Rozhovor s Jakubem Čechem – o politice, aktivismu a budoucnosti

Setkání s šestnáctiletým Jakubem Čech proběhlo v létě, kdy Jakub zavítal do Prahy díky jeho dvoutýdenní stáži na Magistrátu hlavního města Prahy u náměstkyně primátorky Petry Kolínské. Mladiinfo Jakuba oslovila s žádostí o rozhovor, které Jakub velice mile a ochotně vyhověl. O tom, jaké to je být již v tak mladém věku ikonou českého aktivismu, o jeho plánech do budoucna a jeho prognóze pro českou společnost, si můžete přečíst v našem exklusivním rozhovoru:

Mladiinfo: Jakube, každý tvůj rozhovor začíná otázkou, jak je možné, že 15letého člověka zajímá politika. Jak se to stalo?

Jakub Čech: O politiku jsem se zajímal odjakživa. Vždy ráno, hned jak se probudím, tak si vezmu mobil do postele a čtu si maily, notifikace a přečtu si, co se událo přes noc nového. Na to se hrozně těším. Noviny mě bavily vždycky, vlastně jsem dřív nejvíce zajímal o žurnalistiku. Od osmi let jsem začínal psát vlastní články, které jsem posílal do regionální deníku v Prostějově, a napjatě jsem čekal, jestli mi něco otisknou. Častokrát se to i stalo. Tehdy byly čtenářské příspěvky i finančně ohodnoceny, takže když mi něco vyšlo, dostal jsem asi stokorunovou odměnu. To již bohužel dávno neplatí, noviny šetří a rubrika od té doby mnohokrát změnila koncepci.

Každopádně, hledal jsem nějaká zajímavá témata, o kterých bych mohl psát, a tak jsem se začal dívat po svém okolí a hledat, co ve městě nefunguje. Můj první článek byl o nefungujícím informačním systému v Prostějově. A z toho se vyvinul můj zájem o věci, co nefungují tak, jak mají.

Jakub Čech v Praze.
Jakub Čech v Praze.

M: Jak tě poslouchám, přemýšlel jsi někdy o tom, že bys studoval právo?

JČ: Přemýšlel a přemýšlím. Ale nevím, nakolik bych studium zvládl. Podobně je to i s žurnalistikou, která mě vlastně zajímá odmalička, ale studium mě příliš neláká. Navíc i v redakcích říkají, že je lepší, když novinář má nějaké znalosti z oboru, třeba právě z práva, z politologie a podobně.

M: V loňském rozhovoru jsi zmínil, že by ses rád zabýval politikou i do budoucnosti. Vnímáš to tak stále? Prozatím jsi na střední škole, jak vidíš své aktivity v časovém horizontu řekněme 10 let?

JČ: Já nejdřív chci udělat maturitu a pak jít studovat vysokou školu, nejlépe do Prahy. Do politiky bych možná jít mohl, existují osmnáctiletí zastupitelé, ale nejsem si s tím úplně jistý. Bude záležet, kde budu po maturitě žít – nechtěl bych být třeba jako Dominik Feri a vládnout Prostějovu z jiného místa, tak jako on vládne Teplicím z Prahy. Takhle člověk nezná potřeby svého města. Ale zase je fakt, že pokud nebude jiná cesta, jak dostat z radnice kmotry…

M: Ve několika rozhovorech s tebou byl často vidět určitý despekt ze strany dospělých. Přitom jsi ve svém věku již politický fenomén. Myslíš, že tě berou dospělí vážně, nebo spíše s pobavením? A není to vlastně zvláštní, že tvůj zájem o politiku je považován za něco ”nenormálního”?

JČ: Já bych za tím despekt neviděl. Naopak, myslím, že mám jistou výhodu, protože právě proto, že jsem tak mladý, tak se o mě média zajímají. Například, stáž, kterou zrovna absolvuji na magistrátu, mi nabídl sám asistent paní Kolínské – volal mi vlastně v den jejího zvolení.

Co se týče druhé otázky, mrzí mě, že zajímat se o politiku je něco „nenormálního“. Přiznávám, že to v mém věku není úplně běžné, ale já chci nastavovat jakýsi dobrý vzor, pozitivní příklad. Beru to jako možnost, abych mladé povzbudil. Aby se také o politiku zajímali a stala se z toho věc „normální“. Když to zvládnu já, tak to přece mohou zvládnout i jiní.

M: Tvé město, Prostějov, se podobá řadě dalších českých měst – je plný jemného ohýbání zákonů za účelem laskavostí pro známé. Sama jsem často slýchávala pořekadla typu “kdo nekrade, okrádá svoji rodinu” či “ruka ruku myje”. Jak proti tomu bojovat?

JČ: Myšlení lidí se bohužel mění jen pomalu. Existuje citát: „Politický systém se dá změnit za šest měsíců, ekonomický za šest let a společenský za šedesát“. Česká společnost v sobě má jakousi…malost, možná respekt k autoritám a další věci, které možná pramení ještě z Rakouska-Uherska.

Pokud chceme proti této mentalitě bojovat, musí nejdříve veřejnost chodit k volbám. To je zcela zásadní. Jenomže tím to nekončí, nýbrž začíná. Společnost by měla vyvíjet na politiky tlak, fungovat jako dennodenní kontrola, a když se dějí nepravosti, ať lidé klidně jdou do ulic. Donuťme špatné politiky, ať rezignují. Lidé by také měli více vstupovat do stran. Mám ale pocit, že je to u nás prostě všem jedno.

crop-860402-sam-5813
Jakub Čech před Prostějovskou radnicí, zdroj fotografie: TÝDEN

M: Odkud čerpáš informace a jak si vybíráš média, kterým věříš?

JČ: V zásadě se dá říct, že věřím mainstreamovým médiím a je škoda, že tento pojem má u části obyvatel negativní konotaci. Obecně se snažím brát zřetel na to, kdo ono médium vlastní, a pokud je například v novinách rozhovor s člověkem, kdo v tom médiu figuruje, tak ho beru s velkou rezervou. Například když před časem vyšel v Hospodářských novinách rozhovor s paní Bakala.

Zahlcenost informací je ale problém a lidé nejsou tak lehce schopni rozlišovat, co je pravda a co ne. Typickou ukázkou je obrázek Wericha s jeho údajným proti-islamistickým výrokem, kdy se prakticky hned ukázalo, že to je naprostý výmysl. Jenže to se už se to šíří internetem.

M: Když by si tenhle rozhovor četl další 15letý člověk a řekl, „To je sice všechno skvělé, ale já nemám čas / neumím / nevidím smysl v tom být takhle aktivní a starat se o veřejné dění, stejně to to nakonec k ničemu nevede”, co bys mu odpověděl? Jakou radu či praktický návod, bys mu dal?

JČ: Když se člověk chce zajímat, může začít třeba tak, že se podívá na weby svého města a zjistí si, co se zrovna řeší. Jestli se něco pořádá, jestli se prodávají nějaké pozemky a tak podobně. Je také dobré přijít na zasedání zastupitelstva. Já sám jsem se poprvé přišel podívat v deseti letech a i v tom věku jsem z kontextu diskuze pochopil, co se děje. To má na mě paradoxně trochu neblahý vliv, protože občas jsem už k řadě problémů ve městě apatický, protože je v kontextu jiných kauz považuji za podružné. Naši politici posouvají hranice toho, co jsou občané schopni snést.

Je problém v tom, že zasedání probíhají ve všední dny v době, kdy většina lidí je v práci. Ta zasedání by měla být později a klidně častěji. Teď jsou u nás zavedeny přímé přenosy ze zastupitelstev a nejvyšší sledovanost dosahují právě okolo devatenácté večer, kdy si to lidi prostě pustí místo Ordinace.

M: Co si myslíš o organizacích, které se věnují mladým lidem a pracují s nimi, jako je např. Mladiinfo ČR? Myslíš, že dělají svou práci dobře? Jak by podle tebe nejen ony, ale i např. státní instituce mohly ještě více motivovat mladé lidi k tomu, aby využívali svůj potenciál?

JČ: Já si myslím že ty weby a projekty, jako je Mladiinfo, jsou skvělé, protože předávají informace dál a snaží se lidi nějak angažovat a mobilizovat. Fandím třeba Středoškolské unii a jako záslužné vnímám i to, jak se snaží mladé aktivizovat zmíněný Dominik Feri, byť vše dělá trochu jinými způsoby než třeba já.

M: Je nějaká otázka, na kterou se tě ještě nikdo nezeptal, ale rád bys na ni odpověděl?

Asi ne. Bylo by fajn, kdyby se média neupínala jen na mě, ale víc upozorňovala na ty kauzy.

M: Na závěr, jaká je tvoje prognóza pro českou politiku do budoucnost?

JČ: To si netroufám vůbec odhadnout. Věřím ale čím dál větší hodnotové liberalizaci české společnosti, byť to bude asi takový apatický liberalismus ve stylu „ať si dělají, co chtějí, mně už je to stejně jedno“. Takže to u nás možná není tak depresivní, jak se může zdát. I když na druhou stranu nemám rád prohlášení o tom, jak se vlastně všichni máme dost dobře a nemáme si na co se stěžovat. Když to lidé říkají, tak spíš prokazují, že nejsou v kontaktu s realitou.

M: Děkujeme za rozhovor!