Zápisky z EVS v Moldavsku 2

Prinášame vám ďalšie zápisky našej dobrovoľníčky Alčy, ktorá je na dlhodobej EVS v Kišineve. Pomáha tam v Charitatívnom centre pre utečencov a žiadateľov o azyl s organizáciou letnej školy pre ženy s deťmi. Alča nám vo svojich inšpiratívnych zápiskoch približuje svoje zážitky so stretu s miestnou kultúrou.

Den 49

Blíží se začátek září a to také znamená konec letní školy, která byla momentálně mojí hlavní pracovní náplní. Díky příležitosti pomáhat v Charitativním centru pro uprchlíky a žadatele o azyl jsem si na dva měsíce vyzkoušela vést svoji vlastní „třídu“ a musím říct, že i když to nebylo vždy úplně jednoduché, tak jsem si to opravdu užila a dokonce mi to snad bude i chybět. Hlavně se nejednalo jen tak o ledajakou třídu a sama jsem byla překvapená, jak často jsem mohla uplatňovat všechny své vysokoškolské znalosti z oblasti pedagogiky i vzdělávání dospělých.

V této „třídě“, kde se mluvilo minimálně pěti jazyky, jsem například ani nikdy dopředu nevěděla, kdo a kolik lidí přijde. I věková kategorie byla opravdu široká a zahrnovala děti od jednoho roku přes skupinu adolescentů až po dospělé. Na výtvarných workshopech jsme vytvářeli primárně věci pro zimní charitativní bazar, jenže mě osobně na tvoření „pouze“ dekorací moc neužije a proto jsem se snažila přijít s co nejvíce nápady na výrobky, které mohou mít i jinou funkci. V rámci druhé poloviny letní školy vznikly tedy brože z vlastnoručně vyrobené samotvrdnoucí hmoty, dárkové krabičky zdobené metodou Iris Folding a záložky do knih dekorované barevným tiskem pěnou na holení.

Jedna z maminek si vyzkoušela vést svůj vlastní workshop a výsledkem nebyly pouze mozoly, ale i sdílená hrdost nad vytvořeným koberečkem. No, a protože fotbálek, který vznikl v první polovině letní školy, pořád sklízí velký úspěch, tak jsem chtěla i tentokrát vytvořit něco, co lze využívat v samotném centru. Jeden workshop jsem se tedy rozhodla věnovat tvorbě jednoduché hry s rumunskou abecedou pro mladší děti. Dnes jsem ji dotáhla do zdárného konce a už se nemůžu dočkat, až se bude příští týden testovat v praxi.

 

Den 52

Kišiněv je místem, kde na vás historie dýchá na každém kroku. Kromě typických socialistických budov je zde velké množství soch či památníků. Jedním z významných monumentů je například tato dvacetipětimetrová červená pyramida pěti pušek, která je součástí památkového komplexu obětí válečných konfliktů druhé světové války.

Den 56

Díky zaměření mého projektu jsem obklopena lidmi z desítek zemí celého světa. Tito lidé pochází z různého prostředí, potýkají se s různými životními situacemi a jsou také z odlišných kultur, což je spjaté i s náboženstvím. V těchto dnech se konal jeden z hlavních muslimských svátků – „Svátek oběti“ (Eid Al Adha/Kurban Bayramı), do jehož oslav jsme se zapojili i my v práci. Díky spolupráci se Spojenými arabskými emiráty mohlo mé centrum uspořádat hromadný oběd pro zhruba 200 lidí s překvapením v podobě dárků pro ženy a děti z řad uprchlíků a žadatelů o azyl (bez rozdílů náboženského vyznání). Vzhledem k tomu, že se blíží začátek školního roku, tak nové batohy a bohaté vybavení udělalo obrovskou radost a vykouzlilo nejeden úsměv.

Den 59 

„Slečno, prosím vás, proč na sobě máte černou barvu?“ zeptal se mě pán na ulici. „Dnes musíte být veselá a ne černá! Já když vidím černou barvu, tak se mi hned vybaví Černobyl. Pamatujete si ještě na Černobyl?“

Moldavsko dnes slaví Den nezávislosti a tak je hlavní ulice zaplněná větším množstvím vlajek a policajtů, než je tomu obvykle. Evropská unie je zde velkým tématem a tak i na její vlajky je kladen značný důraz. Nicméně musím říct, že věty od místních typu „tam u vás v Evropě…“ nebo „vy, Evropani…“ mě osobně stále překvapují.

Den 65

Hodně si vážím toho, když mě někdo z místních pozve k nim domů. Vznikají tak totiž chvíle, kdy můžeme vést dlouhé rozhovory na všechna možná témata nad šálkem čaje, kávy, likéru, vína či piva a díky obrovské pohostinnosti si také pochutnat na výborném domácím jídle. Za zajímavé považuji naslouchat povídání místních o tom, jak jim chybí členové rodiny, kteří odcestovali do zahraničí, kolikrát i nastálo, za vidinou zlepšení jejich životní situace. Ve stejnou chvíli pak také přemýšlím o lidech, s kterými zde pracuji, a kteří odcestovat neplánovali a nechtěli, ale víceméně jim nic jiného nezbylo. No a to vše se odehrává v momentě, kdy já sama se nacházím v pozici člověka, který se „jen tak“ svobodně rozhodl vyjet do zahraničí a věnovat část svého života dobrovolnictví.

Autorka textu a fotek: Alena, EVS dobrovolnice

Comments are closed.