Zážitky z Makedonie

Začátkem dubna vyrazil Miro na Evropskou dobrovolnou službu do makedonské Skopje. Jak sám píše, po čtyřech měsících v Makedonii se přestal divit všem odlišnostem, nefungujícím věcem či věcem fungujícím úplně jinak a zapadl do všedního rytmu makedonského života. Přečtěte si jeho vtipný článek nejen o vysokohorské turistice v multikulti skupině.

I život dobrovolníka na dlouhodobé EVS je po určité době pohlcen nemilosrdnou každodenností, která udělá i z toho nejvýjimečnějšího zážitku banální všednost. Ta byla určována hlavně prací v organizaci, běháním ve zdejším lesoparku, občasnou turistikou po makedonských horách a poněkud častějším setkáváním se s dvěma polskými dobrovolníky ve zdejších restauracích a barech. Avšak jistota každodennosti vzala za své počátkem července, kdy byl zahájen velký letní projekt naší organizace, trvající stále i v těchto dnech, jenž je spojen s Mistrovstvím Evropy v házené žen do 17 let. Účelem projektu je umožnit 30 mladým novinářům, fotografům a web editorům z celé Evropy profesionální žurnalistické pokrytí celého šampionátu – od natáčení videí, přes psaní článků, až po sdílení informací na internetových stránkách a sociálních sítích. Vedle 30 mladých profesionálů je součástí projektu i podpůrný tým dalších jedenácti dobrovolníků, jejichž úkolem je pomáhat ve všech možných organizačních záležitostech. Netřeba zmiňovat, že organizace více jak čtyřiceti lidí je nesmírně náročná věc, a proto bylo na pomoc povoláno vše, co má ruce a nohy, včetně mojí maličkosti. Se svým slovenským kolegou jsme se měli postarat o první podpůrnou skupinu jedenácti dobrovolníků. To v praxi znamenalo: vyzvednout je po příjezdu, zajistit ubytování, seznámit je s městem a vytvořit nějaký program, aby se ve volném čase až příliš nenudili. Se svým poměrně úzkým okruhem koníčků a zálib jsem do zmíněného programu mohl nabídnout prakticky pouze dvě činnosti – turistiku ve zdejších horách a představení těch nejlepších podniků, kde se dá sehnat točené pivo, rakije či makedonské jídlo za přijatelnou cenu. Druhá aktivita si získala mezi dobrovolníky nepochybně větší oblibu, nicméně i do hor se mi podařilo většinu členů podpůrného týmu zlákat.

 

První výlet vedl na horu Vodno, symbol Skopje, na jehož vrcholu se od roku 2002 tyčí 66 m vysoký kříž, v noci ozářený několika stovkami žárovek. Jako připomínka dvou tisíc let křesťanství v Makedonii tato stavba zrovna nenadchla zdejší albánskou, povětšinu muslimskou, populaci, avšak i přes tyto a podobné rozpory zůstal Kříž tisíciletí jednou z hlavních turistických atrakcí Skopje. Jelikož jsem byl jediný z celé sedmičlenné skupiny, kdo znal cestu na vrchol, byl jsem automaticky pasován do role jakéhosi vůdce, který měl možnost udávat tempo. Snaže se dosáhnout svého průměrného času Skopje – Vodno a užívaje si radosti z rychlejšího pohybu jsem jaksi pozapomněl, že ne všem by mohl vyhovovat mnou stanovený rytmus chůze. Únava na tvářích některých členů výpravy byla znát už ve čtvrtině cesty (nejenom kvůli ostřejšímu tempu, ale i kvůli víc jak třicetistupňovým teplotám) a zanedlouho se objevily i první otázky „Za jak dlouho tam budeme?“ Pro zlepšení morálky a větší motivaci jsem všechny podle pravdy ujistil, že druhá polovina cesty je mnohem horší a náročnější, a proto je lepší užívat si první polovinu, co to jen jde. Toto povzbuzení morálku překvapivě nezvedlo, a tak se víc jak polovina týmu rozhodla dobýt vrcholu alternativním způsobem, pomocí lanovky. V pěším výstupu tak kromě mě postupoval zkušený horal Pavel, s nímž jsem v minulosti překonal nejedno pohoří v Evropě, a jediná další odvážná duše Natalie, která neměla s naším tempem sebemenší problém a během cesty si ani jednou nestěžovala (až později mi sdělila, že to bylo proto, že sotva popadala dech a být kopec vyšší, kdo ví, jak by skončila). Kříže tak bylo poměrně lehce dosaženo a na vrcholu jsme potkali i skupinu, jež zvolila alternativní dopravu lanovkou. Cesta zpět se už zase odehrála v jedné skupině, s nadšením ve tvářích a s úsměvy na rtech. Výsledek výpravy se dal rozhodně popsat jako uspokojivý, avšak některé drobnosti musely být napraveny. Především jsem přemýšlel o tom, jak během následující příležitosti zajistit celistvost skupiny po celou dobu výletu.

 

make

(Jedna vrcholová, po únavě ani stopy. Foto: Natalie Kornalská)

 

Tato příležitost se naskytla v okolí města Struga u Ohridského jezera, kam se náš projekt po dvou týdnech přesunul. Při běhání jsme našli v okolních kopcích dva kláštery, které se zdály být vhodnou destinací pro další výpravu. Abychom umožnili zažít radost z turistiky i dalším členům projektu, předložili jsme spolu s Pavlem a Natalií nabídku italským dobrovolníkům. Squadra azzurra ve složení Erica, Sara a Marco zpočátku váhala, ale po ujištění o minimálním převýšení a vzdálenosti něco okolo 10 km nakonec souhlasila. Reálná vzdálenost byla ve skutečnosti 15 km, ale tímto detailem jsem nechtěl nikoho zatěžovat, stejně jako jsem zcela přesně nepopsal závěrečné stoupání ke klášteru. Při této výpravě nebyla celistvost skupiny ohrožena žádnou alternativní dopravou, neb ke klášteru nejezdil autobus, ani lanovka, ani taxi, nic jiného než pohon vlastní silou (což v případě únavy nedávalo možnost lehkého úniku). V příjemných letních teplotách přibližujících se 40 °C jsme vyrazili plni elánu a dobré nálady směr klášter a celá cesta probíhala bez problému až ke zmíněnému stoupání. Zde začal hovor trochu řídnout a i úsměvy z tváří se postupně vytrácely. Čím více přibývalo zatáček, za nimiž bylo místo vytouženého kláštera pouze další stoupání, tím více se mým směrem obracely pohledy postrádající veselí i nadšení. Abych podal přesné informace o vzdálenosti kláštera, rozhodl jsem se spolu s Natalií popoběhnout trochu napřed a prozkoumat terén. Tímto rozhodnutím jsem s dobrou záminkou unikl vyčítavým pohledům a zmožené členy italského týmu jsem nechal na starost Pavlovi a jeho péči. Kláštera bylo samozřejmě nakonec dosaženo a já věřím, že si mí noví italští kamarádi užili cestu stejně jako já. Marco v cíli jenom nechápavě kroutil hlavou a ptal se „Proč?“, Erica nemluvila vůbec a Sara se mě ptala, jestli jsem normální. Později jsem na svoji adresu zaslechl i slova jako blázen, šílenec či sloveso nenávidět, ale možná jsem špatně přeložil anglické výrazy a ve skutečnosti používali slova jako nádhera, opakovat, dál nebo rychleji, kdo ví. Náplastí (nebo spíše solí do rány) na obtížnější výstup byl samotný klášter, cíl naší výpravy. Byl v rekonstrukci, nedalo se k němu přiblížit, natož se do něj dostat a v jeho okolí nebylo vůbec nic. Někdo by mohl výpravu hodnotit jako zklamání, ale pro mě, a věřím, že i pro druhé, byla největším přínosem pouze radost z dosažení místa, kde prakticky vůbec nic nebylo, při teplotách blížících se 40 °C. Marco při sestupu vymyslel hlášku popisující moje výlety a můj přístup k fyzickým aktivitám: „No pain, no fun.“

 

make2

(Při výstupu vyjadřovaly tváře odlišné emoce. Foto: Natalie Kornalská)

 

Dle předchozího popisu je jasné, že o vysoké oblibě mých výprav mezi všemi dobrovolníky není sebemenších pochyb a ani nižší účast při třetím výletu (účastnil jsem se pouze já a Pavel) a nulová účast při dalších výletech na tom nic nemění.