V Mexiku mezi indiány

Dokážete si představit, že je vám 22 let a zrovna sedíte v letadle do Mexika, kde se chystáte jako dobrovolnice deset měsíců učit angličtinu mezi místními indiány? Přečtěte si, jak si splnila dávný sen Kristýna.

Bylo mi tenkrát 17, když jsem v jednom časopisu našla příběh Češky, která půl roku učila angličtinu v Ekvádoru; v tu chvíli mě myšlenka takového dobrovolnictví (a hlavně toho dobrodružství) úplně nadchla. Pravda je nicméně taková, že jsem tomu posléze nešla vědomě naproti a nijak zásadně nehledala možnosti, jak podobnou věc uskutečnit. Bylo tedy velké překvapení pro mě i mé okolí, když jsem o 5 let později, v roce 2011, seděla v letedla do Mexika, abych tam necelý rok učila angličtinu na venkově mezi indiány….

Dostala jsem se k tomu doslova jak slepá k houslím. Jeden kamarád mi totiž řekl o inzerátu na nástěnce na filosofické fakultě UK od dvou bývalých dobrovolníků, kteří za sebe hledali náhradu na výuky angličtiny do již rozjetého projektu. Požadovali výbornou znalost angličtiny, alespoň základní znalost španělštiny a hlavně chuť a odvahu se na nějakou dobu přestěhovat a působit mezi indiánským obyvatelstvem v mexických horách– a já to podle mého kamaráda splňovala všechno.

Typický pohled na tamnější krajinu. Hory, Kukuřičná pole, lesy i mítiny, na kterých se pase dobytek.
Typický pohled na tamnější krajinu. Hory, Kukuřičná pole, lesy i mítiny, na kterých se pase dobytek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kromě školy jsem pracovala jako lektorka angličtiny, španělsky jsem taky uměla a rok a půl předtím jsem cestovala dva měsíce právě po Mexiku, takže jsem si dokázala alespoň trochu představit, do čeho půjdu.

A pak už to šlo docela rychle: na konci prosince jsem se odhodlala odpovědět na přiložený email, po Vánocích jsem se poprvé setkala s Míšou a Radkem, oněmi dobrovolníky, kteří na místě působili přede mnou, na konci února jsem jim předvedla ukázkovou hodinu, na základě které mě vybrali a doporučili zemědělskému družstvu Tosepan, jež mě posléze přijalo.

V březnu jsem koupila letenku, v polovině června složila bakalářské zkoušky a přesně o týden později už jsem se celá nedočkavá loučila s rodinou na pražském letišti.

Na letišti v Ciudad de México na mě čekal jeden můj dlouholetý mexický kamarád, takže přivítání bylo velice dojemné a prvotní aklimatizace proběhla velice hladce. Po pár dnech v hlavním městě tedy začalo to pravé dobrodružství, to když jsem nasedla do autobusu a vydala se na pro mě neznámé místo, které se mi na necelý rok stalo domovem: Cuetzalan.

Cuetzalan je malé koloniální městečko v pohoří Sierra Norte de Puebla. Nachází se zhruba 300 km od hlavního města, nicméně díky poslednímu úseku plného ostrých zatáček, stoupání a klesání a silnic často v kritickém stavu tam cesta autobusem trvá kolem 6 hodin. Samotné správní město obklopují větší i menší vesnice. Právě tam žijí indiáni z etnika Náhua, jež mluví jazykem Náhuatl, nejpoužívanějším indiánským jazykem v Mexiku.

DSCN0795
Tradiční cuetzalanský nedělní trh.

Hlavním zdrojem obživy je zemědělství, kromě kukuřice, fazolí a pálivých papriček- základu mexické kuchyně- se pěstuje především káva. Cuetzalan se totiž nachází ve výšce vhodné pro její pěstování -kolem 1000 m.n.m. – a také je to jedno z nejdeštivějších míst v Mexiku. Prodejem fair-tradové biokávy jakožto i dalších produktů jako je pepř, med či přírodní kosmetika se zabývá i Unie zemědělských družstev Tosepan Titataniske, která mě přijala a pro kterou jsem učila.

Tosepan vznikl zhruba před 40 lety jako odpověď na nečinnost státu při řešení nuzného živobytí malých zemědělců. Cílem družstva bylo spojit chudé indiány, společně se zasadit o spravedlivý prodej jejich úrody, a tím zlepšit jejich životní podmínky. Od té doby se Tosepan rozrostl, je do něj zapojeno více než 20 000 rodin z celého pohoří a kromě obchodu se zemědělskými produkty řídí i další projekty, jejichž cílem je zvýšení životní úrovně místních: mimo jiné má vlastní spořitelnu, poskytuje půjčky i granty na bydlení, má menší síť vlastních lékařských ordinací i lékáren, v rámci vzdělávacích projektů provozuje bilingvinní (španělština-Náhuat) školu s Montessori pedagogikou a podporuje alternativní a udržitelný cestovní ruch ve svém vlastním turistickém středisku s ubytováním.

Mě jako lektorku angličtiny tam využili hned z několika důvodů: jednu skupinu studentů tvořili především zaměstnanci turistického střediska, to aby se jednou dokázali postarat i o zahraniční turisty, kterých zatím přijíždí do Cuetzalanu velice málo. 

Na hodiny angličtiny chodili i členové správní rady, kterým se angličtina může hodit při uzavírání obchodů, většinu jejich kávy totiž kupuje Japonsko a Německo.

Další skupina byli místní středoškolští studenti, protože na takhle odlehlém venkově je často nouze o kvalifikované učitele a tím spíš lektory angličtiny.

Já se svojí bývalou studentkou Brendou, toho času zhruba v pátém měsíci těhotenství. V současnosti je miminku rok a Brenda se i přes své mateřské povinnosti rozhodla nevzdat: dál studuje vysokou školu a je jedna z těch, která vyniká při hodinách i zkouškách z angličtiny.
Já se svojí bývalou studentkou Brendou, toho času zhruba v pátém měsíci těhotenství. V současnosti je miminku rok a Brenda se i přes své mateřské povinnosti rozhodla nevzdat: dál studuje vysokou školu a je jedna z těch, která vyniká při hodinách i zkouškách z angličtiny.

Mým úkolem bylo tedy především je rozmluvit, upevnit jejich znalosti a celkově je připravit třeba na budoucí studium na vysoké škole či na moment, kdy projekt nás českých dobrovolníků skončí a oni se chopí výuky angličtiny v Tosepanu i ve svých komunitách. V neposlední řadě jsem učila také dvě středoškolské učitelky angličtiny, které si prohlubovaly své znalosti, jež pak dál předávaly ve svých hodinách.

Jako dobrovolnice jsem sice nedostávala žádný plat, ale přesto se o mě Tosepan senzačně postaral: odměnou za hodiny angličtiny bylo ubytování v jedné z naprosto luxusních kameno-bambusových chatek tvořící turistické středisko a také strava tamtéž. Navíc mi družstvo v průběhu pobytu proplatilo zpáteční letenku a také náklady na vyřízení pracovního víza, díky kterému jsem tam zlegalizovala svůj pobyt.

Moje senzační kameno-bambusová chatka, která se mi na deset měsíců stala domovem.

Těch 10 měsíců v Cuetzalanu uběhlo jako voda. Kromě hodin angličtiny se mi podařilo hodně sžít s místními, a tak jsem se ve volném čase zúčastňovala jejich každodenního života, ať už to byla dřina při sklízení kávy, odpočinek u řeky či bujará oslava při poutích a tancovačkách. Vlastně jsem necelý rok žila ve světě tak odlišném, že jsem předtím ani netušila, že něco takového existuje, nebo si to minimálně neuměla dost dobře představit. Navázala jsem přátelství, která trvají do současnosti a díky kterým pro mě moje zkušenost v Cuetzalanu neskončila odjezdem po ukončení mého působení jako lektorky.

Tradiční tanečníci při pouti ve vesnici Santiago Yancuitlalpan.
Tradiční tanečníci při pouti ve vesnici Santiago Yancuitlalpan.

Přestože od konce mého dobrovolnictví uběhly už více než tři roky, bez přehánění změnilo můj život;  vlastně jsem se do České Republiky od té doby pořádně ani nevrátila. Pokaždé přiletím do ČR na pár měsíců a pak se zase vrátím do Mexika, i když třeba na jiná místa a za jinými činnostmi.

Vždycky si ale vyhradím alespoň pár dnů několikrát do roka, abych se jela podívat do Cuetzalanu za kamarády, poptat se, co je nového, navázat tam, kde jsme přestali. Naposledy jsem tam byla v dubnu 2015, tj. před 3 měsíci, a tak mám poměrně čerstvé zprávy o tom, co se (ne)změnilo i jaké měl výsledky náš český projekt angličtiny.

Tak především se za ty 3 roky narodila spousta dětí. Rodiči se stali dospělí studenti, kteří si miminko delší dobu přáli a plánovali ho, i mladší studenti středoškoláci, kteří to evidentně moc nenaplánovali, a prostě se to stalo. Dvě studentky (v současnosti je jim 20 let) dokonce za tu dobu stihly porodit každá po dvou dětech. To si pak vždycky vzpomenu na to, jak se mi právě tyhle studentky omlouvaly z hodiny angličtiny, protože prý měly odpoledne ve škole povídání o antikoncepci.

Několik z bývalých středoškolských studentů teď pomalu končí vysokou školu. Ti, kteří chodili do pokročilejší skupiny, nikdy nezapomenou zdůraznit, jak pro ně hodiny i zkoušky z angličtiny na výšce byly brnkačka a jak mezi spolužáky i učiteli byli považováni za angličtinářské hvězdy.

Někteří studenti – zaměstnanci turistického střediska už tam dál nepracují, nicméně ti, kdo zůstali, doteď umí v angličtině pojmenovat různé nádobí, příbory a části kuchyně, a to přestože se upřímně řečeno toho od nich příliš neočekávalo, protože byli v té nejméně pokročilé a nejpomalejší skupině. Taky aby ne, když se tenkrát pořád dokola dožadovali hraní černého Petra, a díky tomu se jim tato slovní zásoba napsaná na kartičkách vryla do paměti nejspíš do konce života. Prý tam už měli několik zahraničních turistů a nakonec se nějak domluvili.

Teta a sestřenice mého žáka Juana v tradičním oblečení. Při výletu k řece nás zastihnul prudký déšť, a tak jsme zamířili k Juanově rodině na hrnek horké kávy.
Teta a sestřenice mého žáka Juana v tradičním oblečení. Při výletu k řece nás zastihnul prudký déšť, a tak jsme zamířili k Juanově rodině na hrnek horké kávy.

Tosepanu se jeho dosavadní aktivity rozšířily o občanský aktivismus. V Sierra Norte de Puebla se totiž chystají takzvané „projekty smrti“, tedy otevřené doly na zlato a stříbro, kvůli kterým by navíc bylo nutno přehradit místní řeky pro stavbu hydroelektráren. To by samozřejmě skoncovalo nejen se životním prostředím, tedy těmi posledními zbytky horského stále zeleného lesu a řekami s křišťálově průzračnou vodou, ale i tradičním způsobem života místního indiánského obyvatelstva.

A tak se družstvo snaží zorganizovat a zaktivizovat své členy, aby se podobným projektům společně postavili. To aby tam život mohl klidně plynout dál tak, jako doposud, tedy podle předem daného řádu sklizně a náboženských poutí a oslav.

Zaujalo vás Kristýnino vyprávění? Začíst se do jejího dobrodružství můžete také na jejím blogu www.mnohotvarimexika.wordpress.com, který je nejen o její zkušenosti s Mexikem, ale přináší i spoustu zajímavostí a faktů o životě v této zemi.

Zdroj: Kristýna Omastová

wwww.mnohotvarimexika.wordpress.com

Fotografie: archiv Kristýny Omastové