¡Olé! aneb Erasmus v Andalusii – díl II.

Nemohli jste se dočkat pokračování? Je tady! V minulém díle jsme vyrazili na Erasmus do Španělska. Teda vlastně ještě ne. Ale chystáme se na to. Pokusím se vám nyní vylíčit svou strastiplnou (nebo spíše slastiplnou?) odyseu, abyste věděli, co čekat.

Řekněme, že už máte papírování hotové, peníze vyměněné (teď je bohužel velmi smutná doba pro ty, kdo nemají z předchozích let euroúčet a musí si koruny měnit) a i vlastní kočár už máte připravený… Chybí už jen parťák. Velmi nedoporučuji vydat se na cestu sám.

granada view
Výhled na Alhambru, Granada

A to hned z několika důvodů, (Omlouvám se těm, kterým přijde, že se opakuji. Nicméně mi to přišlo natolik důležité, abych důvody znímil znovu).

První důvod – ekonomický. Normální člověk to prostě finančně neutáhne a utratíte své erasmácké stípko dřív, než tam dojedete.

Druhý důvod – bezpečnost. Jak za volantem, tak u benzínové pumpy.
Když to budete chtít odřítit sám (sama), jako já – proč ne. Vždy ale budete potřebovat tzn. probouzeče – člověka, který vám bude vykládat nesmyslné historky jen proto, abyste neusnuli. Dále, jak už jsem zmínil, ho budete potřebovat i u čerpacích stanic. Nezapomeňte, že máte vůz naložený svými osobními věcmi, které mají pro vás nesmírnou cenu. Ať už nejnovější notebook, který jste dostali letos od Ježíška, nebo plyšák Garfield, kterého jste dostali jako bolestné,
když vám vytrhla sadistická zubařka váš poslední mléčňák. Je lepší, aby po nich někdo hodil očkem zatímco půjdete zaplatit za palivo či si jen odskočit.

Třetí důvod – samota. Říká se: “Sdílené štěstí je dvojnásobné, sdílení neštěstí poloviční.”
Já svého parťáka získal vlastně úplně náhodou.

Za žádnou cenu jsem do Granady nechtěl letět. Ačkoliv z létání nemám strach a ani mi nevadil fakt, že se za rozumnou cenu (za nerozumnou cenu se dostanete letadlem kamkoliv) dá letět jen do Madridu a zbytek musíte dojet busem. Autobus už teprve nepřicházel v úvahu. Přímý spoj neexistuje a stokrát přestupovat se všemi těmi zavazadly mi přišlo jako holé šílenství.

Auto tedy byla jediná volba. Vlastně jsem se ani nerozhodoval. Přišlo mi to i velmi praktické, neboť – jak už jsem zmínil v prvním díle – se pak vlastního vozu dalo využít na výlety po okolí. Málokdo ale uvažoval jako já. Nikdo jet autem až do Granady (či jiného andaluského města – byl jsem ochoten si zajet i 200 km, abych onoho erasmáka dovezl do jeho destinace) nechtěl. Paradoxně mě spousta lidí oslovila, když si nakoupili zbytečnosti a nechtěli se s nimi tahat letadlem a já jim je měl odvézt do Prahy. Rozhodl jsem se tedy, že pojedu sám. Nakonec, jen pár dní před odjezdem, mi zvoní telefón. Kamarádka kamarádky jede na Erasmus do Granady a bojí se létat, jestli ještě nemám v autě místo! To víš, že mám. Ne teda moc, akorát pro jednu osobu.

Tak se zrodilo nové přátelství a s ním i mnoho nových dobrodružství.
O tom ale zas až příště…

Zdroj a foto: Cyril Navrátil