The unexpected expedition: Tanzanie: malárie, okradení a ráj na zemi

Jak to probíhá, když máte malárii? A co tak nějaké tipy na to, když vás okradou falešní taxikáři? A kde v Africe můžete najít malý ráj na ostrově snů? Další várka zážitků a stereotypů o Africe.

Archiv Alena Machálková

Tak mám za sebou první dva týdny v Tanzanii. Musím uznat, že jsem se rozhodně nenudila. V prvních pár dnech mě chytla malárie (komár mě musel kousnout už v Malawi, neboť minimálně týden trvá, než se malárie projeví) no a hned poté co jsem se vyléčila mě tak nějak okradli. Pak jsem odjela do takového malého velkého ráje, kde mě zase popálila medúza. No, co si budu říkat, zážitků je zase kopa, a možná k vašemu překvapení, Tanzanie je prostě tak úžasná, že si ji rozhodně nespojuji s ničím negativním.

Když jedlík přestane jíst

Malárie se většina lidí zkrátka bojí. Čísla, kterými Západ vymývá naši mysl, nás prostě nutí uvažovat tak, že když jednou chytnete malárii musíte nutně trpět a modlit se za přežití. Tohle je už dávno ale minulostí. Na malárii jsou velmi spolehlivé léky, které jsou dostupné již úplně všude (hlavně tedy v oblastech, kde alespoň občas zavítá turista) a tak pokud ji dostanete stačí ji zkrátka jen rozpoznat.

Archiv Alena Machálková

Je vždy dobré nehrát si na frajera, který vše zvládne (viz. Můj případ, když jsem malárii dostala poprvé). Tehdy (2016) jsem si myslela, že jsem třeba jen něco špatného snědla, a tak jsem chvíli odpočívala, pak šla na hory a procházku, no a symptomy jako zimnice a teplota, občasný průjem a nechuť k jídle jsem přičítala úžehu. Přeci jen jsem byla hodně na sluníčku, co? Nakonec jsem omdlela při přechodu hranic do Mosambiku, kde mě moc milý pán svezl do nejbližšího hostelu. I tam jsem si chvíli zarputile myslela, že je to jen slabší chvilka, než jeden z nově příchozích do mého pokoje (hostel s 8 postelemi má přeci jen něco do sebe) mi oznámil, že vypadám jak malárička. Pamatujete, jak v animovaných filmech vždy v takových A-ha momentech se někomu objeví žárovka nad hlavou? Tak přesně tak jsem se cítila.

Archiv Alena Machálková

Tentokrát jsem už byla chytřejší. Dva dny jsem nějak nemohla spát, a já, která normálně nespí víc než 6 hodin jsem si dávala odpoledního, ranního a předvečerního šlofíka. Jelikož jsem ale velký Foodie (jedlík, milovník jídla, neustále hladová…) onen A-ha moment přišel, když jsem celý den téměř nic nejedla, a večer hladová šla s přáteli do restaurace na mé oblíbené chapatti a fazole. Hladová jsem se vrhla do jídla, ale po dvou soustech jsem byla plná. Nutila jsem se dojíst alespoň jednu chapatti (taková indická rotti nebo prostě slaná palačinka) ale když musíte milovníka jídla k jídlu nutit, víte, že je zle.

Ráno jsem skočila na kliniku za rohem. Následovalo typické ošetření prstu alkoholem, píchnutí jehlou a odebraní jedné kapky krve. Po 20 min už jsem věděla, že mám 5 parazitů na 200mg. No zkrátka mám malárii. Malou a v začátku. Neobjímala jsem záchod, neklepala jsem se, ani jednou jsem si nezměřila teplotu. Prostě taková mírná chřipka? Dva prášky denně, po dobu tří dnů. Ještě ten den jsem ale popíjela pivo, a krom toho, že jsem jen méně jedla a měla večerku už v 9 se nic až tak strašného nedělo. Akorát teď z toho nejezení mi padají kalhoty. Fakt hrozná ta malárie, co? 😊

Samozřejmě existuje více typů malárie, některé jsou vážnější než jiné. Vždy záleží, kdy nemoc podchytnete. Pro turisty a cizince všeobecně je ale nebezpečí opravdu nízké. Lidé, kteří stále na malárii umírají (i když jich je drasticky méně než před 15 lety) jsou především starší lidé se srdečními problémy, děti, které nedokážou své symptomy rodičům vysvětlit (a tudíž se malárie podchytne pozdě) a převážně lidé žijící v opravdu odlehlých oblastech. Takže Keep Calm and travel Africa!

Taxikáři – netaxikáři

V Dar Es Salámu se rozmohl takový nešvar. Taxikáři, co to vlastně taxikáři nejsou, rozdávají svá čísla turistům, převážně těm, co cestují na letiště. Já taxi na letiště snad nikdy nepoužila, ale jelikož jsem ve 3 ráno jela vyzvednout kamaráda, neměla jsem jinou možnost. Kamarád John, který mi dal své číslo předchozího dne, mě vyzvedl u mého couchsurfera v dohodnutou dobu.

Archiv Alena Machálková

Přijeli dva, prý mu končila služba. Brzo ale byli tři a já byla na zadním sedadle obklíčena. Věty jako ‚máme zbraň‘ mě zastavili před snahou něco udělat. No, a tak jsem nerada odevzdala svůj PIN a dvě platební karty. Chvíli jsme jezdili po různých bankomatech, až mi řidiči oznámili, že nemám na kartě dost peněz, a že si tedy vezmou i můj telefon. Nemám dost peněz? No, co byste čekali od stopařky, co přespává u couchsurferů, že? To mě ale pěkně naštvali, protože na můj telefon mi nikdo šahat nebude. Nešlo ani tak o telefon, ale měla jsem v něm adresu mého Couchsurfera a tedy místa, kde mám veškeré své věci a byl to jediný způsob, jak komunikovat s rodinou a vším a všemi.

Možná to byly všechny ty zážitky z těch tisíců procestovaných kilometrů, možná jsem prostě byla jen hloupá, ale strach ve mně ti tři šašci zrovna nevyvolali. No, a tak jsem se schovala za to, za co se vždy lidé schovávají zde. Za náboženství. Já osobně nejsem rozhodně nábožensky založená, ale můj trik fungoval skvěle. ‚Však on to Bůh vidí. Ježíš vás potrestá. On to všechno vidí.‘ řekla jsem v klidu a složila ruce.

Následovalo pár minut horlivé diskuze až hádky ve svahilštině a o pár minut později jsem již kráčela od auta se svým mobilem, power bankou, elektronickou čtečkou a dokonce asi 200 Kč na taxíka. Toho pravého. I když bych byla ráda, kdyby mi účet nevyluxovali, tak nějak si nestěžuju na to, že jsem nemusela ani blokovat své karty. Vrátili mi je taky.

Zanzibar – zemský ráj to na pohled

Po tak rušném a náročném týdnu mi nezbývalo nic jiného než si naordinovat týden odpočinku, chovat se s kamarádem chvíli jako turista a utratit zbytek svých peněz na krásném Zanzibaru.

Archiv Alena Machálková

Tento ostrov, nabízí kilometry krásných bílých pláží, možnost plavat s delfíny, potápět nebo šnorchlovat mezi nádhernými korálovými útesy, má jedny z nejstarších pozemských stvoření na světě no a list by mohl pokračovat dál a dál…

Zanzibar proslavil nejen rodák Freddy Mercury, ale také historické město Stone Town známe pro svou specifickou a originální architekturu a vyřezávané dveře. Historie tohoto ostrova je úzce spjatá s otroctvím, neboť tento ostrov byl klíčovým bodem trhu otroků v 18.-19.století. Můžete zde navštívit katakomby, velmi informativní muzeum ale také jen trávit dny na pláži popíjením čerstvých kokosů a džusů z cukrové třtiny. Musím dodat, že místní Gin s místním mangovým džusem také není špatná volba pro ty na nízkém rozpočtu.

Dnes jsem již zpět na pevnině, kde znovu objevuju zbytek Tanzanie. O té a pár dalších stereotypech zase jindy.

Autor: Alena

Alena je stopařka a cestovatelka tělem i duší, milovnice cizích kultur, jazyků a exotického jídla! Ve svých 24 stihla už něco přes 55 států na třech kontinentech, a to hlavně díky studiu v zahraničí (Hong Kong a Skotsko, Jihoafrická Republika). Mimo jiné založila neziskovou organizaci Bookfeeding Project (www.bookfeeding.org) která se soustředí na stavbu soběstačných knihoven v Africe a Asii. Momentálně studuje magisterský program v Kapském Městě, JAR.

Comments are closed.