Výherní článek II. – Na louce ve Středozemi

Říká se, že když člověk umírá, odehraje se mu celý jeho život před očima. A stejně tak i já jsem vzpomínal, zatímco za mou hlavou skupinka skřetů donutila naše zajaté děti a pomocníky vydat se na cestu. Tábory jsou sice “jen jako”, ale někdy se svět fantazie a ten reálný prolínají natolik, že člověk na chvíli zapomene, který je který. Tak jako tak je celkem příjemné ležet v červenci na trávě a nechat myšlenky bloudit, obzvlášť, když vás právě sťali dřevěným mečem.

Na louce ve stredozemi

“Jé, to je pěkné, to já bych asi nedokázal,” slýchám často své přátele, když jim vyprávím o zážitcích z putovního tábora o.s. Rozrazil. Povídám o nocích pod tee-pee, koupání v rybníce, o táborových hrách a o malém a “téměř nepodstatném” detailu, že polovina z účastníků tábora má nějaký tělesný nebo mentální handicap. Inu, každý máme něco, jak by řekla má teta. A přesto by se většina našich známých nejspíš divila, že po takovém táboře to jsou spíš namožená záda, co bolí – po stránce psychické se vrací člověk neuvěřitelně osvěžený a jaksi uklizený.

Jako nemálo mladých lidí mě k dobrovolnictví přivedly jiné pohnutky, než které mě u něj drží dodnes. Na počátku totiž stála nutnost sehnat si praxi pro budoucí vysokoškolské studium. Na danou školu jsem se sice nakonec nehlásil, dobrovolnictví mi ale zůstalo. Jedná se totiž o činnost, která obohacuje nejen darovaného, ale také darujícího. Je to událost, jež se dá zažít v bezpočtu dobrovolnických situacích. Pocit, že člověk tráví svůj čas smysluplně, určité pouto lidství.

Na louce ve stredozemi (2)

V Rozrazilu toto pouto spojuje kolem třiceti dobrovolníků trávících své dovolené a prázdniny s dětmi a mladými lidmi s tělesným nebo mentálním postižením. Postupem času se zde vytvořila pestrá skupina zajímavých osobností od studentů všelijakých oborů přes fyzioterapeuty, lékaře, psychology, ale i historiky nebo matfyzáky. V době, kdy je některým dětem nepříjemné i pouhé víkendové odloučení od elektroniky, vydávají se dobrovolníci spolu s přibližně třiceti dětmi na dvoutýdenní dobrodružství a spí na prkených podlážkách nebo po obecních domech během putování. Bez elektřiny, bez počítače, bez mobilu. Právě tímto si mohou odpočinout od svých pracovních nebo studijních shonů, neboť v takovém společenství se vytvoří specifické tempo. Není zde nezdravé soutěžení ani mnoho závodů, protože člověk soupeří zejména sám se sebou. Ono každodenní pomáhání se pak přenáší nejen ve vztahu pomocníci-děti, ale i mezi dobrovolníky samotnými, a toto přátelské kouzlo je cítit ještě dlouho po návratu do civilizace.

Hluk přijíždějících vozíčků ukončil mé přemýšlení. Nadešla má velká role – sdělit druhé skupince únos jejich kamarádů a vydechnout naposled. Ve Středozemi se naštěstí nepohřbívalo na hranici, a tak jsem se po chvíli mohl vyhrabat z naházených kytic a vydat se tajně k domovu. Tělo sice bolelo (a koho by nebolelo, když vás přepadne čtveřice skřetů), ale mysl byla opět odpočatá a srdce zahřáté.

Poslední roky jsme svědky zdravého vývoje, kdy i velké nadnárodní organizace se ve svých sociálních aktivitách zaměřují na lokální působení u místních komunit. Zdá se, že dobrovolníci a dárci si tak mohou udělat lepší představu, kam jejich peníze nebo čas směřují, a také přímo vidět svůj přínos. A to je ten moment, kdy se sami začnete cítit obdarováni. Přeji Vám mnoho naplňujících okamžiků ve Vašich dobrovolnických aktivitách, a pokud byste se chtěli přidat někdy k nám, budeme jen rádi. Na stránkách www.rozrazil.cz můžete nalézt kontakty a data nejbližších akcí.

Autor: Lukáš “Boromir” Dušek

 

Na louce ve stredozemi (3)

 

 

 

Comments are closed.