Mladiinfo International Assembly 2014

Zkušenosti z EVS v Makedonii

Sedmého dubna 2015 ráno jsem dorazil do Skopje, do kanceláře Mladiinfo International, kde jsem se jako EVS dobrovolník stal nejnovějším přírůstkem v kolektivu této organizace. Tímto okamžikem započalo moje devítiměsíční působení v makedonském hlavním městě.Po sedmi týdnech přišel čas, abych stručně přispěl několika postřehy z dosavadního průběhu mého projektu.

Spousta dobrovolníků popisuje ve svých článcích nebo během rozhovorů množství těžkostí a problémů, s nimiž se během prvních týdnů setkali. Nespokojenost s bydlením, organizací, komunikací či odlišnou kulturou se objevuje na každém kroku. Vysvětlení pojmu „kulturní šok“ se stává důležitou součástí předodjezdového školení EVS a každý dobrovolník je připraven na skutečnost, že zmíněná nespokojenost může být součástí tohoto fenoménu. Překonání kulturního šoku vyžaduje jen trochu času a trpělivosti, než si dobrovolník zvykne na nové prostředí. Poučen zkušenostmi mnohých, jsem i já očekával úder kulturního šoku a návaly úzkosti z nefungující organizace, nevybaveného bytu či neschopnosti pochopit chování místních. Leč nic takového se nestalo. Bydlení je v pořádku, komunikace funguje a odlišná kultura nepřináší žádné šokující zkušenosti.

Při velmi důkladném přemýšlení docházím k závěru, že největším problémem je nefungující trouba, která ještě před dvěma týdny fungovala, a kterou jsme se spolubydlícím ze Slovenska s největší pravděpodobností oddělali sami. Příprava spousty jídel se tak stala nemožná, což představuje nejhorší tragédii sedmi uplynulých týdnů (skutečnost, že největší dosavadní problém má úzkou spojitost s jídlem, možná něco vypovídá o tom, kterým potřebám se na našem bytě přikládá největší význam). Co se týče dalších aspektů bydlení, žádný další nedostatek se nevyskytl. Vše funguje tak, jak bylo dohodnuto předem. Každý máme svůj pokoj, jeden pokoj navíc na sledování filmů a společenská setkání, internetové připojení, vybavenou kuchyň i koupelnu. Standart, ve kterém jsem se pohyboval několik posledních let. Avšak takový standart není během EVS automatický. Příběhy o nefungujícím topení během zimy jsem slyšel nejednou. Stejně tak nevěřícný, ale zároveň závistivý výraz na tvářích kolegů dobrovolníků, když se doslechli o pračce a vysavači v naší výbavě, vypovídá o značné rozdílnosti při bydlení během EVS.

Veškeré další problémy, spojené nejčastěji s rozmanitou formou byrokracie, jako jsou víza, povolení k pobytu či bankovní účet byly v mém případě vyřešeny bez sebemenších komplikací. Víza jsem měl už před příjezdem, potvrzení o dočasném pobytu bylo hotovo do měsíce, stejně tak jako osobní účet v makedonské bance. Vše prakticky zařídili lidé z mojí organizace a jediné co bylo potřeba ode mě, byla má přítomnost (což jsem tak nějak dokázal splnit). Po čtyřech týdnech tak bylo vyřešeno vše potřebné pro zbytek pobytu. Řešení těchto otázek však nebývá vždy tak plynulé. Důkazem je jeden polský dobrovolník, který po šesti měsících nemá ani potvrzení o povolení k pobytu, ani makedonský účet a víza získal úspěšně až po čtyřech měsících. V těchto záležitostech závisí hodně na hostující organizaci, která je zodpovědná za zařízení všech potřebných dokumentů. Některé fungují bez problémů, jiné trochu drhnou. Já měl to štěstí, že moje organizace funguje po této stránce bez problémů.        

Náplň práce dobrovolníka EVS a počet odpracovaných hodin týdně se liší v závislosti na organizaci. Pracovní doba dobrovolníků v naší organizaci je od desíti do tří, pondělí až pátek. Díky tomuto časovému rozvrhu přicházíme do kanceláře jako poslední a odcházíme jako první. Cestu k úspěchu v současné společnosti definuje sice opačný přístup k pracovní docházce, ale dobrovolník je dobrovolník a jeho pozice má určitá specifika. Pracovní doba pěti hodin denně je dost možná snem mnohých zaměstnanců, ale znám dobrovolníky, kteří tráví v práci celé tři hodiny denně, což je pravděpodobně snem ještě více zaměstnanců. Když k tomu připočteme fakt, že dobrovolník má v přepočtu na měsíc průměrný makedonský plat (kapesné plus bydlení hrazené organizací), chtěl by možná získat tuto pozici každý.

Naší hlavní činností je práce s internetem. Na něm vyhledáváme informace o akcích a příležitostech pro mládež (konference, stipendia, soutěže, pracovní místa, stáže, dobrovolnictví…), které pak sdílíme na facebooku a webových stránkách Mladiinfo International. Činnost samotná se po čase stává trochu jednotvárnou a mechanickou, ale přináší neustále přehled o možném uplatnění v oblasti dobrovolnictví či neziskových organizací všude ve světě. Jelikož se neplánuji po skončení EVS usadit dlouhodobě na jednom místě, budou se mi s největší pravděpodobností tyto informační zdroje hodit.

Abychom byli vytrženi z jednotvárnosti kancelářské práce, dostali jsme jednoho dne příležitost prezentovat Mladiinfo International na zdejším veletrhu. Naše organizace měla společný stánek s velvyslanectvím Slovenské republiky, a tak jsme se rázem stali i propagátory studijních, turistických a investičních možností na Slovensku. Netřeba říkat, že o těchto možnostech nemám nejmenší ponětí, stejně jako nedokážu plynule hovořit makedonsky. Mé vyjadřovací schopnosti jsou velmi dobré v oblasti gastronomie a pohostinství. Věty typu – Jaké máte druhy piv?, Kolik stojí rakije?, Je zde ještě otevřená nějaká hospoda? – zvládám s elegancí rodilého mluvčího, avšak vysvětlení ročního jazykového kurzu a následného studia na slovenských univerzitách výrazně přesahuje moji makedonskou slovní zásobu (a můj kolega dobrovolník na tom není o mnoho lépe). Tohoto faktu si naštěstí byly vědomi i naši vedoucí, a tak s námi byl na stánku vždy přítomen nějaký rodilý mluvčí, který vše pečlivě přednesl a vysvětlil. Naším největším přínosem celé akci tak byla opět pouhá fyzická přítomnost. Jako EVS dobrovolníci jsme byli živoucím důkazem úspěšné činnosti naší hostující organizace a jako občané Slovenské republiky jsme byly neméně přesvědčivým důkazem o čilé kulturní spolupráci mezi Makedonií a Slovenskem (na tři dny jsem se stal občanem Slovenska, protože se nejspíš nikomu nechtělo vysvětlovat, proč dobrovolník z České republiky prezentuje Slovensko). I když byla na veletrhu občas dlouhá chvíle, celkově se jednalo o velmi vydařenou akci. Člověk poznal spoustu dalších lidí, slyšel další názory o situaci v Makedonii a vyzkoušel si, jak funguje veletrh z druhé strany. Kromě toho jsem poznal skoro celý personál slovenského velvyslanectví, což je celkem zajímavá situace vzhledem k mým znalostem zdejšího českého velvyslanectví. Nejenže z něj nikoho neznám, ale ani nevím, kde sídlí.

Miro Hřeben