O cestování aneb jak se turisticky (ne)znemožnit

Cestování se stalo fenoménem doby. To bez pochyb. Druhý konec světa je nám blíž, vlastně co by kamenem dohodil. Nastupující generace cestuje o překot, mluví výborně anglicky, nebojí se nocovat v pokojích s dalšími 15 lidmi a vůbec. Nic není nemožné. Ztratit se v době internetové někde? To snad ani nejde.

Tak. Tlustá čára. Já vám teď povím, jak moc záleží na vašem okolí, aby se vám nepřihodil nějaký cestovatelský fail. Věřte mi, je to prověřeno. Mnou. Nějak mi to nedalo a zcela náhodou jsem si velké množství cestovatelských chyb ověřila sama na sobě. Abyste se vy jich vyvarovali (to nebyl tedy původní záměr), a abych se zde mohla veřejně znemožnit (to už vůbec nebyl záměr) a abyste vy ze mě mohli mít srandu (to absolutně vůbec nebyl záměr). Díky bohu za tu emotikonu dole u mého medailonku. Toto léto jsem se rozhodla, že je čas začít důvěřovat (i tak některým) informacím na internetu a jízdním řádům. Nikdy jsem jim nedůvěřovala a ve 21 letech jsem se to rozhodla změnit. Naplánovala jsem si výlety po Česku. Protože tam se přeci ztratit nedá a všichni mi rozumí. A už jsme u prvních ponaučení.

MAPU A JAZYKY S SEBOU!

Za prvé, nemyslete si, že se nemůžete ztratit. Můžete a ona ta internetová data taky nejedou všude. Určitě ne, když jste je vypotřebovali a momentálně jste na místě bez signálu. Za druhé už jste někdy byli v Karlových Varech? Já jo. A řeknu vám, že zakopnout o Čecha natož pak o české ceny někde poblíž turistických  lákadel, je prakticky nemožné. Domorodci jsou prostě zhnusení multikulturností návštěvníků a sedí zalezlí doma. Takže co jsem říkala?

REZERVOVAT! REZERVOVAT! REZERVOVAT!

Zpět k tomu, že jsem začala důvěřovat informacím na internetu. Nevěřili byste, jak moc se jsou ochotní s vámi hádat na dráze, že kola se musí rezervovat. A jak moc jsou ochotní vás znemožnit před celou frontou lidí před vámi. Argument, že na stránkách píšou “Můžete rezervovat” přechází argumentem, že to znamená, že musíte. Takže další poučení. Pokud vám webová stránka nabízí byť jen maličkou možnost rezervovat cokoliv, vyslovuje tím příkaz. Tak aby nedošlo k mýlce.

KÁMOŠE PŘIDAT K MAPĚ, TEDY TAKÉ S SEBOU!

Sice jsem v úvodu naznačovala, že jsem se znemožnila sama. To není tak úplně pravda. Ono je totiž pravdou, že má mysl je schopná vymyslet téměř cokoliv, ale už i Švejk říkal, že víc lidí má víc rozumu. Ano, na cestování jsem si přibrala parťáka. A na to “víc rozumu” jsme opět dojeli, protože takové blbosti jaké jsme my dokázali vymyslet, to se snad ještě nikomu nezdálo. Ztratili jsme se, protože jsme pracovali s tím, že když už máme před jménem titul, tak to posvěcuje jakékoli naše rozhodnut na správné. Není tomu tak. Protože ze zahnutí doleva neznamená automaticky doprava jen proto, že bychom to tak chtěli. Abych to shrnula: ve dvou můžete nadávat nejen sobě, ale také sobě navzájem.

Četnost potíží a trablí také zvyšuje pravděpodobnost, že nastane problém další. Např. při cestě kolmo, kdy se ztratíte, ještě píchnete gumu a musíte kolo tlačit. K velkému podivu všech přihlížejících se nám píchlá duše vyhnula. Dodnes nechápu, že se nám tento Murphyho zákon podařilo popřít. Nicméně klidně se vám může stát, že si řeknete, že sandály jsou do vedra ideální, ale zapomenete, že máte šplhat kilometr terénem do kopce. Nebo že mapa není přece potřeba. To samé budou tvrdit i pracovníci turistických center. Omyl. Mapa je potřeba jako sůl.

MALÉRY NEPREZENTOVAT VEŘEJNĚ!

Také je dobré si uvědomit, že v některých destinacích můžete na Čechy narazit. Je dobré si na svůj národ nestěžovat. Ideálně si nestěžovat vůbec na nic. A to ani na sebe. Já (idiot) telefonovala a hlásila doma cestovní lapálie předchozího dne. Ale aspoň měli lidé v otevřeném kupé dostatek zábavy a já mohla opět odkráčet s nadějí, že je už nikdy neuvidím a bez naděje, že mě nemají za tele.

Závěrem už trochu seriózně. Těžký je život turistův a to i na rodné hroudě. Kdyby se mě dnes někdo zeptal, zda lituji toho, že ze mě měl srandu celý vlak nebo té píchlé duše, řekla bych, že nelituji ničeho, co jsem letos v létě vyzkoušela. Šla bych do toho znovu? Určitě. A to nejdůležitější na konec:

  • cestujte i po matičce vlasti,
  • berte s sebou kamaráda (to je zábava a trable v jednom),
  • nepůjčujte kola, pokud na nich neumíte jezdit,
  • shánějte si mapy,
  • bavte se,
  • neberte život a sebe příliš vážně.

Berte to tak, že když vás lidé v hromadné dopravě slyší, jak si stěžujete rodičům, jakého vola mají doma, mají z vás srandu a baví se. Sice na váš účet, ale baví se a zlepší se jim nálada a zpříjemní se den. Chyby a šlamastyky, do který se dostanete ukládejte jako vzpomínky do dlouhodobé paměti. Myslete na všechnu srandu, kterou jste zažili během cesty. To protože zážitky si musíte schovávat do zásoby. Aby v důchodu bylo z čeho čerpat. A vnoučata věděla, kdo se je snaží poučovat o životě, správném chování a přijímání rozhodnutí.

Toliko k cestování. Měj se krásně. Cestujte. Smějte se sami sobě. Stojí to za to.