Rok v Chorvatsku na EVS
Petr odjel na začátku září na Evropskou dobrovolnou službu do Chorvatska. V prvním díle jeho zážitků a dobrodružství z Jadranu si můžete přečíst, jak se Petr dostal k EVS, jaké byly jeho pocity při odjezdu z České republiky a jaké byly první dojmy po příjezdu na místo, kde bude pobývat 11 měsíců.
Ahoj, já jsem Petr a za pomoci organizace Mladiinfo ČR jsem se dostal na Evropskou dobrovolnou službu do Chorvatska. Rád bych se s vámi prostřednictvím článků podělil o zážitky, tipy a zvláštnosti. Odjel jsem na 11 měsíců a jsem tady se třemi dalšími dobrovolníky, a to z Německa, Itálie a Makedonie. Našim cílem je seberozvoj, pomoc místním obyvatelům a podpora Local Democracy Agency Brtonigla, což je naše hostující organizace.
Loučení
Vše to začalo v dubnu 2017. Bylo mi 25, pracoval jsem jako marketingový manažer, ale se svojí prací ani se svým životem jsem nebyl moc spokojen. Hledal jsem nové příležitosti, jak si rozšířit kvalifikaci nebo místo, kde bych nabral nové zkušenosti a znalosti. Tehdy za mnou přišla přítelkyně s tím, že existuje program Evropské dobrovolné služby (v angličtině EVS – European Voluntary Service). Když jsem odjížděl, tak litovala toho, že vůbec něco takového jako EVS kdy vyslovila. To ale předbíhám.
Jednoduše řečeno jsem se začal zajímat o co tedy jde a po pár týdnech jsem už rozesílal životopisy a motivační dopisy vysílajícím organizacím. Pokud nevíte, kde takové programy EVS hledat, tak bych určitě doporučil Facebook (skupina EVS – Volné projekty pro české dobrovolníky) a pak portál European Solidarity Corps. Samozřejmě i Mladiinfo zveřejňuje hodně nápaditých projektů. Službu jsem viděl jako příležitost nabrat zkušenosti, odpočinout si trochu od České republiky a poznat svět.
Odjezd
V polovině července jsem se dozvěděl výsledek výběrových řízení, a tak začaly přípravy na odjezd. Před odjezdem jsem měl šanci zúčastnit se předodjezdového školení od Národní agentury České republiky (DZS). Pokud budete mít tuto šanci také, určitě ji využijte, protože vás připraví na nečekané. Mimo jiné je hrazeno dobré jídlo, ubytování a získáte i šanci potkat se s dobrovolníky z jiných zemí.
Následovalo vyřizování na úřadech, balení si věcí, utírání slz z tváří přítelkyně a 31. 8. jsem vyrazil na svojí další cestu životem. Ta autobusem trvala zhruba 14 hodin a nebyla zrovna příjemná. V těle mi proudilo počáteční vzrušení a částečně taky nevolnost z nervozity. Nakonec jsem ale cestu přežil bez úhony.
Příjezd
Po příjezdu mě čekala aklimatizace v našem novém bydlišti jménem Brtonigla. Úkolem hned pro začátek bylo zvykat si na nové spolubydlící, na nový domov i práci a to nemluvě o jazyku. Nejvíce mě zaujalo asi slovo „propuch,“ což lze do češtiny přeložit jako průvan. Co je u nás neškodným větrem je tady nebezpečnou zabíjející vichřicí. Chorvati opravdu věří, že průvan může zabíjet, takže nemají rádi, když se otevírá moc oken najednou apod. Spíše ale komunikujeme v angličtině, abychom mohli řešit vše efektivně.
Brzy po příjezdu jsme začali objevovat i krásy okolí. Což byste rozhodně měli dělat na kole a ne pěšky jako já. Cesta k moři a zpátky mi tak zabrala kolem 3 hodin. Za zmínku určitě stojí větší města v okolí Umag a Novigrad. Dle mého je Novigrad rozhodně hezčí ale na obou městech lze vidět, že jsou určená pro turismus.
Jestliže máte zájem vědět, co děláme, můžete nás sledovat na facebooku LDA Brtonigla. V dalším pokračování se dočtete, jaké je bydlení a práce s ostatními dobrovolníky, nebo jaký byl můj kulturní šok.
Autor: Petr Svoboda
