, kde se vysvětlovalo časování českých sloves, a učila se také v aplikaci Duolingo. Přihlásila do jazykové školy, kde si vybrala intenzivní roční kurz od úplných začátků až do úrovně B2. Kurz stál přibližně čtyři tisíce eur. První půlrok probíhala výuka online, protože Ketrin chtěla ještě nějaký čas pokračovat v práci a ušetřit více peněz. Druhá polovina kurzu už probíhala prezenčně v Praze. A co je pro ni nejtěžší? „Nejtěžší jsou pro mě koncovky, a také slova, která znějí podobně jako v ruštině, ale znamenají něco úplně jiného.“ Velkou výzvou je podle ní také přízvuk. „Myslím, že přízvuku se člověk asi nikdy úplně nezbaví, i když mluví velmi dobře.“ 

Má radu pro ostatní cizince, kteří se chtějí naučit česky – nejlepší způsob je podle Ketrin neuzavírat se do komunity lidí, kteří mluví stejným rodným jazykem. „Je samozřejmě příjemné potkat někoho, s kým můžeš mluvit úplně přirozeně,“ říká. „Ale je to také past. Mozek si vždy vybere jednodušší cestu a zvykne si na pohodlnou komunikaci.“ I když cesta k plynulému jazyku není krátká, vytrvalost a praxe se podle ní vždy vyplatí.

Jaké má nyní další plány?

Chtěla by nyní úspěšně dokončit magisterské studium, najít stabilní práci v Česku a nějakou dobu jen klidně žít běžný život. Také častěji chodit na túry, jezdit na kole, chodit do fitka, bazénu a vyzkoušet lyžování. „A samozřejmě hodně cestovat,“ nezapomíná dodat. Pokud se jednou Katrin rozhodne vrátit do Kazachstánu, říká, že to nebude vnímat jako porážku. V Kazachstánu jsou její blízcí, tam rozumí tomu, jak funguje život, jak si najít práci a celkově je pro ni vše lehčí.

Pokud bys chtěl/a vyrazit také za dobrodružstvím do ciziny, ale necítíš se na to vyrazit na vlastní pěst, určitě sleduj naše sociální sítě a web. Na nich sdílíme naše nejnovější nabídky v rámci programu Erasmus+. Jestli máš nějaký vlastní zajímavý příběh, o který by ses chtěl/a podělit s ostatními, informovat je a inspirovat, určitě napiš na e-mail: karolina@mladiinfo.cz