Výherní článek I. – Cihla, věc banální? Ne v rukou desetiletého dítěte.

Cihla, věc banální? Ne v rukou desetiletého dítěte. 

Cihla, všeobecně známá, běžně dostupná věc, nad kterou jsem nikdy neměla potřebu nijak zvlášť uvažovat. Je to přece tak jednoduché. Chcete si postavit dům, tak nastartujete auto a vydáte se do nejbližších stavebnin, kde si koupíte hotové cihly. V nejideálnějším případě si objednáte firmu, která vše zařídí a se stavebním materiálem ani nepřijdete do styku. Nikoho nezajímá minulost, kterou si ta či ona cihla prošla. Nepopírám, půl roku zpět bych také neměla potřebu bádat po výrobním procesu tak banální věci. Návštěva cihelny v Indii, kde pracují celé rodiny kmene Kathkaris, mi však otevřela oči a posunula mé vnímání o krok dopředu.

“Je to snadné, tady máš formu, dej do ní bahno, zahlaď okraje a vyklop ji tady na sluníčko.” Radila mi dívka, která mohla mít sotva deset let. Místo toho, aby si jako ostatní děti jejího věku hrála venku, chodila do školy a užívala si bezstarostného dětství, pomáhala svým rodičům nosit cihly.

Není to jako hraní s kostičkami

Doposud jsem se s dětskou prací setkala pouze v novinách nebo jsem o ní slyšela z vyprávění. Už tak mi to znělo děsivě. Ale pohled na opravdu malé děti, pracující v cihelně byl o to smutnější a nutil mě opět k zamyšlení jak nad sebou, tak nad celou společností. U nás, v naší kultuře je dětská práce něco nepředstavitelného, zakázaného, což je koneckonců i v Indii. Proč je ale realita jiná? “Vzhledem k vysoké negramotnosti, která se pohybuje kolem 95 %, je kmen oficiálně pojmenován jako jeden z primitivních kmenů státu Maharáštra. Jelikož jsou rodiče nevzdělaní a ve většině případů neumí číst ani psát, nemají potřebu své potomky do škol posílat. Proto se prostřednictvím našeho programu pro vzdělávání dětí snažíme rodiče motivovat.” Říká Sr. Viollet D´Souza, hlavní vedoucí organizace The Bethany Society. „Na zábavu zde opravdu není čas a ani prostor. Mohlo by se zdát, že děti práci berou jako formu zábavy, kterou by si ovšem samy nevybraly. Avšak to mohou jen těžko změnit.“

Škola na žluté plachtě

Brzy ráno, ještě před východem slunce, vstávají členové rodin a začínají pracovat. Je potřeba vytvořit z jílu hmotu, která bude pevně držet pohromadě a bude možné z ní posléze vyrobit kvalitní cihly. Obvykle manžel nebo některý ze synů vykope jámu a ukládá na hromadu vykopaný jíl, který se polívá vodou. Další práce je většinou již na ženách, které jíl hnětou do požadované hustoty. Takto vytvořená hmota se pokládá do kovových forem, které jsou velice těžké i sami o sobě. Mokré cihly se poté vyklopí do řad na zem, kde schnou. Tuto práci často zastávají děti, pro které je tato činnost jednou z mála, kterou vůbec v cihelně mohou vykonávat. Není tu prostor, kde by mohli hrát fotbal či jiné hry. Jediné místo, kde se opět stávají dětmi, je žlutá plachta neboli provizorní škola.

The Bethany Society je organizace, která zakládá školy přímo v cihelnách. Jsou si vědomi, že vládní školy jsou pro členy kmene nedostupné a to jak z hlediska vzdálenosti, tak také z důvodu, že většinová indická společnost chová ke kmeni předsudky a učitelé odmítají Kathkarijské děti vyučovat. Domnívají se, že děti jsou jen těžko vzdělatelné a poukazují také na kmenový dialekt, který je odlišný od zbylé většinové společnosti. Vzhledem k tomu, že nynější mladá generace je vůbec první generací, které se dostává vzdělání, vyučování probíhá na obrovských, provizorních, žlutých plachtách.

Bethánské sestry pomáhají lidem nejen se vzděláváním, ale mají spoustu dalších programů, které přispívají například ke zplnomocňování žen a celých rodin kmene Kathkaris. Snaží se o osvětu komunity, informují členy o jejich základních lidských právech a snaží se je zplnomocnit natolik, aby byli schopni hájit své zájmy a nedocházelo k vykořisťování ze strany zaměstnavatelů.

dostalkova

Každá je jedinečná

Existují situace a události, které dokážou kompletně zahýbat lidským žebříčkem hodnot. Výroba cihel je beze sporu těžká práce. Když k ní přičteme ještě neuvěřitelné horko, které Indii každoročně sužuje a sucho, kterému obyvatelé čelí, stává se z ní práce ještě o to náročnější. Koneckonců mohu mluvit ze své osobní zkušenosti. Když jsem měla možnost vidět, jak tvrdě lidé v cihelnách pracují, rozhodla jsem se tuto práci vyzkoušet na vlastní kůži.

Po jednom dni stráveném na ostrém slunci, ve čtyřicetistupňových teplotách jsem věděla, že už nikdy nebudu cihlu považovat za věc banální. Každá cihla v sobě skrývala jedinečnost lidského osudu a spoustu lidského úsilí, které málo kdo vidí.

Autor: Dostálková Lucie, 2013