Jak se žije v rezervaci

V rámci studijního pobytu ve Spojených státech se Jáchymu Pantálkovi naskytla příležitost navštívit rezervaci kmene Hopi v severní Arizoně. Jakožto člověk, který se od útlého dětství zajímá o kulturu severoamerických indiánů, neváhal ani chvíli a tuto velkorysou nabídku přijal. Své zážitky a dojmy pak zdokumentoval ve svém článku.

Výlet do rezervace člověka přenese do úplně jiného světa a často takřka umožní cestovat v čase. V rezervaci by se nemělo fotit, což jsem respektoval a proto bude následující článek bez přiložených fotek. Když se nad tím člověk zamyslí, je to tak vlastně správně. Mnoha z nás by také vadilo, kdyby někdo přijel k nám domů a snažil se otravně vše zachytit. Může to pro vás být také jedním z důvodu, proč se tento svět vypravit poznat na vlastní oči. Těm kteří tu možnost nemají se pokusím zprostředkovat jak to v takové rezervaci chodí.

Bylo pro mě překvapením, že v tak vyspělé zemi, jakou Spojené státy bezesporu jsou, stačí ujet pár kilometrů a ona vyspělost se zcela vytratí. Stejně jako velká část jiných rezervací po celém severoamerickém kontinentě, nalézá se i rezervace kmene Hopi v neúrodné a drsné krajině. Není tomu náhodou. Když během 18. a 19. století americká armáda postupně porazila všechny kmeny od Atlantského až k Tichému oceánu, někteří z původních obyvatel těchto území její velmi kruté řádění přežilo. Jelikož je vláda nepovažovala za plnoprávné občany, neměli možnost začlenit se do společnosti. Z tohoto důvodu vznikly rezervace a protože všechna dobrá země byla už rozparcelována a prodána novým osadníkům, vznikly právě na územích, která nikdo nechtěl.

Zdroj: http://taxomita.com/native-american-tribes-map-arizona/

Národ Hopi

Ale zpátky k Hopiům, kteří byli soustředěni do oblasti severovýchodní Arizony. I přes potíže v podobě chorob nebo zabavování dobytka, se kmeni Hopi postupem času podařilo vybudovat národ se svou vlastní vládou, vzdělávacími institucemi a nemocnicí. V několika vesnicích žije na území o rozloze cca. 6,5 tis. km2 (což je skoro stejná velikost, jakou má kraj Vysočina) přibližně 10 tisíc lidí. Nutno však podotknout, že většina této plochy je pokryta kamenitou pouští, občas prorůstající vysokými travinami a keři. V rezervaci se nalézá útvar zvaný mesa, který by se dal popsat jako vyvýšenina s plochým vrcholem, neboli stolová hora.

Na třech ramenech mesy se pak nalézá většina vesnic. Vesnice to nejsou velké, ale bydlí v nich mnoho lidí. Domy jsou většinou jednopodlažní, hliněné, s plochými střechami. V centru každé vesnice bývá náměstí, zvané Plaza, kde se odehrává veškerý společenský život. Ulice jsou velmi prašné nebo vyšlapané ve skále. Při dešti se mění v proudy všudypřítomného bláta. S vodou to ale v této oblasti není vůbec jednoduché. Pár pramenů zásobuje celou rezervaci a zemědělství se spoléhá hlavně na dešťovou vodu. Letos panovalo velké sucho, úroda byla tedy mizerná. Zemědělství přitom zaměstnává většinu lidí v oblasti nepočítáme-li ty, zaměstnané ve školách nebo v strukturách kmenové vlády. Někteří se živí prodejem tradičních uměleckých výrobku, zejména šperků, na jejichž výrobu jsou tito lidé velmi šikovní.

Zavřeni v rezervaci

Desítky kilometrů pustiny dělí Hopie od jakýchkoliv větších měst, do kterých navíc ani nejezdi hromadná doprava. Nezaměstnanost v rezervaci tedy dosahuje až sedmdesáti procent. Ve spojení s nedostatkem kulturního, sportovního a dalšího vyžití, stává se nezaměstnanost jedním z důvodu k nadměrném požívání alkoholu, ve kterém část lidí utápí svůj životní zmar. Ještě před sto padesáti lety se indiáni pohybovali svobodně po obrovských územích a sami si vybírali kde a jak budou žít. Žili svobodně a tedy i šťastně. Pak byli zavřeni do rezervací a naučeni žít “civilizovaně”, jak jim přikázala vláda USA. Alkohol, násilné odebírání dětí a majetku, nutnost povolení téměř ke všemu, to byly tenkrát znaky moderní a vyspělé civilizace, kterými americké úřady “obohatily” indiány.

V rezervaci žije mnoho dětí, které docházejí do pěti základních a jedné střední školy. Další vzdělávání je pro ně ale velmi obtížné a to hlavně z finančních důvodu, vzhledem k nákladnosti posílání dětí do školy vzdálených dvě hodiny jízdy autem. Svůj budoucí život mají tedy většinou rozhodnut už předem: zůstat v rezervaci a žít stejně jako žili jejich rodiče a rodiče jejich rodičů…

Autorem tohoto článku je Jáchym Pantálek, který spolu s dalšími šikovnými studenty a pisateli tvoří tým MyImage.cz, web od mladých, pro mladé. Další rady, tipy a informace nejen k tématu irské kávy najdete na jejich webu MyImage.cz

Autor: KatkaK

Cestovatelský nadšenec a knihomol. Snažím se poznávat okolní země ať už s batohem na zádech a krátkodobě, nebo životem mezi místními. Za největší zkušenost bych stoprocentně označila kulturní výměnu v Pekingu, aupair léto ve Španělsku a letošní stáž v Evropském parlamentu.

Comments are closed.