The unexpected expedition: Keňa – Ramadán a Inovace

Po Tanzanii byl směr jasný. Směr Keňa – můj první africký domov. Několik měsíců jsem během posledních šesti let strávila na pobřeží v Mombase a pár jsem jich strávila i v malé vesničce bez elektřiny nedaleko městečka Sondu. Po dvou letech jsem se opět vrátila navštívit kamarády.

Ta východní Afrika je pro mě stále prostě takové jiné cestování, namísto poznávání nových lidí a míst jsem spíše strategicky plánovala, jak navštívit všechny kamarády a známé v co nejkratším čase.

Nairobi mě vždycky dostane. To město roste opravdu rychle, a to nejen do šíře ale i do výše. Nové mrakodrapy, nákupní centra, 3D kina i apartmány jsou teď všude a člověk, aby hledal něco afrického mezi fastfood řetězci jako Subway, Chicken Inn, Pizza Inn a všemi těmi Indickými a jinými mezinárodními restauracemi.

Kromě toho, že jsem u kámošky konečně měla úžasnou kuchyň jen pro sebe (ona totiž nesnáší vaření, a tak naše dohoda je, že já vařím a ona jí) jsem strávila týden oběháváním obchodů s fotoaparáty a snahou opravit ten svůj. Nakonec jsem moc neuspěla a namísto chladného Nairobi, kde jsem spala ve spacáku pod dekou, jsem si to namířila do Mombasy.

Mombasa je teplé, plážové město na pobřeží Indického oceánu. A já zrovna měla štěstí na Ramadán! Mombasa má největší koncentraci muslimů v Keni (kde jsou jinak muslimové opravdová menšina), a během Ramadánu tedy opravdu ožije. Ožije hlavně v oblasti jídla, a to je pro jedlíky a milovníky pouličního jídla (jako já) prostě hotový ráj. Každý večer kolem šesté hodiny se totiž před hlavním trhem, právě v místě, kde mám již šest let své oblíbené madafu (čerstvé kokosy) prodavače, roztrhne pytel s prodavači pouličních sladkých i slaných svačinek – říká se tomu mapocho-pocho. Během týdne, který jsem v Mombase strávila jsem si tam našla němého kamaráda Sadika, prodavače ostrého, zázvorového ale slaďoučkého čaje a plno jiných oblíbených stánků. Zkrátka na konci týdne jsem už nemusela ani vysvětlovat co chci, ono ‚jako obvykle‘ vždy vystačilo. K tomu jsem si vždy vypila asi tři nebo čtyři kokosy (to abych doplnila tekutiny) a ke štěstí mi už nic nechybělo.

Pak jsem si samozřejmě nechala na sebe něco ušít. 6 metrů krásné barevné látky se vzory vyjde na 150 Kč a za další kilčo nebo dvě vám ušijí místní švadleny na míru co chcete. No přece po ulici nebudu chodit v nudném evropském oblečení, když tady mají ženy opravdu krásnou módu a smysl pro styl, že?

Ale teď něco o té Keni, která se mění k nepoznání. I ta moje oblíbená Mombasa se totiž mění z města s krásnou starou čtvrtí s architekturou podobné té na Zanzibaru v město plné hotelů, apartmánů a vysokých budov. Co byl ale asi největší šok byl nový vlak, kterým se teď Keňa pyšní.

Jízda mezi Nairobi a Mombasou ještě před dvěma lety vlakem trvala i 17 hodin, a pokud jste měli smůlu tak i celý den. Dnešní SGR nejen, že trvá jen 5 hodin ale přesností odjezdu a příjezdu by se i naše české dráhy mohly leda čemu naučit. Dveře se zavřou ještě pět minut před odjezdem, aby opozdilci nezdržovali celý vlak. Odjíždí se na minutu přesně. Příjezd je také vypočítaný. No, co vám budu povídat, byla jsem z toho paf. Měla jsem své sedadlo, a protože jsem dokonce jela na roční výročí těchto vlaků dostala jsem i klíčenku a kšiltovku zdarma. Prostě, jestli si někdo pamatujete jak na vás zapůsobily Student Agency autobusy tehdy když začaly – tak něco takového. A to nejdůležitější? Jízdenka za dvě stovky vám zaručí safari, vlak totiž projíždí Tsavo národním parkem. Já viděla zebry, pštrosy, slony i antilopy.

Ta dopravní revoluce se dostala dokonce i k autobusům, i když v jiném podání. Seděla jsem si jednou takhle v místňáku směr centrum Nairobi a když vybírali jízdné (to se tady vybírá až když se autobus rozjede), holčina vedle mě, řekla, že nemá hotovost. Po chvíli ji začal pomocník řidiče diktovat své telefonní číslo. Šlo totiž o takzvaně M-Pesa transakci. Tedy ve zjednodušené verzi, holka za místní autobus zaplatila svým kreditem na telefonu. Žádné banky, poplatky, občanky ani platební karty.

Ano, i ta Afrika nás v některých věcech přechytračila a předstihla. Tohle M-Pesa je totiž strašně fajn věc. Můžete poslat peníze z telefonu na telefon, a ty si tam buďto uschovat jako v bance nebo si je vybrat. Nemusíte mít bankovní účet, hledat bankomaty, a i v těch nejzapadlejších vesnicích bez elektřiny najdete M-Pesa stánky, kde si peníze můžete vybrat nebo poslat. Každý s občankou se totiž může zaregistrovat a takový stánek provozovat. Za každou větší transakci jsou minimální poplatky, no a mnoho lidí právě na vesnicích získává malý příjem z provozování těchto malých stánků. Takže když někdo ze města chce poslat třeba jen pár korun babičce na vesnici, stačí poslat SMS.

Využili jsme toho třeba když jsem navštívila svou Bookfeeding knihovnu, která byla mou druhou na tomto kontinentě, kterou jsem v oblasti Koguta postavila přes pár lety. Když jsem odjížděla, kluci měli super nápad a chtěli založit tzv. Chill Club, tedy klub kdy dobrovolníci kluci i holky budou vzdělávat a organizovat mini přednášky na místních školách ohledně těhotenství teenagerů, sexuálně přenosných nemocí, ženských práv a násilích na ženách a tak dále. Zkrátka chtěli, ať jejich komunita je zas v něčem trochu lepší a nejlepší je začít od dětí. Z našich Bookfeeding peněz jsme jim již koupili fotoaparát, a tudíž na registraci nezbyly peníze. Brzo se ale našla dobrá duše, která nabídla, že na registraci klubu přispěje. Peníze poslala z Evropy, přes mobilní aplikaci, a během pár minut měli kluci peníze na mobilu. Nemuseli ani do města je vyzvednout, ale vše zvládli přímo ve vesnici. Klub je teď již zaregistrovaný a já si to už mířím zase o dům dál. Jsem si ale jistá, že do Keni se velmi brzo zase vrátím! Teď už jen Uganda a Rwanda, než začnu novou kapitolu objevování nových míst na západním pobřeží!

Přečtěte si další zažitky Aleny z nejvyšší hory Malawi – Mutanje, Zambie , Zimbabwe, její stopování po JARu nebo příhodu s malárií z Tanzanie. Její cestu můžete sledovat na Facebooku nebo Instagramu.