Rok v Mongolsku II.

Dívám se na kalendář a jsem v Mongolsku už neuvěřitelné čtyři měsíce. Z původního plánu psát jeden článek měsíčně evidentně sešlo. Mám ale dobré výmluvy proč.

První výmluvou je práce. Můj kamarád a kolega z OSN si po celou dobu své stáže stěžoval na těžkou nudu a nedostatek aktivit. To se mě na(ne)štěstí vůbec netýká. Pokaždé, když jsem si myslela, že víc práce už nemůžu mít, vždycky se našlo něco, co se k dosavadnímu seznamu „To do“ dalo přidat. Od pořádání konference o dobrovolnictví v Mongolsku přes hledání nových online dobrovolníků a stážist(k)y po naše vystoupení na TEDxBagaToiruu, psaní článků a dělání rozhovorů (ó ano, stává se ze mě selebrita). Do toho se stále učím, jak mluvit jazykem OSN a co všechno si můžu v naší kanceláři dovolit. Stejně jako s objemem práce, když jsem si myslela, že po všem tom cestování a školeních o interkulturní komunikaci to mám zmáknuté, objeví se mongolská zkušenost a dá mi co proto.

S tím souvisí druhá výmluva, proč jsem neměla čas psát články. Pořád se učím, jak dobře vycházet s Mongolskem. Ne, že bych neměla o čem psát. Námětů je mnoho, ale můj vztah s touto výjimečnou zemí se pořád vyvíjí a taky zabírá dost mého už tak vzácného volného času. Už jsem přijala, že jsem tu a ne někde jinde (Díky, milí fejsbukoví přátelé, za vaše fotky z Indie, Vietnamu, Nikaraguy, Komorských ostrovů atd. Taky vás mám ráda). Dokonce jsem dospěla do bodu, kdy to tady začínám mít opravdu ráda.

Můj kulturní šok z Mongolska má horší a delší průběh než u ostatních cizinců tu, zdá se. Váhala jsem, zda mám psát pravdivě o tom, že se mi tu nelíbí. Když žijete v cizině, tak nějak se od vás očekává, že všem budete vykládat, jak jste šťastní. Přijde mi, jako by mluvit o kulturním šoku a tom, že se vám stýská po domově, bylo tak trochu tabu. Není dobrý nápad vykládat místním, že jejich země je taková  a maková, ale u expatů byste čekali větší pochopení. Fascinovaně ale zjišťuju, že se potýkám nejen s kulturními rozdíly mezi mnou a místními, ale i mezi mnou a dalšími expaty. Téměř všichni Australané a Američané tu prostě o svých problémech nemluví. Všechno je „great“, „amazing“ a „awesome.“ A nic není „difficult“, když už tak jenom „challenging.“

V Mongolsku jsem zjistila, jak moc jsem Češka. Neustále si stěžuju. Na všechno. A ostatní to moc nepobírají. Litují mě a myslí si, že jsem na pokraji sebevraždy. Nebo alespoň připravená zavolat psychiatrovi. Já si ale jenom stěžuju! Vlastně ale nemám na co. Za a) mám se dobře, nic mi tu nechybí a spousta lidí by dala cokoliv, aby mohla být na mém místě. Za b) šla jsem sem, abych zjistila, jaké to je žít dlouhodobě v zahraničí a pracovat v OSN, a přesně to dostávám. Vybrala jsem si tuto zkušenost sama. Místo abych se soustředila na to pozitivní, mluvila jsem jenom o tom negativním.

Co vším chci říct? Že je naprosto legitimní cítit se v nové zemi na, slušně řečeno, prd. Nemůžete se nutit do toho, abyste byli šťastní. Není však dobré zapadnout do bahna příliš hluboko, jako se to stalo mně. Jasně, že teď nebudu chodit po Ulaanbaataru s růžovými brýlemi a sluníčkem v duši a nadšeně vykládat, jak se mám jenom skvěle a úžasně (pořád jsem Češka, haha). Rozhodla jsem se ale víc mluvit o tom, co tu mám ráda, než o tom, co nesnáším. Trpělivě čekat, až moje chmurné nálady přejdou a změní se v ty lepší. Těšit se z toho, co mám teď a nemyslet stále na to, co nemám a mít nemůžu. Zkrátka snažit se, aby nám to s Mongolskem fungovalo.

Tento článek nevyjadřuje oficiální stanovisko OSN, ani žádné z jeho agentur.