Zápisky z EVS v Moldavsku 4

Už více než sto dní má za sebou v Moldavsku Alča, která tam je jako EVS dobrovolnice. O tom, že na Evropské dobrovolné službě to není vždy růžové a zalité sluncem či jaké úsměvné momenty se vám mohou v Moldávii stát, se rozepisuje v dnešním článku.

Den 105

Pamatuju si, že na prvním projektu ERASMUS+ jsme se otázce „Cítíte se nyní více jako Evropan?“ smáli a neměli ani tušení, jak na ni odpovědět. Nikdy jsem totiž pořádně nerozuměla tomu, co to znamená cítit se jako „Evropan“.
A to do té doby, než jsem přijela do Moldavska a začala pracovat s uprchlíky…

Rozhodně nechci sdílet jen pozitivní momenty a přijde mi víc než fér přiznat, že ne vždy mám síly a energie na rozdávání. Stejně jako každý člověk. Často si zde vyslechnu nejrůznější životní příběhy a díky zaměření mojí práce to jsou bohužel převážně příběhy negativní. O to víc se musím snažit, abych si udržela motivaci a důvěru v to, co dělám.

Je to paradox, že právě ti lidé, s kterými pracuji, jsou mi zároveň i tou největší motivací?

„Jéé, tak ráda tě znovu vidím, jak se ti daří? Moje dcera tě moc zdraví!“
„Moji kluci se na tebe ptali a už se těší, že tě zítra uvidí!“
„Díky moc za všechno, co pro nás děláš, jsi nám velkou pomocí!“
No řekněte…koho z vás by to netěšilo 🙂 ?

Uplynulé dva dny pro mě byly upřímně opravdu psychicky náročné. Společně s pracovnicemi z UNHCR Budapešť jsem měla možnost vyslechnout životní situace a aktuální problémy, s kterými se potýkají uprchlíci a žadatele o azyl ze zemí jako je Afghánistán, Uzbekistán, Sýrie, Turecko, Irán, Turkmenistán, Kyrgyzstán, Súdán, Ukrajina či Rusko.

A tak během toho, co jsem s některými z nich popíjela čaj u nich „doma“, jsem se jen znovu utvrdila v tom, jak si někteří z nás ani minimálně neuvědomujeme, jaké štěstí v porovnání s některými jinými lidmi máme. Díky těm, co věří spolupráci více než konkurenci!

Foto: autorka článku.

Den 108

„Tyjo ty bydlíš přímo v Porțile Orașului? A nebojíš se?“
„Ne. Proč?“
„Tady o těch domech koluje strašně moc strašidelných historek.“
„Fakt dík, že mi to říkáš, já naštěstí žádné neznám…A radši teda asi ani žádné znát nechci.“

Náhodou, tento dům nás toho prozatím naučil už docela dost.
Například: Být přípraven – mít vždy v zásobě suchý šampon. Ne proto, že jste líní, ale protože, když to nejmíň čekáte, tak neteče voda.

Být flexibilní – doteď jsme byli kompletně bez teplé vody a tak se varná konvice nepoužívala pouze na vaření čaje.

Být multifunkční – mít telefon nejen pro případ, že se zaseknete ve výtahu, ale také na to, abyste si mohli posvítit na chodbě, kde není žádné světlo.

Být tolerantní – vyslechnout si opilého souseda, jak vám přede dveřmi zpívá a hraje na kytaru a pak nenápadně pomocí vatových tamponků ucpat zvonek. Soused si tak může zvonit, jak chce, aniž by vás budil. Win-win.

Být trpěliví a nevzdávat to – pokud zabijete za noc ve svém pokoji deset komárů, tak to opravdu neznamená, že jste je zlikvidovali všechny.

Ale ty výhledy! Ty výhledy z 15. patra budovy Porțile Orașului („Brána města“) jsou nádherné a stojí za to!

Výhledy. Foto: autorka článku.

Den 114

Abychom si trošku odpočinuly od témat, kterým se v rámci našich projektů věnujeme a abychom si rozšířily obzory i v další oblasti, která nás zajímá, přihlásily jsme se společně s mojí francouzskou spolubydlící na třídenní seminář o sázení stromů, jež je v Moldavsku často probíraným tématem.

Program v malebné vesničce Rîșcova byl díky zkušenému týmu opravdu nabitý a spolu s ostatními účastníky jsme velice ocenily, že jsme naše nově získané vědomosti mohli upotřebit také ihned v praxi.

                                          Foto: autorka článku.

Hledat společnou řeč či pochopení od ostatních, v rámci ekologických témat, zde často není úplně jednoduché. Co bych tedy chtěla z celého semináře vyzdvihnout je to, že jsem byla opravdu příjemně překvapená, kolik nadšených a motivovaných mladých lidí se na tomto místě sešlo.

 

V hlavě mi nejvíce utkvěla závěrečná debata, kdy někteří z nich zmiňovali, jak je mrzí, že plno lidí jejich zemi opouští a proto je pro ně dlouhodobá udržitelnost místní přírody a Moldavska jako takového, opravdu významnou prioritou.

A díky těm, kteří mi, jako jediné účastnici, co nerozuměla rumunsky, byli ochotni překládat do angličtiny či ruštiny. Doposud jsem si ještě nikdy v životě nepřipadala jako významný zahraniční velvyslanec na mezinárodní konferenci, kterému je individuálně simultánně překládáno šeptem do ucha 🙂 .

Perfektní minimálně bilingvální znalost naprosté většiny místních obyvatel mě stále nepřestává udivovat.

Den 121

Tento týden jsme se opravdu nenudili.

Nejprve jsme málem vyvolali mezinárodní pátrání po naší spolubydlící, která nepřišla domů v obvyklou dobu a dorazila přesně až ve chvíli, kdy jsme kontaktovali nemocnice, pobudili kolegy, zkontaktovali francouzskou ambasádu a k nám domů přijížděli policajti. (Mimochodem – telefony má většina lidí stále u sebe, ale kolik z nás si zvonění přes noc vypíná? A kolikati z nás by bylo možné se v případě potřeby opravdu dovolat?)

Poté, abychom si nestěžovali, že nemáme vodu, tak jsme řešili opačný problém – odchytávání samovolně vytékající vody ze dřezu. Momentálně stále čekáme na instalatéra. No a dnes ráno jsme se vzbudili se zprávami, že jsme zaspali zemětřesení.
„Vůbec to nechápu, jak se v takových momentech můžete ještě smát!“

No, ono nám totiž kolikrát ani nic jiného nezbývá. Pro některé je to možná klišé, nicméně užívejte dne a starejte se o lidi kolem vás, protože nikdy nevíte, kdy se vám život obrátí z minuty na minutu.

Den 139

Před chvílí jsme se společně s mojí spolubydlící vrátily z Tiraspolu, hlavního města Podněsterské moldavské republiky. I když Podněstří stále dle práva patří Moldavsku, tak se od něj odtrhlo a nyní je de facto považováno za “nezávislý” stát, který je však podporovaný Ruskem.

Toto území má vlastní vlajku se srpem a kladivem, vlastní měnu, která však oficiálně neexistuje, ale v Podněstří se s ní normálně platí, tři úřední jazyky: ruštinu, ukrajinštinu a azbukou psanou moldavštinu a taky firmu „Sheriff“, která vlastní a kontroluje téměř vše. No, a pokud na hranicích obdržíte povolení, opravňuje vás k pobytu na pouhých deset hodin.

                     Cestování. Foto: autorka článku.

Vzhledem ke všem těmto informacím jsme tedy čekaly, že náš den bude všelijaký, jen rozhodně ne takový, jaký ve skutečnosti byl. Shoda všech možných náhod začala již v maršrutce, kde jsme narazily na kluka z Tiraspolu. Ten si plánoval vydat se poprvé v životě do Kišiněva, zapomněl si však doma pas a tak ho od hranic vrátili zpět, právě do naší maršrutky. Sečteno podtrženo,  tento kluk se stal naším celodenním průvodcem.

V Tiraspolu jsme navštívily také neziskovou organizaci, jejichž činnost byla podpořena mimo jiné i českou organizací Člověk v tísni. Díky všem těmto okolnostem jsme místo fotografování tanků, sochy Lenina a socialistických symbolů, strávily naprosto skvělý den plný obohacujících rozhovorů a dokonce i hraním společenských her nad šálkem výborné kávy…

Někdy to tak prostě má všechno být.

Den 144

Chladné období, kterého jsem se nejvíce obávala, dorazilo do Kišiněva. Zatímco minulou zimu jsem si užívala sluníčka a jízdu na kole mezi dozrávajícími pomerančovníky v Portugalsku, v Moldavsku přihlížím tomu, jak si místní řidiči užívají cákání břečky na kolemjdoucí.

O mé psychické i fyzické (ne)vybavenosti do tohoto počasí vypovídá i váhový limit mého zavazadla na 10 měsíců, který byl pouhých 24 kilo. Vrstvím, co to jde, už klasicky došlo i na háčkování a kdoví, jestli se tu nedám na modlení, aby ty teploty neklesaly příliš pod bod mrazu.

Přípravy na charitativní bazar. Foto: autorka článku.

V práci jsem zapojena do příprav zimního charitativního bazaru, který proběhne na začátku  prosince. Stejně jako v rámci letní školy se tedy i teď scházím s ženami a dětmi z řad uprchlíků a žadatelů o azyl a společně se snažíme o zhotovení výrobků, které budou na bazaru k prodeji. Já si tak trénuji nejen kreativitu, kdy se snažím vymyslet z mála mnoho, ale zároveň také svoji trpělivost a schopnost prosadit a zdůvodnit si vlastní nápady a názory. Věřte mi, ne vždy je to jednoduché. Po všech náročných dnech si tedy neskutečně užívám chvil, kdy můžu v klidu sama sedět v místnosti, poslouchat klidnou jazzovou hudbu, lepit ozdobné hvězdičky na papír a dát tím tak našim výrobkům finální podobu. No a pak samozřejmě musím cestovat trolejbusem domů, takže veškerá pohoda je ta tam.

Nicméně hurá sláva, protože tu konečně nejsem jediná Češka ve skupině dobrovolníků! Před týdnem dorazil Kuba a nemáte ani ponětí, jak krásné je po ránu obdržet zprávy „Tyjo, dneska jsem jel do práce tempem, že babka po chodníku šla rychleji.“ „Musím se s tebou podělit o můj nový rekord. Ráno byl prázdný až čtvrtý trolejbus.“ Ach!

Sněhulák. Foto: autorka článku.

 

Autorka článku a fotek: Alča, EVS dobrovolnice

Comments are closed.