The unexpected expedition: Zambie – blátěné chatičky a 4G Wi-Fi připojení

Nový stát, nové zážitky a další přežitý stereotyp. Jaké je to cestovat po Zambii, jak je to s blátěnými chatičkami a má cenu se bát malárie?

Zimbabwe bylo úžasné, ale i to jsem musela jednou opustit a při mé jízdě na sever do Evropy byla Zambie zkrátka další v pořadí. Je to obrovská země, a tak někdy právě kvůli velkým vzdálenostem jsem naskočila do autobusu na místo stopu. Někdy mě k jízdě autobusem překecal právě řidič a když vám někdo nabídne poloviční cenu jízdného a krátkodobou adopci dítěte, neboť v autobuse není zkrátka dost místa (ale oni vás tam všichni pasažéři chtějí) tak to přece neodmítnete.

Archiv Alena Machálková

Jelikož jsem zde byla už před pár lety, tentokrát jsem se namísto na Viktoriny vodopády soustředila právě na lidi a Zambii samotnou. V Mongu jsem navštívila pár holek z Člověka v Tísni, a i když zrovna měli spoustu práce, stihly jsme alespoň pivo. Mimo to, jsem se tam stala trochu turistkou, když jsem namísto krásné, nově postavené cesty přes zatopené pláně v okolí řeky Zambezi,  raději přemluvila pár místních, aby mě stejnou trasu odvezli na loďce. Zkrátka, ne vše co dělají v Africe turisti, dělají i místní. Ti už na loďkách moc nejezdí, používají auta a autobusy, které stejnou trasu absolvují za 15 minut a ne 3 hodiny jako já.

V Lusace jsem zase stihla navštívit knihovnu, kterou jsem zde před dvěma lety založila. Bylo moc fajn vidět, že si studenti založili čtenářský klub a ti starší učí číst ty mladší. Jelikož se angličtina učí až od čtvrté třídy, rozhodla jsem se nakoupit asi 50 knih v místní řeči nebo alespoň od Zambijských nebo jiných Afrických autorů.

Ubytovaná jsem v hlavním městě byla tentokrát pro změnu skupinkou pěti bratrů, kteří se o mě starali jako o jedinou sestru. Vařili mi, vozili mě po městě a dělali vše proto, abych se cítila jako doma. Tak se mi tam líbilo, že jsem se při cestě zpět z Mongu k nim do Lusaky opět vrátila. Po večerech jsme chodili do baru na fotbal, hráli playstation nebo koukali na akční filmy. Zkrátka takový ráj pro kluky. I odsud se mi těžce odcházelo, bylo fajn mít na chvíli kupu bratrů.

Jedeme dál

Archiv Alena Machálková

Když jsem si to stopem mířila zase o dům dál, nevěděla jsem, že z hlavního města skončím v blátěném domečku v malé vesnici nedaleko hranic s Malawi. William, který mě ubytoval je Americkým dobrovolníkem, který zde žije už dva roky. Hned první den jsem mu pomáhala jednu takovou blátěnou budku postavit. Celý dům si v klidu můžete postavit z materiálu, který je volně všude v okolí vesnice – trochu bláta, dřeva a trávy a můžete si vypálit vlastní cihly, z trávy udělat voděodolnou střechu a z bláta cement a omítku. Nejlepší na tom všem je, že lidé už nemusí pokračovat krok za krokem v našem západním vývoji. V klidu si počkali, s čím přijdeme a na místo vytáčeného internetového spojení, už teď mají rovnou 4G Wi-Fi. Díky levným a všude dostupným solárním panelům si dokáží i nabít své telefony (občas už i ty chytré)a tak na střechách těch blátěných domečků občas uvidíte i satelity. Zkrátka, už se večer netančí kolem ohně, jak by si někdo mohl myslet, i svíčky už jsou občas luxusní zboží, když elektřina je vlastně zadarmo.

Jak je to s malárií doopravdy?

No, ale zpátky k těm stereotypům. Tentokrát zkusím vysvětlit polopaticky, jak je to s tou malárií. Nejspíš i proto, že já sama, přesto že jsem si myslela, že těmihle stereotypy už sama netrpím, jsem se přesvědčila, že se stále mám co učit.

U nás v Evropě neustále slýcháváme, že “Každých 30-vteřin-někdo-zemře-na-malárii” a tak všichni při cestě do exotiky vyřizujeme pojištění a taháme sebou lékárničky velikosti příručního zavazadla. Já sama jsem dostala super pojištění od AXA assistance, hlavně aby mamka neměla příliš nočních můr a v klidu mohla v noci spát s tím, že když dojde k nejhoršímu, je o mě dobře postaráno. Jak to ale vypadá, když se to vše dá do perspektivy a jiných čísel?

Archiv Alena Machálková

Rok 2015 byl první rok v historii, kdy se na Evropském kontinentě nikdo nenakazil malárií pocházející z Evropy samotné. Ano, do 2015 jste se stále mohli nakazit malárií v některých zemích Euroasie jako třeba v Arménii, Gruzii nebo Turecku.

V roce 2015 zemřelo zhruba 400 000 lidí (z toho 292 000 dětí pod 5 let) v celé Africe, ve stejném roce zemřelo přes 161 000 lidí pouze ve Velké Británii na rakovinu. V celé Evropě, která má o 40% méně lidí než Afrika, zemřelo v roce 2014 na rakovinu 1,3 miliónů lidí… proč se tedy bojíme malárie (která má 100% účinnost léčby, pokud je léčena včas) více než rakoviny?

V letech 2000-2015 úmrtnost dětí v Africe klesla o 60% a výskyt malárie o 42%… zkrátka už to nebudete mít tak těžké jako Zikmund a Hanzelka, když projížděli Afriku v trabantech.

V mnoha zemích Afriky se dnes říká, že pokud vám dítě zemře na malárii, jste špatným rodičem. Léky jsou pro místní zadarmo, téměř všude se neustále rozdávají moskytiéry a pro dospělého člověka (který  žije v oblastech s vysokým výskytem malárie, má malárii klidně i každý rok) je malárie jen jednodenní chřipka. Ano, místní (nebo lidé, kteří malárii již několikrát měli) ji snášejí mnohem lépe. Někteří ji zkrátka jen vyleží doma bez léků. V období sucha je risk malárie mnohem nižší, neboť komáři nemají tolik míst k množen. Avšak pravdou je, že v období deště je opravdu komárů všude více. Jak je to tedy s ochranou a má cenu se malárie bát?

Archiv Alena Machálková

Ani ne, pokud v noci spíte pod moskytiérou, popř. s repelentem jste celkem v pohodě. Mě samotné trvalo půl roku cestování po Africe (často i bez moskytiéry a bez jakýchkoliv anti-malárik) než mě malárie dostihla. Existují dva typy prášků, které vám pomůžou snížit pravděpodobnost malárie asi o 40%. Každopádně ty prášky mají mnohem silnější vedlejší efekty než malárie samotná. Pokud zde jedete třeba jen na dva týdny, tak se všeobecně prášky doporučují. Pokud cestujete ale delší dobu, určitě na prášky zapomeňte. Malárii nejspíš dostanete stejně (žádné prášky ani vakcína nemají 100% ochranu) a to svinstvo, které si skrze prášky do sebe nacpete je opravdu horší.

Nejlepší je si sehnat pár self-testů (papírek s jehlou a tekutinou, když se píchnete do prstu z kapky krve zjistíte, jestli malárii máte nebo ne) a pokud trávíte hodně času v odlehlých oblastech, tak i třeba prášky na léčbu. Vše si kupujte až na místě, kde je to o mnohem levnější (pokud ne rovnou zadarmo).

A jak se malárie projevuje? Bude vám mdlo, teploty se střídají se zimnicí a občas vás začnou bolet klouby. Pokud nebudete týden ležet v posteli “aniž byste přemýšleli co vám je, a začnete s léčbou ihned, třetí den už můžete klidně na hory. Co se týče toho masivního vymírání Afrického lidu na malárii – ano, v některých oblastech je stále poměrně vysoká úmrtnost dětí (popř. lidí se slabým srdcem), ale i tato čísla jsou drasticky nižší v porovnání se situací před deseti lety a v každodenním životě budete mít větší pravděpodobnost, že se setkáte se smrtí na cestách (autonehody) než tou malarickou. Lidé zkrátka na malárii neumírají.

Archiv Alena Machálková

Zakončím už jen mou vlastní zkušeností toho, jak mě to západní strašení ovlivnilo. Jak jsem už zmínila, na cestu jsem vyjela bez anti-malárik a bez myšlenky, že bych se malárie měla nějak více bát. Stačila ale jedna noc v hostelu s holandským párem, který přijel nově do Afriky se spoustou načtených statistik o malárii a spoustou prevenčních léků. Poté další diskuze s Willem, se kterým jsme se ale bavili, že malárií se na Západě straší jako nepříjemným teroristou a pak jeho nabídka, že on má vlastně spoustu prášků v ceně stovek dolarů, které už určitě nevyužije. Věděla jsem, že je období deště a že v Malawi je malárie častější, tak jsem nabídku prášků přijala. Druhý den jsem začala být strašně unavená, měla problémy s tlakem a trochu zimnici a silnou bolest hlavy. První má myšlenka byla, “Tak si mě zastihla nepřipravenou, malárie!” Willovi se to ale nezdálo, a i já odolala testu píchnutím do prstu. Zkrátka jsem to vyležela. Večer už jsem zase popíjela domácky vyrobenou medovinu a smála se tomu, jak jsem už přemýšlela nad statusem, kde si opět postěžuji nad mou již druhou malárii. Namísto toho, to nejspíš byla kombinace silné kávy (na kterou nejsem zvyklá), vedlejších účinků Melaronu (prášky na prevenci malárie, které jak říkám jsou celkem svinstvo) a troška kocoviny z té medovinky z předešlého dne.

Cestu můžete sledovat na (a) Neocekavana Expedice nebo fotky z cest na Instagramu.

Přečtěte si další zážitky z Aleniny Neočekávané Expedice v Zimbabwe nebo v JARu.

who.org, cancerresearchuk.org, ec.europa.eu

Autor: Alena

Alena je stopařka a cestovatelka tělem i duší, milovnice cizích kultur, jazyků a exotického jídla! Ve svých 24 stihla už něco přes 55 států na třech kontinentech, a to hlavně díky studiu v zahraničí (Hong Kong a Skotsko, Jihoafrická Republika). Mimo jiné založila neziskovou organizaci Bookfeeding Project (www.bookfeeding.org) která se soustředí na stavbu soběstačných knihoven v Africe a Asii. Momentálně studuje magisterský program v Kapském Městě, JAR.

Comments are closed.