Soutěžní příspěvky – 1. nejlepší článek – Workcamp v MART.IN.CLUBu

Je toho hodně, o čem bych vám chtěla vyprávět.Během svého pobytu na Ukrajině jsem zažila řadu okamžiků na hranici uvěřitelnosti. Dost toho, o čem budu psát, je negativní, ale přesto jsem ráda, že jsem vše prožila tak, jak to bylo (obzvlášť, když teď sedím v pohodlí u notebooku) a každému bych doporučila, aby se do MARTI.IN ClUBu také podíval, minimálně proto, aby poznal, že si nevymýšlím, ale především proto, že všichni, kteří tam žijí, budou za jeho návštěvu opravdu vděční. A vy posléze také, pokud to ovšem přežijete.

Před cestou jsem si vyslechla a sama vyřkla řadu prohlášení o poznávání jiných kultur a podobně. Hledala jsem si informace na internetu, četla průvodce. Musím se ale přiznat, že jsem vůbec nevěděla, co mě čeká, dokud jsem se nesetkala s realitou. Nebyla jsem připravená na to, že téměř nikdo nebude mluvit anglicky, že místo hledání v jízdním řádu je lepší zeptat se lidí okolo, že přístup k hygieně je mnohem volnější než u nás a z lidí i věcí čiší chudoba a utrpení, které je ale vyvážené neuvěřitelnou srdečností. Za tu dobu, co jsme byli na Ukrajině, nás několikrát pozvali na návštěvu a lidé nám ochotně pomáhali ještě dřív, než jsme je o to stačili požádat.

Avšak to hlavní byl samozřejmě workcamp. Jeho náplní měl být pobyt v zařízení pro děti, o které se momentálně nemá kdo postarat, ale je naděje, že se někdo takový objeví. A než se to stane, čekají právě v prostorech našeho workcampu. V době, kdy jsme tam byli my, tam střídavě pobývalo asi dvacet dětí, ale nikdy ne najednou. Prostory s nimi sdílelo několik velmi mladých matek bez partnerů, které by se samy nedokázaly postarat ani o sebe, ani o své dítě, pak dvě mentálně retardované slečny, pes a stále se proměňující počet koček. To na jeden dům se čtyřmi ložnicemi (velkými stěží pár metrů) není úplně málo. Děti ale nezůstávaly v těchto prostorách pořád. Občas odcházely za příbuznými či známými, u kterých zůstávaly, třeba i několik dní, a to bez zjevné kontroly nebo systému. Kontrola a systém byly vůbec problém. O celý dům a všechny jeho obyvatele se totiž starala vždy jen jedna pečovatelka a vše záviselo pouze na ní. Za mizerný plat, ze kterého se nedá ani přežít, dostaly práci zhruba pro tři lidi. A tak není divu, že většina z nich se sotva dokázala postarat o uvaření jídla, byť jim s tím matky a starší děti pomáhaly. Ty schopnější občas dohlédly na vytření podlahy v koupelně, která byla po většinu času pokrytá silnou a souvislou vrstvou hnědého bláta. Všude se totiž prášilo tolik, že nešlo vyjít před dům a nevrátit se úplně špinavý. Občas pečovatelky přiměly děti, aby se umyly nebo aby si vyčistily zuby, ale to bylo asi tak všechno. To, co jsem považovala za samozřejmé, tu bylo luxusem. Třeba jako voda, které obvykle netekla, a i když ano, nesměla se pít.

Pro nás dobrovolníky z celého světa, to byl silný kulturní šok. Do prostorů workcampu  jsme poprvé přišli přes jakési „město duchů“, část opuštěné vsi, plné rozpadajících se stánků, rezavého železa, odpadků, dojmu zmaru a prachu. Já jsem nebyla zas až tak překvapená, na něco podobného se dá narazit i na některých zapomenutých českých vesnicích, ale ostatní dobrovolníci, z Japonska, Švédska, Nizozemí, Belgie a Španělska se zastavovali a fotili. To ale ještě netušili, co přijde. Oplocený pozemek workcampu byl zarostlý a plný rozbitých trosek poházených hraček. Dům, ve kterém děti bydlely, byl z části neomítnutý a uvnitř příšerně smrděl. Když jsme se zeptali proč, dozvěděli jsme se, že ve smrdící místnosti je chlapecká ložnice a kluci si nemyjí ani zadky, ani nohy.

A tak bych mohla vyprávět ještě dlouho. Hygiena byla nulová a všichni dobrovolníci, včetně mě, trpěli na střídačku průjmy, horečkou a zvracením. Kamarádku několik dní po návratu museli hospitalizovat na infekčním oddělení, naštěstí šlo o planý poplach. Dá se tedy říct, že jsme si všichni zažili peklo na zemi, ale… byly i dobré momenty. Úžasné děti, které se spřátelily s každým, kdo byl ochoten jim věnovat trochu svého času, vděčné za to málo, co jsme jim mohli poskytnout. Spolucestující z autobusu, kteří nám po příjezdu do Kyjeva pomohli najít cestu a volali několika známým, aby zjistili, kde je přesně nástupiště, odkud jsme pokračovaly dál. Prodavači, kteří se nám pokoušeli prodat lístky a když zjistili, že už jedny máme, tak nám pomohli z našeho bloudění, bez toho aniž bychom je vůbec požádaly. A byli tam ostatní dobrovolníci, z nichž s některými se přátelím dodnes.

Jasně špatných věcí bylo asi víc. Viděla jsem hodně utrpení a na spoustu obrazů nikdy nezapomenu. Na špínu, na rozpadající se nemocnici, na lidi ve městech se zvláštními nemocemi kůže, kterých jsem viděla víc než kdekoliv jinde, na malou holčičku, která se smála i s pusinkou plnou černých polámaných zoubků. Všechny ty věci, které jsem sledovala s morbidním zaujetím a nedokázala odtrhnout oči, i když bych chtěla.

Střípky těch obrazů z Ukrajiny mám často před očima a zřejmě je nikdy nezapomenu. Nedá se říct, že by mi ta zkušenost úplně změnila pohled na svět, ale rozhodně ho modifikovala, pomohla mi získat odstup od mých malicherných starostí. A o to přece na workcampu jde, ne? Poznat, jak žijí lidé jinde, i se špatnými stránkami, které to obnáší. Snažit se pomoci. Dokázat si, že tohle zvládnete. Udělat něco dobrého za tu dobu, kterou strávíte někde jinde. To hlavní je, že za těch šestnáct dní na Ukrajině jsem toho prožila tolik, že bych o tom dokázala napsat román. Zjistila jsem hodně o sobě, poznala, v jaké mizérii se dá žít a pořád se smát, zkusila si, jaké je to mít doopravdy hlad. A za to jsem opravdu vděčná.

Napsala: Martina Míčková

Poznámka: V soutěži byla  hodnocena zkrácená verze tohoto článku (podle pravidel). Zde uvádíme tuto delší variantu, abyste nebyli ochuzeni 🙂