Jako vedoucí workcampu v zahraničí
Přečtěte si vyprávění Terezy, která strávila nějaký čas jako koordinátor ve workcampu v národním parku Killarney v Irsku.
Možná pro vás nebude novinkou, že na workcamp můžete jen nejen jako účastníci, ale stát se i jeho vedoucím. A nemusíte zůstat jen v Čechách, ale vyjet na zkušenou i za hranice. Nepotřebujete k tomu nic jiného, než co se očekává od zájemců o vedení workcampu u nás. Většinou projdete školením vedoucích a na místo workcampu dojedete o pár dní napřed, abyste se sžili s prostředím. Předchozí zkušenosti s vedením workcampu ani znalost místa tedy není nutná. A hlavně máte podporu místní organizace v případě, že si nebudete vědět rady.
Na svém prvním worcampu jako vedoucí jsem byla v Irsku. Před pár lety jsem v Irsku žila. Za sebou jsem měla jen jeden workcamp jako účastník, ale přesto jsem věřila, že to jako vedoucí – v Irsku se říká koordinátor – zvládnu. Oslovila jsem místní neziskovku, která workcampy pořádá a protože jako skoro všude je o vedoucí nouze, za pár týdnů jsem odjížděla do překrásného národního parku Killarney přivítat svoji skupinu dobrovolníků.
Práce byla během dvou týdnů hodně náročná a jako jediná vedoucí jsem neměla moc času na odpočinek. Všední dny začínaly rituálem nazutí holinek, rukavic a sítěk proti komárům. Taxíky nás odvezly do odlehlejší části parku, kde nás po překročení řeky čekal zhruba 30ti minutový výstup do kopců. Takže ještě před prací následovala přestávka. Samotná práce spočívala v hubení rododendronů. Divné? Tyhle okrasné keře jsou sice krásné na pohled, ale v parku se rozšířily mezi původní lesy, které teď nemají dostatek světla a prostoru k růstu.
Těžká práce byla vynahrazena skvělým kolektivem a spoustou zábavy a společných zážitků. Třeba večer, kdy nás ostraha jednoho místního klubu pustila dovnitř zadním vchodem. V Irsku se do barů a nočních klubů s hudbou platí vstupné, ale magická věta „my jsme dobrovolníci v národním parku“ zapůsobila i na tvrdý chlapy a my se jako VIP dostali na show místní kapely. Anebo pokusy o vaření národních jídel v bojovných podmínkách a bez ingrediencí.
Na workcampu se mnou byla ještě jedna Češka. Chtěli jsme udělat něco rychlého a jednoduchého a tak jsme se pustily do krupicové kaše. Teda, krupicová ani kaše to ve výsledku moc nebyla, ale nikdo si nestěžoval, protože vlastně nikdo nevěděl, jak má vypadat natož chutnat. Holt, polské obchody a (ne)znalost polštiny při čtení obalu tentokrát nebyla sázka na jistotu.
Být vedoucí vlastně není o nic víc jiné než být účastník. Kromě toho, že se staráte o blaho dobrovolníků, nakupujete zásoby jídla, občas sháníte instalatéra, snažíte se zahnat nudu, vysvětlujte jak se ovládá pračka a od organizátorů slýcháte, že by bylo dobré některé členy upozornit, aby ty přestávky tolik neprotahovali, je to brnkačka. Super brnkačka!
A navíc nemusí být zadarmo. Některé organizace mají o vedoucí workcampů opravdu zájem a nabízí proto malou finanční odměnu. To je nově případ Srbska a od kamarádů ještě vím, že v Belgii a Německu je tato spolupráce ohodnocena celkem běžně. Takže pokud máte odvahu nést zodpovědnost za zhruba 10 lidí, zvládnete na 2 týdny přepnout do módu bdění, dorozumíte se anglicky a existuje země, kam vás to táhne, není lepší způsob, jak si tuhle zkušenost nenechat ujít.