EuroAsia Volunteering: O zkušenostech z Vietnamu

„Oni mě vážně vybrali! Odlétám do Vietnamu, na dva měsíce! To je šílené!“ – takové byly moje první myšlenky, když mi jedno pondělní ráno napsali z organizace Mladiinfo.cz e-mail, že jsem byla vybrána na marketingovou stáž do prestižní social enterprise Imagtor, která sídlí v hlavním městě Vietnamu, v Hanoji. A nadšená jsem byla právem. Celá stáž totiž byla jedna velká horská dráha!

Pokud sledujete Mladiinfo.cz, možná jste narazili na projekt EuroAsia Assistance Volunteering Programme. K tomuto projektu se Mladiinfo ČR dostalo jako partner skrze Mladiinfo International, svou vlajkovou organizaci, a Mladiinfo Slovensko, jehož tým celý projekt vede. V rámci projektu odjeli dvě dobrovolnice na podzim do Asie – paní učitelku Sáru do Thajska a já, studentka marketingu, do Vietnamu.

Zdroj: Mladiinfo ČR

Jak jsem se do Vietnamu dostala

Odjakživa mám ráda cestování, ale mimo Evropu jsem nikdy nebyla. Holky z Mladiinfo ČR mi pomohly se zařízením cesty samotné a já se ani nenadála a seděla jsem v letadle. Celou dobu přípravy na cestu jsem od známých a přátel poslouchala slova uznání a věty o odvaze a závisti. Teprve až když jsem seděla v letadle a chystala se na odlet do přestupní Moskvy mi to ale došlo – Já fakt letím pryč, mami, pomoc!

Let byl dlouhý, 8 000 km nepřeletíte jen tak. Všechno však proběhlo v pořádku, počáteční panika zmizela a já si během cesty příjemně odpočinula. Na letišti ve Vietnamu mě však potkala první patálie. „Kde mám kufr? Prosím vás, já nemůžu najít svůj kufr.“ – „Podívejte se na pás letu ze Saudské Arábie, letadla doletěla ve stejném čase, tak bude třeba tam.“ Přesně takto proběhlo přivítání s vietnamskou mentalitou. Kufr se naštěstí našel tam, kde mi poradili a já jsem tedy mohla vyjít vstříc svému dobrodružství za branami letištní haly.

Před halou na mě měli čekat mí budoucí kolegové. A byli tam. A taky vedro a dusno. Z minuty na minutu jsem vypotila vše, co jsem během dlouhého letu vypila. „Nooo, tak tohle dusno a vedro fakt nedám“, pomyslela jsem si a pokračovala směrem ke dvěma usmívajícím se tvářím. Jedna s těch tváří patřila kolegyni Le, ze které se časem stala moje nejlepší kamarádka a spřízněná duše tisíce kilometrů od domova, a druhá mému dalšímu kolegovi, firemnímu ajťáku Nam.

Kolegové mě zavezli do bytu trošku dál od centra (rozuměj: asi 10 km), v části Linh Đàm, které jsem sdílela s rodinou s roční dcerkou. Měla jsem vlastní pokoj, ale vše ostatní bylo sdílené. Rodina byla moc milá, chovali se ke mně přátelsky, jako k dalšímu členu jejich malinké rodiny. I přes to že jsem však věděla, že Vietnam není Evropa, nečistota mě opravdu nemile překvapila. Proto netrvalo dlouho a stěhovala jsem se do 36. patra, s vlastním pokojem i koupelnou, ale hlavně – nádherným výhledem na celou Hanoj.

Zdroj: archiv autorky.

Jaké je to pracovat ve Vietnamu

Do pracovního kolektivu jsem zapadla velmi rychle. Všichni byli na mě milí, věnovali se mi i mimo pracovní dobu, po večerech jsme chodívali na drinky a na společné večeře. Náplní mé práce byla penetrace evropského trhu, nastavení korporátní identity, tvorba nových webových stránek a okrajově také komunikační plán plán. Všechny tyto aktivity mě nesmírně bavily a s šéfem a zakladatelem firmy v jedné osobě jsme si doslova sedli do noty. A tak jsem jsem brzo přestala být omezována v nápadech a mohla se patřičně kreativně vyřádit.

O víkendech mi zbýval čas na cestování a bližší obeznámení se s kulturou Vietnamu. Prošla jsem si hlavní město Hanoj, navštívila jeden ze sedmi přírodních divů světa – Ha Long Bay, zaletěla se podívat do Danangu a přilehlého lampionového městečka Hoi An, omrkla nejvyšší sochu Vietnamu a ke konci svého pobytu jsem si udělala dovolenou na exotickém ostrově Phu Quoc. Tam jsem poprvé v životě viděla bělostný písek a tyrkysovou vodu. Plavala s rybičkami, sledovala západy slunce u oceánu, šnorchlovala mezi barevnými korály a troufla si i na řízení motorky. To je totiž jeden z hlavních dopravních prostředků ve Vietnamu. Nenechte se však zmást jednoduchostí ovládání tohoto stroje, rychlost a hustota dopravy totiž opravdu není pro začátečníky.

Zdroj: archiv autorky

Jaké je to vracet se zpátky

Odlétalo se mi opravdu těžko. Dva měsíce jsem si zvykala, prošla kulturním šokem, našla svá oblíbená jídla a místa, chtěla jsem toho vidět ještě tolik. Bohužel, čas vypršel. 65 dní uteklo jako voda a já už přistávala zpátky na letišti v Praze. Jasně, těšila jsem se na rodinu, přítele, svého psa a kamarády, dokonce i na školu, ve které jsem si vyřídila individuální studijní plán, takže jsem nemusela přerušovat. Trvalo mi však pouze dva týdny, než se mi začala po této krásné zemi stýskat.

Stáž mi dala hodně. Spoustu jsem toho viděla, spoustu jsem toho musela zkousnout (a to doslova, Vietnamci mají totiž na míle daleko vzdálené stravování než Evropané). Naučila jsem se pohybovat v tak odlišné kultuře, že kdo to nezažil, nepochopí, o čem mluvím. Stýskalo se mi, brečela jsem, byla jsem šťastná, cestovala poprvé v životě sama a v cizí zemi, sama jsem měla zájem dovzdělat se v oboru marketingu, abych Imagtoru mohla být co nejvíc užitečná. Zocelilo mě to, naučilo pokoře a naslouchání druhým o to víc, že jsem jim nerozuměla. A už nikdy se na místní Vietnamce nebudu dívat tak jako před mou návštěvou jejich úžasné a přátelské země.

Zdroj: archiv autorky

Autorka: Hanka Kuželová. (Další fotografie najdete na Hančině IG profilu pod přezdívkou viethanka).

Autor: KatkaK

Cestovatelský nadšenec a knihomol. Snažím se poznávat okolní země ať už s batohem na zádech a krátkodobě, nebo životem mezi místními. Za největší zkušenost bych stoprocentně označila kulturní výměnu v Pekingu, aupair léto ve Španělsku a letošní stáž v Evropském parlamentu.

Comments are closed.