Veronika Tomanová: zkušenosti z Taiwanu

V jedné z Mladiinfo soutěží jste měli možnost přečíst si článek od Veroniky Tomanové o její studijní zkušenosti z Taiwanu. Kromě dvouletého magisterského studia v této exotické zemi má za sebou Verča i spoustu dalších cestovatelských zkušeností a zážitků, o které stojí za to se podělit.

Využila jsem tedy toho, že je Verča na chvíli v Brně, a během rozhovoru zjistila, jak to s tím Taiwanem, Nigérií i dalšími zeměmi vlastně bylo.

M: Při prohlížení tvého blogu mě zaujaly hlavně dvě tvoje zkušenosti: jednak  stáž na Taiwanu, ale i tvůj pobyt v Nigérii.

V: V Nigérii jsem byla na stáži v rámci mého studia žurnalistiky. Německá televize Deutsche Welle tehdy pořádala projekt zaměřený na spolupráci východoevropských afrických  novinářů. Tehdy jsme pracovali na společném projektu a jednou z jeho částí byla i cesta do Nigérie. Během projektu vznikly dvě vida, fotografie a později i několik článků. Teď tohle téma ale není moc aktuální, protože projekt je už uzavřený.

M: Dobře, pojďme se tedy věnovat spíše Taiwanu, což je stále aktuální téma

V: Přesně tak, výběrové řízení na  na stipendium určené ke studiu na Taiwanu  se vypisuje každý rok a to nejbližší bude právě teď na konci března. Zájemci tedy mají ještě poslední dva týdny na to se přihlásit. V češtině o tomto tématu moc informací není, často se na mě proto obrací ti, kteří uvažují o podání přihlášky, a vyptávají se na to, co je zajímá.

M: A jak jsi tohle stipendium objevila ty?

V: Vcelku náhodou. Studovala jsem na Masarykově univerzitě, končila jsem bakaláře a byla jsem vyčerpaná ze psaní bakalářky a přípravy na dvoje státnice. Tehdy jsem se rozhodovala, jestli pokračovat v magisterském studiu v Brně a zůstat další dva roky ve známém prostředí mezi stejnými lidmi. To se mě ale už moc nelákalo, i když magisterský titul jsem mít chtěla. Tehdy jsem náhodou objevila nabídku stipendia na Taiwanu na stránkách Centra zahraničních studií Masarykovy univerzity. Řekla jsem si, že to vyzkouším, ale samozřejmě mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo vyjít a že bych vážně mohla strávit dva roky na Taiwanu.

M: Stipendium ale není jen pro studenty Masarykovy univerzity…

V: Ne, je otevřené všem studentům. Nabídka studijních oborů je navíc hodně široká, od bakalářských programů, přes programy magisterské až po doktorát.

M: A jak je to s nabídkou studijních oborů?

V: I ta je hodně pestrá. Zájemci se vlastně hlásí o stipendium na Tchajpejskou hospodářskou a kulturní kancelář. Zájemci se musí přihlásit o stipendium a zároveň podat i klasickou přihlášku na taiwanskou vysokou školu, kterou by chtěli studovat. Přijímací řízení na školu probíhá na základě odevzdaných dokumentů, takže člověk nemusí cestovat na přijímačky na Taiwan. Stačí jen poslat všechno, co univerzita vyžaduje – potvrzení o studijních výsledcích, motivační dopis, životopis. Papírů je dost, ale není to nic, co by český vysokoškolák nemohl zvládnout. Chce to obrnit se trpělivostí, zájemce si musí vyběhat množství dokumentů jak pro univerzitu, tak pro kancelář, která uděluje stipendia. Když pak obojí klapne, jedeš. Může se ale stát i to, že dostaneš stipendium a na univerzitu tě nepřijmou nebo naopak. Existuje samozřejmě i možnost studovat na Taiwanu i bez stipendia, školné je ale dost vysoké, takže si tuhle variantu nemůže dovolit každý.

M: Co je náročnější, přijímačky nebo získání stipendia?

V: Těžko říct. Nedokážu říct, co bylo náročnější, vyřídila jsem všechny papíry a pak už jsem jen čekala, jestli se na mě usměje štěstí. Je to jiný pocit, než když člověk dělá přijímačky. Víš, že už nemůžeš nic ovlivnit, a prostě čekáš, jak to dopadne. Vlastně ani nevíš, kolik lidí se hlásí, kolik jich vyberou a podle jakých kritérií.

M: A jaký je o program zájem?

V: Vloni dostalo stipendium sedm nebo osm studentů z České republiky a další byli jako náhradníci. Kolik se hlásilo, nevím.

M:  Co bys poradila ostatním, kteří se na stipendium letos hlásí?

V: Myslím, že pro získání stipendia je důležitá hlavně motivace. Je důležité zdůraznit, proč chceš studovat svůj obor zrovna na Taiwanu a v čem by tě měla tato zkušenost posunout. Myslím, že motivační dopis je jeden z nejdůležitějších dokumentů mezi všemi těmi papíry, které člověk odevzdává. Oslovit komisi životopisem je podle mě mnohem těžší – každý někde studoval, má za sebou nějakou pracovní zkušenost a praxi – zato motivačním dopisem se jde mnohem lépe prodat a zdůraznit, proč je pro tebe studium na Taiwanu důležité.  První kolo výběru probíhá jen na základě odevzdaných dokumentů. Ve druhém je pohovor.  

M: A jak jsi přesvědčila komisi, že mají vybrat zrovna tebe?

Myslím, že při pohovoru jsem měla štěstí na komisi, se kterou jsem si sedla a rozhovor byl pro obě strany příjemným popovídáním si.  Přinesla jsem tehdy i album fotek z Asie.  To mi pomohlo podtrhnout všechno, co jsem během pohovoru říkala, a ukázat jim něco, na co lze skutečně sáhnout. Myslím, že v každém oboru se dají výsledky práce nějak zhmotnit a přinést s sebou. Měla jsem možná výhodu i v tom, že jsem za sebou měla výměnu v Hong Kongu, což bylo pro komisi důkazem, že mě Asie skutečně zajímá, a že budu mít na Taiwanu na co navázat.

M: Kdy ses dozvěděla výsledek?

V: Docela pozdě, myslím, že v květnu nebo v červnu. Uchazeči totiž čekají jednak na výsledky přijímacích zkoušek na univerzitu, jednak na to, jestli dostanou stipendium.

M: Jak pak probíhaly přípravy na cestu?

V: V tomhle mi hodně pomohla tchajpejská kancelář. Když už tě vyberou, pomohou ti zařídit víza a další formality. Skrz universitu jsem měla zařízené ubytování na kolejích, takže když jsem pak v září přijela na místo, měla jsem pocit, že mě čekají a mají pro mě vše nachystané.

M: A pak už tě čekají dva roky na Taiwanu. Dá se studium tady a tam srovnávat?

V: Mám pocit, že Taiwanci kladou důraz na trochu jiné věci než my. Pro ně je hodně důležitá docházka do hodin, studenti nesmí chybět víc než dvakrát za semestr. Na docházce závisí často i známka z předmětu, závěrečná esej nebo prezentace jsou spíš formalita. Snažila jsem se poctivě chodit na všechny hodiny, abych pak neměla problémy, kdybych později onemocněla nebo zaspala. Na konci semestru jsem si pak uvědomila, že mám všude plnou docházku, a že bych si mohla aspoň jednu absenci vybrat. Profesorka, na jejíž hodinu jsem po půl roce vzorné docházky nepřišla (a která má shodou okolností za manžela Čecha), se prý o mě úplně strachovala a chtěla, aby mi ostatní studenti zavolali, jestli se mi něco nestalo.

M: Místní a zahraniční studenti chodí do školy společně?

V: V naší třídě to bylo tak půl na půl, ale myslím, že se situace liší univerzitu od univerzity. Celkově je školství na Taiwanu velmi přísné. Studenti od mateřské až po střední školu doslova dřou od rána do večera a až na vysoké škole mají konečně trochu volného času i pro sebe. Na studentech je to trochu vidět, přišli mi v porovnání s těmi českými hrozně poctiví, ale trochu méně samostatní.

M: A zahraniční zájemce o studium se může přihlásit na jakoukoliv univerzitu?

V: Existuje seznam univerzit, které nabízejí studijní programy v angličtině, které jsou podpořeny tímto stipendiem. Spousta programů se samozřejmě vyučuje jen v čínštině, nabídka těch anglických je ale taky široká. Většina univerzit, především těch lepších, je v Tchajpeji, kde je taky zázemí pro studenty nejlepší. Člověk se ale může přihlásit i na malou univerzitu v nějakém malém městě. Dočetla jsem se o zážitcích českého studenta, který byl na kolejích někde na konci světa jediný cizinec, což se v Tchajpeji nestane.  Tchajpej je jako každé hlavní město hodně kosmopolitní, menší města jsou větší exotika.

M: Ty jsi bydlela na kolejích mezi dalšími zahraničními studenty. Podařilo se ti proniknout i do místní kultury?

V: Taiwanci jsou uzavřenější, než třeba evropští studenti. Každý vám rád pomůže, popovídá si s vámi nebo zajde na jídlo, navázat ale nějaký hlubší přátelský vztah je mnohem těžší a trvá to déle.

M: A jak se dá v Tchajpeji trávit volný čas?

V: Úžasně. V okolí jsou hory, vlastně i koleje jsou skoro v horách. Chodila jsem hodně na výlety a cestovala po okolí. Pořídila jsem si knížku s různými turistickými trasami a byla jsem i v několika turistických klubech. První rok jsem ale moc volného času neměla. Zapsala jsem si spoustu předmětů, které mi zabraly vždycky skoro celý den. Vyučovací blok jednoho předmětu trvá tři hodiny, takže člověk zvládne jeden dopoledne a jeden odpoledne – a den je zabitý.

M: Jak se na tvůj titul z Taiwanu v Česku koukají?

V: Vyběhala jsem si uznání titulu a moje studium tak má stejnou váhu, jako bych studovala v Česku. Člověk ale musí sehnat pár razítek na Taiwanu i v Česku.  Dala jsem poměrně dost peněz na zůzné poplatky a jako jsou třeba notářská ověření. Masarykova univerzita, která realizuje magisterský program s podobnou náplní, mi pak vystavila dokument, který potvrzuje, že moje studium platí i v Česku.

M: A jak je to s penězi, dá se se stipendiem na Taiwanu vyjít?

V: Na studentský život to stačí. Studentům je automaticky hrazeno školné a ubytování a dostávají peníze na jídlo a kapesné. Stipendium ale určitě nepokryje nákup letenky, která stojí kolem sedmnáci tisíc korun (jednosměrná), ani cestování nebo další větší náklady.

Více informací o studiu na Taiwanu najdete na webu Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře. Spoustu autentických zážitků z doby studia obsahuje také Veroničin blog, který rozhodně stojí za přečtení. Pokud nám Veronika do té doby neodjede, uspořádáme v květnu či červnu přednášku o stipendijním programu v Brně i v Praze, kde budou moct případní zájemci o studium získat podrobnosti z první ruky.

 

DSC_0011 53

 

Comments are closed.