Soutěžní článek: Za magisterským studiem na Tchaj-wan

Ráno jako každé jiné. Probouzí mě paprsky sluníčka, které se prodírají skrz žaluzie mého pokoje ve čtvrtém patře dívčích kolejí. Zatímco studenti v Evropě mají ještě noc, tady v Asii se už musíme popasovat s ránem. V pyžamu přeběhnu přes liduprázdnou chodbu do společné kuchyně, abych si uvařila kafe. Se šálkem v ruce vyjdu na balkon. Příjemných 25 stupňů mi dává zapomenout, že je podzim. Dvou a půl milionové velkoměsto mám odsud jako na dlani. Město, ve kterém se nachází druhá nejvyšší budova v Asii. Město, ve kterém jsem se po dokončení studia na Masarykově univerzitě rozhodla pokračovat. Tchaj-pej.

Spolužáci z celého světa

O možnosti studovat na Taiwanu jsem se dozvěděla prostřednictvím Centra zahraničních studií Masarykovy University. Přihlášku lze podat jak ve zmíněném centru, tak i v Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláři v Praze, která stipendisty vybírá. Stipendium pokrývající školné a další náklady jde z kapsy Tchajwanského ministerstva školství a je určené pro ty, kdo se na ostrově v srdci jihovýchodní Asie chystají vystudovat jeden celý studijní program.

Protože mé dosavadní studium i zájmy se točí kolem žurnalistiky, komunikace a sociologie, hledala jsem nějaký magisterský program, který by tato témata dále rozvíjel. Z desítek oborů, které jsou sice atraktivní, avšak často vyučované pouze v čínštině, jsem si vybrala dvouletý program International Master in International Communication Studies vyučovaný na National Chengchi University.

Spolužáků mám celkem dvacet – jednu polovinu tvoří místní studenti, druhou ti zahraniční. Ze zemí je zastoupena je Anglie, Indonésie, USA, Rusko, Ukrajina a Honduras, což dává dohromady zajímavý mix, na jehož pozadí se zformovala mimo jiné i malá skupina rusky mluvících. Vyučující jsou místní a všichni, které jsem doposud poznala, spojuje jedno – svá studia absolvovali v USA.

Stydliví, ale nápomocní Tchaj-wanci

Budovy univerzity včetně kolejí a dvě menzy se nacházejí v areálu kampusu asi hodinu cesty z centra města. Jako studentka, které cesta do školy trvala plus mínus hodinu si tedy kampus nemůžu vynachválit (pohodlnosti místních studentů, kteří tuto krátkou cestu neabsolvují jinak než připravených v minibusech, se jen směju).

Dalším společným rysem Tchajwanských vrstevníků je přehnaná stydlivost. Místní kluci se v přítomnosti holek ne vždy cítí sebejistě, se svou výškou 176 cm (tedy o dvě hlavy vyšší než většina z nich) je uvádím do rozpaků téměř permanentně. Vlastností, kterou bychom se v Česku od Tchajwanců mohli učit je ale ochota pomoct a poradit cizinci. Stačí pár zmatených pohledů do čínsky psaného jízdní řádu a hned se na zastávce autobusu objeví někdo, kdo se ptá: „Potřebujete poradit? Můžu vám pomoct?“ Znalost angličtiny není u místních vždycky pravidlem, ale jejich snaha a trpělivost to kompenzuje.

Krásný ostrov

Ostrov, který má rozlohu poloviny České republiky, pojmenovali Portugalci Ihra Formosa neboli Krásný ostrov. Je tu od každého trochu: příjemné pláže, klidné hory i rušné večerní trhy. Tato místa se snažím o víkendech navštívit a o zážitky se pak dělím na cestovatelském blogu. Zatím nejdobrodružnější výlet jsem podnikla sólově. Po 14 kilometrech túry po stezkách lemujících Pacifik jsem dorazila ke chrámu v horách. „Pojďte dál, přespíte tady. Už se stmívá, autobus už nejede a další stavení potkáte až za tři hodiny chůze,“ vysvětlil mi lámanou angličtinou a posunky starší pán, který se o chrám stará už 20 let. Nabídl mi – jako pravému pocestnému – jídlo a nocleh. V šest hodin ráno hned po ranní modlitbě mne pak na cestě domů doprovodil oranžově oděný buddhistický mnich.

Studium v zahraničí na dosah

Magisterské studium na Tchaj-wanu je celkem třetím programem, do kterého jsme se přes Centrum zahraničních studií MU dostala. Ze všech pobytů jsem si zatím vždycky přivezla nové zkušenosti, znalosti a vzpomínky, které si sebou nesu životem a které mi už nikdy nikdo nemůže vzít.

Studovat v zahraničí není vždycky nejlehčí volba, ale stojí to za to. Vzhledem k tomu, že se to několikrát podařilo i mně, můžu říct, že do podobných programů se může dostat každý. Rozdíl je ve vytrvalosti, počtu poslaných přihlášek a taky ve štěstí.

Autor textu a fotografie: Veronika Tomanová

 

Comments are closed.