Jirkův Erasmus na University of Jordan
Že se na studijní Erasmus+ jezdí jen po Evropě už dávno neplatí. Přečtěte si vyprávění Jirky, který strávil čtyří měsíce jako mezinárodní student v Jordánsku a navštívil také jeden z nejznámějších uprchlických táborů na světě – Zátarí.
Jmenuji se Jirka a jsem studentem vysoké školy v Brně, konkrétně oboru Mezinárodní rozvoj na Mendelově Univerzitě v Brně. V rámci svého bakalářského studia jsem se vypravil na studijní pobyt do Jordánska a v následujících řádcích bych vám rád popsal, jak to celé proběhlo.
Již dávno neplatí, že na Erasmus+ se jezdí jen do Evropy. Co bylo pár let zpátky bomba, je dnes už úplně běžné a tak se studenti vydávají do celého světa. Od roku 2015 jsou v rámci programu Erasmus+ nově podporovány výměny studentů vysokých škol se zeměmi mimo Evropu.
Jordánsko – válka, tam tě přece zabijí a nevrátíš se jako muslim? Tohle jsem slýchával, když jsem někde řekl, že odjíždím na semestr do země, kde mě údajně při nejlepším jen okradou a nechají žít. Taky to můžou být nezapomenutelné 4 měsíce a skvělá zkušenost, kterých není nikdy dost.
Jak jsem se do Jordánska vůbec dostal?
Psal se rok 2017, byl slunečný květnový den, probíhalo zkouškové období a já byl studentem prvního ročníku na vysoké škole, když ve školním emailu přistála zpráva o nabídce na studijní pobyt v Jordánsku v rámci programu Erasmus+. Já na to koukal jako z jara, ale po chvíli jsem neváhal a podal jsem přihlášku. Výsledky výběrového řízení zněly jasně – nepřijat.
Posun v čase. Říjen 2017, sedím ve školní knihovně s vědomím, že jsem se minulý měsíc dostal na Erasmus do Nizozemska. Ano, vím, že Nizozemsko nezní tak exoticky jako Jordánsko, ale já byl rád, že vůbec můžu někam jet. Když mi, v tu ránu, přišel email s nabídkou, zda-li bych na ten Blízký Východ přece jen nechtěl jet. A tak jsem 20. ledna odlétal z Prahy směr jordánské hlavní město Ammán. Tomu všemu předcházel náročný administrativní proces, o kterém asi každý student slyšel a ne jednoho to odradilo. Velká chyba, protože i přes to všechno to stálo za to.
V Jordánsku je taky někdy zima?!
Příjezd na místo byl popravdě trošku šokující. Nechal jsem zimní oblečení doma. Následující zjištění, že se hlavní město Jordánska Ammán nachází v nadmořské výšce 1200 m. n. , a až do konce února tam nebude víc než 10 stupňů, mi zbortilo všechny představy o tom, že se budu celý semestr ohřívat v teplých krajinách.
Naštěstí jsem na to nebyl sám. Z fakulty jsme byli vysláni dva, já a kamarádka Eliška. Do Jordánska jsme se vydali zhruba 10 dní před začátkem semestru, bez zajištěného ubytování a s nadějí, že do začátku školy si něco najdeme. Rozhodli jsme se tedy využít služby Couchsurfing a seznámili se s našim budoucím kamarádem Marwanem. S minimální znalostí arabské kultury a pohostinností jsme s pomocí Marwana již první den sehnali byt s ideální vzdáleností od školy.
Avšak v arabském světě neexistuje, aby spolu bydleli kluk a holka, ještě k tomu, když se neznají. A tak jsme museli tvrdit, že jsme rodinní příslušníci. S velkým entuziasmem jsme se nastěhovali do nového bytu s úchvatným obývacím pokojem v orientálním stylu. Problémy na sebe však nenechaly dlouho čekat. První problém bylo neexistující topení. Vše by bylo v pohodě, kdyby venku nebylo přes noc -3 C. Následující měsíc probíhal asi následovně – ležím pod dekou, mám na sobě termooblečení, mikinu a kalhoty. U nohou mám plastové láhve s horkou vodou a pára mi jde od pusy. To zní jako exotika.
První dny na Faculty of Prince Al Hussein Bin Abdullah II School of International Studies
Po zhruba dvou týdnech adaptace nadešel velký den – nástup do školy. Opravdu jsem si neuměl představit, jak vše bude probíhat a vypadat. Hned po první návštěvě zahraničního oddělení University of Jordan jsem zjistil, že to tady rozhodně nebude jednoduché, že všechno bude hrozně zdlouhavé a ten sebemenší problém se bude řešit strašně komplikovaně. Ačkoliv jsem měl připraven learning agreement (spolu s domluveným seznamem studovaných předmětů), realita byla naprosto jiná. Jelikož jsem student pouze druhého ročníku, nebylo mi dovoleno studovat předměty, které jsem si vybral, a já musel všechno změnit. Nakonec jsem vzal zavděk jedinými třemi kurzy, která se na Faculty of Prince Al Hussein Bin Abdullah II School of International Studies vyučovaly. Ano, je to zatraceně dlouhý název pro jednu fakultu.
S angličtinou to ve škole nebylo tak horké, takže některé kurzy často probíhaly napůl anglicky a napůl arabsky a já tam seděl jako kůl v plotě. Na otázku: ‚Dziri, are you fine? Do you undestand properly?‘ jsem jen odpovídal: ‚Oh yeah, everything is fine‘ neboť jakékoliv snahy upozornit vyučujícího, že kurz má probíhat v angličtině, vyšly vniveč.
To však nebyla jediná věc, která mi doslova otevřela pusu dokořán. Úroveň jordánského vysokého školství je srovnatelná s našimi středními školami. Soudím tak dle kurzu Principles of Political sciences, kde jsme si vysvětlovali, co to znamená komunismus. A rozhodně musím zmínit to, že téměř všichni a všude kouří cigarety a školní učebny nejsou žádnou výjimkou. Nuže, na evropské standardy si moc nepotrpí.
Jordánsko – cestovatelská perla
Přes všechny útrapy však musím uznat, že Jordánsko je země, která pro cestovatele nabízí širokou škálu zážitků, kulturních památek a v neposlední řadě ohromí pohostinnost místních lidí. Mezi památkami, které stojí za to, patří například skalní město Petra, mrtvé moře, rozsáhlý antický komplex ve městě Jerash, ruiny starověkého města Umm quais kousek od syrských hranic a nakonec pouštní oblast Wadi rum. Wadi rum je naprosto dechberoucí místo, kde zblízka poznáte život kočovných Beduínů a a užijete si výhled na měsíční krajinu. To je místo, kam se budete chtít vždycky vracet.
Další cíl: uprchlický tábor Zatarí
Když jsem loňské prázdniny vyjel do Srbska jako dobrovolník do uprchlického tábora, vrátil jsem se touto problematikou naprosto fascinován. V Jordánsku se mi pak naskytla ideální příležitost, jak se někam posunout a dozvědět se něco nového. V zemi se momentálně nachází přes 600 000 syrských uprchlíků a jeden z nejznámějších uprchlických táborů na světě – Zátarí. To byl také můj cíl.
Hned po příjezdu do Jordánska jsem začal pátrat a obhlížet možnosti, jakým způsobem se tam dostat. Odjet jako dobrovolník se jevilo jako nereálné a jediná možnost dostat se do těchto míst byla přes univerzitu. Po 3 měsících bojů s úřady a doporučením od jednoho vyučujícího přišlo schválené potvrzení ke vstupu za účelem sběru dat na mou bakalářskou práci. Na konci května, tedy těsně před mým odjezdem zpět do České republiky, jsem se ještě s mým polským kamarádem Maksem, který ovládá arabštinu, vydal do tábora Zátarí.
Po příjezdu na místo probíhalo vše dle jordánských standardů, tzn. všechno jinak, než čekáte. Absolvovali jsme asi 2 hodiny pohovorů než jsme se konečně dostali dovnitř, abychom pak zjistili, že povolení k sběru informací a dat je nám naprosto k ničemu a UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) nám dle jasných pravidel výzkum neumožní.
To by však nesmělo být jordánského přísloví, popř. přístupu k životu. ‚Hey my friend, you are in Jordan, take it easy, everything is fine‘. A tak přestože jsme byli UNHCR posláni zpátky ven z tábora, jeden z místních policistů se rozhodl, že když už tady jsme, tak nás po táboře provede.
Realita uprchlického tábora
To, co jsem viděl, mi naprosto vyrazilo dech. V táboře Zátarí žije něco kolem 78 000 lidí. Tábor se dá se přirovnat k regulérně fungujícímu městu s veškerou infrastrukturou, a službami – restaurace, pekárny, obchody se stavebninami, holičství, obchody se svatebními šaty a jinémi druhy oblečení – to vše se v táboře nachází a to jen díky snaze a pracovitosti syrských uprchlíků.
Za zmínku rozhodně stojí propracovaný systém s elektronickými platbami. Každý uprchlík při prvním vstupu do tábora musel podstoupit proces skenování oka, které v některých obchodech funguje jako kreditní karta. Zní to jako sci-fi, ale je to realita uprostřed jordánské pouště. Jak řekl onen zmíněný policista: ‚aspoň si střeží peníze jako oko v hlavě‘ a to doslova.
Téměř 4 měsíce utekly jako voda a já se v půlce května poroučel zpět do ČR, pravda, s menší zastávkou na Kypru. Své blízkovýchodní dobrodružství hodnotím jako jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Jakožto student oboru mezinárodní rozvoj jsem si chtěl vyzkoušet a na vlastní kůži poznat, jak to v rozvojové zemi funguje, potkat nové lidi, novou kulturu, nová místa a mnoho dalšího.
Byl to semestr naprosto nabitý novými zkušenostmi a určitě bych rád poděkoval své fakultě, kde studuji (Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií, Mendelovy Univerzity v Brně), která mi umožnila do této země vycestovat a zažít něco neobyčejného.
Jak říkají Jordánci, byl to zkrátka fruitful stay.
O autorovi článku
Jelikož jsem tvor společenský, bylo by dobré se trošku představit. Jmenuji se Jiří Močidlan, je mi 21 let a jsem studentem Mendelovy Univerzity v Brně, oboru Mezinárodní rozvoj. Jsem vášnivý cestovatel, ostravak jako Brno, optimista a teď už i snad nadšený student svého oboru.
V případě jakýchkoliv dotazů ohledně výše zmíněného, nebo prostě jen tak, neváhejte a kontaktujte mě buď přes email jiri.mocidlan@seznam.cz nebo taky prostřednictvím Facebooku.
Dobrodružství zdar!
Erasmus+ mimo EU?
Od roku 2015 jsou v rámci programu Erasmus+ nově podporovány výměny studentů vysokých škol se zeměmi mimo Evropu. V rámci Výzvy tak můžete vyjet do velmi exotických destinací. Více k programu? Mrkněte na www.naerasmusplus.cz!
Zdroj: Fotografie poskytnuty se svolením autora (Jirka Močidlan) a pocházejí z jeho osobního archivu.