¡Olé! aneb Erasmus v Andalusii – díl VII.

Ranní vlažný vánek, šumění vln, řehtání racků… Promnuli jsme si oči a nemohli jsme jim uvěřit. Těžko si člověk dokáže představit krásnější probuzení než pohledem na východ slunce nad mořským horizontem. Žádný spěch… dnes je neděle! Ale ne! Zítra začínají zápisy na univerzitě a my nemáme byt a k tomu jsme ještě 300 km od Granady!

Jak jsme si řekli v minulém díle, poslední noc před vjezdem do naší destinace jsme přespali pár hodin na pláži v autě. O pohodlí nemá cenu mluvit. Ale jednou za čas se to přetrpět dá. Snídaně na pláži a ranní hygiena v moři má něco do sebe.

Po chvíli spokojeného přežvykování churros (něco jako náš kroucánek ve tvaru protáhlé tyčky) a usrkávání čerstvého pomerančového džusu či horké čokolády jsme si uvědomili, že bychom si měli pospíšit, abychom si stihli najít byt dřív, než začne škola.

Vše se začalo komplikovat již den předem. V sobotu. Měli jsme čas i síly na to, abychom dorazili do Granady týž den. Voláme strýčkovi Manolovi, se kterým jsme se dohodli, že připraví garáž na sobotu večer. My bychom poté přespali v jakékoli studentské ubytovně či laciném hotýlku. Strýček Manolo však na nás zapomněl a sdělil nám, že bude v Granadě až v neděli večer…

S něčím takovým, milí cestovatelé a erasmáci, musíte počítat. Španělé jsou národem, jehož pánem čas není. Řekl jsem Španělé? Promiňte. Chtěl jsem říct Andalusané. Není Španěl jako Španěl. Jsem si jist, že i Moravané či Slezané by se nechali odradit, kdyby jim někdo tvrdil, že jsou povahově stejní jako Češi. A to si vezměte rozlohu Španělska.

Neměli jsme tedy ani byt, ani garáž. Mnozí z vás se jistě budou divit, proč byla pro nás ta garáž natolik zásadní, abychom se rozhodli přespat ze soboty na neděli na pláži místo toho, abychom pokračovali do Granady, jak jsme měli v plánu, a našli si nějaký hotýlek.

Nechat stát auto plné našich věcí celou noc na ulici nepřicházelo v úvahu. Na druhou stranu jsme neměli síly na to, abychom vše z auta vynosili do hotelového pokoje.
I kdybychom je měli, tak by to vypadalo dost podezřele. Kromě toho jsme nevěděli, jaký typ ubytování seženeme. V případě, že by to byla studenstká noclehárna, tak bychom spali klidně i s dalšími šesti neznámimi lidmi na jednom pokoji. Skočili bychom z bláta do louže.

Přespali jsme tedy na pláži a následujícího dne odpoledne jsme dorazili do Granady. Moje spolujezdkyně a budoucí spolubydlící zůstala v autě na placeném parkovišti a já šel obstarat garáž. Strýček Manolo mi ukázal podzemní sklepení, které bylo plné stolů a židlí. Vesele prohlásil, že to do pár dní vyklidí…

To snad není možné! Vysvětlil jsem mu naši situaci a chtěl se pustit do odklízení nábytku ihned. Návrh se mu moc nelíbil. Když ale viděl, že si to odklídím sám a on nebude muset nic dělat,  po chvíli váhání svolil a dal nám klíče. Máme garáž! Teď už jen byt a zapsat se na místní fakultu. O tom si ale povíme až příště…

Cyril Navrátil