The unexpected expedition: Zimbabwe – návrat do budoucnosti

Je tady další díl ze stopařského průvodce po galaxii…tedy vlastně Africe. Jak se stopuje v Zimbabwe? Co je zde k vidění a jaký stereotyp, zboříme tentokrát?

Zimbabwe bývalo svého času košíkem Afriky. A to ve smyslu plného koše plného jídla, neboť zemědělství zde v 80. letech kvetlo a prosperovalo natolik, že doslova zásobovalo všechny okolní země jídlem, a i ty země mimo okolí. Svého času bylo Zim, jinak se tomuhle státu snad ani neřekne, nejbohatší zemí Afriky.

Archiv Alena Machálková

Já se zde přiřítila hopem stopem z Jihoafrické Republiky (JAR). Už na hranicích jsem si našla partu Zim boyz, kteří se ujistili, že nasednu do správného auta správným směrem. Dokonce mě odvezli na lepší stopařský flek.

Po dlouhém dni (a asi 800 km) jsem pozdě večer dorazila do mého oblíbeného města Bulawayo. Velikánský dům mého Couchsurfera Kuga býval svého času oblíbeným backpackerem hostelem, kvůli ekonomické krizi (2008) vyvolané změnami ve vlastnictví půdy a vyštváním bílých farmářů šlo vše tak říkajíc do kytek. V roce 2008 byl téměř každý v Zim trilionářem, představte si, kolik nul za tou jedničkou muselo být!

Archiv Alena Machálková

Kuga sotva přijel, už plánoval svou cestu na festival do Botswany. Z povolání staví velké stany, a tak má vstupy na různé akce a festivaly všude po okolí zdarma. No takový ideální job, nemyslíte? Aby mě ale nenechal samotnou, seznámil mě s partou svých kamarádů. No a jak už to, tak bývá, namísto dvou plánovaných dní jsem opět zůstala týden. Vždyť jsem opět měla zdarma luxus vlastního pokoje a koupelny, kamarády, kteří mě neustále vozili po okolí, večer na grilovačky a pivo a o víkendu do národního parku.

V tom parku jsme se rozhodně nenudili. Zapadli jsme hned během první půl hodinky, a to bez lana či signálu v telefonu. Později se nám vybila baterka na autě a někdy během toho nás napadla taneční bitvou skupinka místních dětí. Hold, ještě se v tom tanci máme co učit. Ani mí Zim Boyz kamarádi jim nestačili.

Archiv Alena Machálková

Do Zim jsem přijela v úžasné době. Je tomu pár měsíců, co armáda svrhla dlouhodobého vůdce Mugabeaho, kterého všichni stále uctívají, ale také uznávají, že jeho čas už nadešel dávno. Všichni jsou plní naděje, turismus se vrací, měna se pomalu stabilizuje a Zim má toho opravdu hodně co nabídnout.

Po krásných balvanech v Matopo, jsem si to namířila do Velikého Zimbabwe, starým ruinám, které dokazují existenci antické civilizace již v 11. století. Tedy pár set let před tím, než jsme je navštívili my Evropané.

Stopuje se zde moc fajn, a občas když zaprší tak ani v tom autobuse není nuda. Občas se s vámi lidé podělí o jídlo, jindy vás zase cestou pozvou na večeři k rodině. Většinou se stopování platí, když ale jim vysvětlím, co a jak, tak mě často vezmou i zadarmo. Nesnažím se ale nikomu nic dokázat, a tak nejezdím za každou cenu zadarmo. Když vidím, že se stmívá nebo řidič či pasažéři jsou fajn, ráda těch pár kaček na benzín přidám.  

Archiv Alena Machálková

V Harare jsem opět zůstala týden namísto plánovaných pár dní. Zkrátka mě Zim vždy očaruje. Nedaleké jeskynní malby se ukázaly být úžasným jednodenním výletem a výšlapem a návštěva jedné místní neziskovky se protáhla na víkendový výlet. Asi si mě oblíbili, neboť jsme jeden den skončili na safari hned za hlavním městem a aby zbořili opravdu všechny stereotypy, krmili mě jen exotickým jídlem. Asi chtěli ukázat, že tady nejí jen rýži a kukuřici. A tak jsem vyzkoušela vše od Falafelu, thajského jídla až po italské těstoviny a dortíčky. Na místní sadzu, jsem si musela zajít sama 😊.

Něco málo přes dva týdny v Zimbabwe a já ani jednou neplatila za ubytování, a celkem často ani jídlo. Všichni jsou velmi pohostinní, hlavně ale také není zvykem, aby žena platila za ostatní (nebo i sama za sebe). Všichni mě brali jako tu stopařku, co má před sebou ještě dlouhou cestu, a tak mě musí vykrmit, ukázat vše v okolí a postarat se abych byla vždy spokojená.

Bílý stereotyp

Jak jsem si, tak povídala se všemi, přemýšlela jsem jaký stereotyp zkusím zbořit o tomto státě. Bílých Afričanů je i zde spousta, ale to už vás asi nepřekvapuje. Pokud ano, v minulém díle si můžete přečíst, proč by nemělo. Celkem často ale slýchávám, že Afričani jsou nevzdělaní. Vždyť i já stavím po Africe knihovny. Jak to tedy je?

Archiv Alena Machálková

Hodně záleží, na tom, na co se ve vzdělání koukáte. Ani v Česku nemají všichni tituly. Ano, na africkém kontinentu existuje spousta zemí, kde přístup i k základnímu vzdělání je limitovaný. Třídy mají mnoho dětí a málo učitelů, málo materiálů a knih anebo kvůli špatné ekonomické situaci rodin, děti do škol ani nechodí. Tato situace se ale rapidně lepší každým rokem a rozhodně neplatí o všech státech nebo ani regionech. Co se týče Zimbabwe, je to jedna z nejvzdělanějších zemí Afriky. Číst a psát umí téměř každý (OSN udává okolo 90%, některé zdroje ale ukazují 97%), k tomu rovnou dvěma jazyky – anglicky a místním jazykem (převážně Šóna nebo Ndbele). Kolik procent umí číst a psát dvěma jazyky u nás v česku?

Jelikož bylo Zimbabwe svého času na vrcholu, i infrastruktura zde byla velmi moderní. V 80. letech jste si tu mohl vydělat o dost více než v Česku ve stejnou dobu. Potomci Britů si totiž Zim oblíbili natolik, že se zde rozhodli usadit. Postavili si zde proto stavby a struktury ne, jen k tomu, aby stát vydrancovali, ale aby i jejich děti měli vzdělání a život na úrovni Británie. Tak to bylo do 80. let, kdy se Zimbabwe postavilo nadvládě bílých a získalo svou nezávislost. Země má proto do dnes dobrou infrastrukturu a vzdělané obyvatelstvo. Problém nastal až v tom, že pomsta bílým došla tak daleko, že odebráním veškeré jejich půdy vznikl v zemi ekonomický kolaps. Bez vlastní měny je vše velmi drahé a import jakýchkoliv věcí se stane problémem. Ale o tom třeba jindy.

Dnes jsem už v Zambii a brzy si to namířím až do Malawi. Cestu můžete sledovat na (a) Neocekavana Expedice nebo fotky z cest na Instagramu.

Autor: Alena

Alena je stopařka a cestovatelka tělem i duší, milovnice cizích kultur, jazyků a exotického jídla! Ve svých 24 stihla už něco přes 55 států na třech kontinentech, a to hlavně díky studiu v zahraničí (Hong Kong a Skotsko, Jihoafrická Republika). Mimo jiné založila neziskovou organizaci Bookfeeding Project (www.bookfeeding.org) která se soustředí na stavbu soběstačných knihoven v Africe a Asii. Momentálně studuje magisterský program v Kapském Městě, JAR.

Comments are closed.