Rok v Mongolsku III.

První článek z Mongolska jsem napsala po měsíci. Druhý článek po čtyřech měsících. Ten třetí? Dva měsíce po návratu! Inu, jak se říká v angličtině, „life happens“ neboli ve volném překladu „život mi přišel do cesty.“

Moje první dva příspěvky z Mongolska nebyly příliš veselé a spousta lidí na mě teď překvapeně hledí, když jim sdělím, že se mi zpátky do Česka vůbec nechtělo. A já sama vlastně taky hledím s úžasem na to, co se stalo a co všechno jsem prožila. Za rok se totiž toho dá stihnout tolik a zároveň tak málo.

Jak se tedy stalo, že se mi tam „najednou“ začalo líbit? Nebylo to najednou, ale postupně a pomalu. První půlrok pro mě byl ve skutečnosti dost náročný. Kulturní šok ze země, života v zahraničí i z práce byl tak silný, že jsem se často cítíla mizerně a přála si odjet zpátky domů. Potom jsem si ale svůj malý metaforický domek vybudovala i tam a druhý půlrok byl jeden z nejlepších v mém životě.

Začala jsem zapouštět kořeny. Našla jsem si dobré přátele a známé. Začala jsem spolubydlet a získala tak druhou rodinu. Věděla jsem, kam jít pro dobrou zeleninu a ovoce, kde se dobře a levně najíst a kam jít na pivo. Centrum Ulanbátaru neboli UB [jů bý] jsem znala jako své boty a měla v něm svá oblíbená místa (která byla hezká, nebo spíš, buďme upřímní, ne tak ošklivá jako ten zbytek).

V práci jsem se cítila jistější. Už jsem alespoň trochu věděla, co si můžu a nemůžu dovolit, na koho se obrátit a více jsem si zvykla na to, jak věci v OSN fungují. I když bylo někdy těžké si svého osobního vývoje všímat, protože jsem byla celou dobu opravdu hodně zaneprázdněná.

Co jsme všechno za ten rok stihli? Například podpořit nejvíc kůl kampaň Od pólů k Paříži (Pole to Paris – stojí za to to omrknout!); představit v Mongolsku nové Cíle udržitelného rozvoje neboli #SDGs; oslavit ve velkém Mezinárodní den dobrovolníků; prosadit se víc se na sociálních sítích; mluvit s více než 500 mladými lidmi o dobrovolnictví a OSN; vytvořit novou brožuru, infografiky, blog; napsat články a tiskové zprávy… Mohla bych pokračovat ještě dlouho.

No, a v momentě, kdy jsem se cítila v Mongolsku jako doma, jsem odjela do svého rodného domova na Vánoce. Asi se to mnoha lidem zdálo bláznivé,  jet domů pár měsíců před tím, než mi měl skončit celý pobyt, mně se ale pořád stýskalo po rodině, včetně našich zvířat, a po přátelích. Tak jsem dorazila a tolik idealizovaný domov se najednou proměnil v cizí místo. Nechápala jsem rasistické vtipy (ano, vtip o šikmých očích je rasistický) svých přátel, štvalo mě, že se lidé kolem mě baví jen o přízemních věcech, chyběli mi lidé a věci v Mongolsku. Přišla jsem si jako cizinec ve vlastní zemi. Zkrátka jsem dostala pěknou dávku obráceného kulturního šoku.

Možná si říkáte, co pořád mám s tím kulturní šokem. Sama se taky někdy ptám, co to vlastně pořád řeším. Jednoduše je ale odlišnost kultur a chování to, na co nejvíc narazíte, když cestujete a žijete v zahraničí. Nejdůležitější bylo pro mě uvědomit si, že moje pocity jsou normální. Že je normální se v cizí zemi někdy cítit na prd. Zároveň bylo ale nesmírně důležité tomu nepropadnout a chovat se jako někteří expati: pořád si jen stěžovat na to, jak je v Mongolsku všechno špatně. Stále jsme já i oni jenom hosté v téhle fascinující zemi a nemusíme v ní být, pokud nechceme. Bylo nutné najít rovnováhu mezi mojí identitou a integrací.

Nebudu vám lhát, já jsem se rozhodně neintegrovala. Moje mongolština se zastavila na úrovni „doleva, doprava, rovně“ (to, když jsem komunikovala s taxikáři – o úžasném a levném systému taxíků v UB snad někdy jindy), „jeden, dva, deset, tisíc tugriků“ (bez toho bych si nic nekoupila), a „Jmenuju se Štěpánka. Jsem Češka. Promiňte, neumím mongolsky.“ (k pobavení mládeže při mých přednáškách a k přežití). Nechodila jsem s Mongolem (ani Mongolkou). Nečetla jsem Tajnou kroniku Mongolů. Jediné místní jídlo, které mi kdy chutnalo, byl tsuivan (nudle s masem – protože se to maso dalo vyndat). Nenaučila jsem se každý den chodit načančaná, s vystajlovaným oblečením, dokonalým mejkapem, natočenými vlasy a naleštěnými botami na podpatku. Naopak, oproti krásným mongolským ženám, jsem vypadala jako strášák do zelí.

           Foto: Štěpánka Pecháčková

Přesto si myslím, že můj rok v Mongolsku nebyl marný. Záleželo mi na tom, jaký dopad moje práce má a snažila jsem se přispět svým malým dílem k tomu, aby místní lidé mohli sami sebe lépe rozvíjet, a tím tak rozvíjeli i svou zemi. Zní to jako příšerné klišé, ale pro mě je zásadní nezapomínat na ideály, na to, proč vlastně děláte to, co děláte. Co nejvíc jsem se snažila, abych nebyla otravný bílý expat. A někdy jsem si i vyleštila boty.

Cítím obrovskou vděčnost za to, že jsem měla tu možnost strávit delší dobu v zahraničí a získat představu o tom, jak funguje největší mezinárodní organizace na světě. Za to, že jsem poznala mnoho úžasných, ale i méně úžasných lidí. Nakonec je to totiž hlavně o lidech. Můžete být v nehostinných stepích, kde je v zimě i mínus 50, pokud jste ale obklopeni fajn lidmi, a ústředním topením, zvládnete všechno. Pokud zas tolik fajn nejsou, je to dobrá lekce růstu pro vás. A že těch učitelů u mě bylo!

Po lidech se mi také nejvíce stýská. Je štěstím i prokletím, že mám teď přátele a známé po celém světě. Můžu se za nimi rozjet a navštěvovat je v jejich exotických lokacích. Nemůžu ale za nimi jen tak přijít na kafe nebo je pozvat na oběd.

Možná se teď ode mě nachází daleko, ale (trocha patosu na závěr) Mongolsko i oni budou navždy v mém srdci.

Tento článek nevyjadřuje oficiální stanovisko OSN, ani žádné z jeho agentur.