Už znáte Alžbětu Grohmannovou?
Kdy ses poprvé podívala do zahraničí? A kam?
Na delší dobu do zahraničí jsem jela poprvé do Anglie. Bylo mi 19. Bylo to těsně předtím než jsem šla na vysokou a chtěla jsem prostě využít toho, že mám tak extrémně dlouhé prázdniny a taky pořádně použít/ využít svoji angličtinu. Pracovala jsem v outdoorovém centru jako dobrovolník v kuchyni. Bylo to v oblasti Lake District – doslova distrikt jezer – asi 2 hodiny vlakem na sever od Manchesteru. Je to ráj pro všechny outdoorové nadšence.
Bylo to úplně super – možná ne co se týče práce, protože to byla taková normální brigáda. Ale co se lidí týče, bylo to úžasné. Hodně z nich jsou pořád moji kamarádi a navštěvujeme se. Šlo o úplný multi-kulti mix lidí z Austrálie, Zélandu, Skotska, Anglie – pro někoho, kdo miluje různorodost anglických přízvuků prostě ráj. Když jsme měli volno, dělali jsme různé výlety – po horách, do Manchesteru a jiných malých městeček v okolí. Poprvé jsem se tenkrát učila na kajaku, lézt po skalách, plachtit a další jiné outdorové aktivity.
Která země, z těch, ve kterých jsi žila, ti učarovala nejvíc a proč?
Tahle otázka mě vždycky hrozně pobaví. Protože já na to vlastně neumím vůbec odpovědět. Každá ze zemí, kde jsem byla, pro mě měla obrovský přínos, ale vždy v něčem jiném a do všech se moc ráda vracím a vždycky říkám, že jedu domů.
Třeba Anglie byla první, kde jsem byla a získala jsem tam absolutně skvělé lidi a měla první možnost využít „opravdovou“ angličtinu.
V Dublinu kde jsem byla rok na Erasmu jsem bydlela s jednou paní, které je teď skoro 86. Dublin mi hodně přirostl k srdci, té paní jsem říkala nana – babča a navštěvují jí a její rodinu každý rok. Vždycky si děláme legraci, že jsem její adoptovaná vnučka.
A pak je tu Kanada, kde jsem byla třikrát a dohromady jsem tam strávila skoro rok. A možná je to právě Kanada, kdy fakt řeknu, že je TA moje země. Nedokážu to úplně vysvětlit, je to prostě pocit. Jsou tam úžasný lidi, je to hrozně moc otevřená země, kosmopolitní, s dechberoucí přírodou. Něco mě od té doby, co jsem tam byla, táhne zpět.
A Austrálie, kde jsem všeho všudy strávila nejdéle ze svých cest. Život v Sydney byl takový rychlý, je to velkoměsto, které žije. A já tady zase objevila něco nového ze sebe. Žila jsem ve skvělé čtvrti, ráda říkám v hippie čtvrti, kde jste potkali lidi všeho druhu, ale stejně tak bylo možné na hlavní ulici najít jídlo z jakéhokoli koutu světa a italskou zmrzlinárnou, která měla otevřeno do 11 večer. Tady jsem se dokonce zapojila do kajakování, které mám tak ráda a vedla spolu s kamarádkou kajakový klub při univerzitě. Stejně tak jsem tady učila češtinu Australany (ano já vím, nevídané). Pracovala ve skvělé společnosti a do toho ještě chodila na super multikulturní univerzitu.
A vlastně nesmím zapomenout na ostrov Skye – Skotsko. Tam si jednou postavím maličký hostel a budu si tam jezdit odpočívat – pít čaj při západu slunce a jezdit ve volných chvílích na kajaku. Skye je prostě takové magické místo. Pro mě hrozně velká oáza klidu, život ubíhá pomalu, nikdo nikam nespěchá a i pošťák vás zná za čas jménem.
Proč ses rozhodla opustit ČR a vybrala si tu náročnější cestu studia v zahraničí?
Je to možná zvláštní, ale já bych to nutně nenazvala náročnější cestou. Ano, možná co se týče papírování a ostatních věcí. Ale nazvala bych to spíš dobrodružnější cestou. Po bakaláři v Čechách jsem si dala tzv. gap year – kdy jsem byla střídavě v Kanadě a v Skotsku a přemýšlela co dál. Studovat magistra v Čechách pro mě vlastně ani nebylo možností. Věděla jsem, že se chci věnovat angličtině a lingvistice a v Čechách taková možnost ani není. A hlavně mi přišlo zvláštní studovat angličtinu v Čechách, když ji můžu studovat někde, kde je to oficiální jazyk.
Jak jsi financovala své studium?
Myslím, že finance jsou největší strašák pro všechny, kdo přemýšlí nad studiem v zahraničí. Vzdělání v Austrálie je extrémně drahá, to i zlatá Anglie. Ale plus je, že se školné neplatí hned celé, ale vždy až před každým semestrem. Já jsem část peněz našetřila z různých brigád (hlavně v zahraničí), dostala jsem dvě stipendia, což pokrylo také nějakou část.
Myslím, že třeba, co se týče stipendií, člověk musí hledat sám a není vůbec těžké je dostat. Jsem, řekla bych, takový průměrný student, takže když jsem dostala stipendium za to, že jsem měla skvělé předchozí studijní výsledky, tak mě to trochu překvapilo. Část peněz jsem si pak šetřila, když už jsem byla v Austrálii a pracovala při studiu. A na část jsem si vzala půjčku. Takže to jde. Já jsem věděla, že mi to za to stojí, takže jsem do toho prostě šla.
Co bys poradila těm, kteří chtějí také odjet do zahraničí, ale bojí se?
Asi bych řekla, že není čeho se bát. Nebo pokud mají tu možnost, ať jedou v rámci školy nejdřív na Erasmus. To je alespoň o trochu jednodušší, protože minimálně finance člověk nemusí tak moc řešit.
No a jinak, já zastávám názor, že pro všechno, co za něco stojí, musí člověk něco udělat. Protože můj sen byl dodělat si magistra někde v zahraničí, tak jsem na to nekoukala z pohledu, jak je to děsivé a co všechno musím udělat, ale brala jsem jako takové dobrodružství.
Myslím si, že je dobré si dopředu zjistit co a jak. Když jde o studium, tak získat informace o stipendiích – těch možností je dost – lze získat stipendia z Čech nebo na dané univerzitě, kam jde člověk studovat, dá se pracovat při škole a něco si i ušetřit v dané zemi, takhle to fungovalo mě.
Jinak trochu strachu nevadí, já jsem se taky bála a ještě pořád mám trochu strach, když jedu někam na delší dobu.
Takže se klidně trošku bojte, ale jděte do toho 🙂
