Jak jsem (za)žila Etiopii – část druhá

Vyprávění Katky Procházkové o životě v Etiopii pokračuje! Tentokrát se dozvíte, jak v Etiopii nejvýhodněji cestovat, kde se ubytovat a proč je dobré osvojit si základy amharštiny.

Měsíc strávený na etiopských cestách nám připravil nástrahy i příjemná překvapení. Etiopie je vskutku nádherná, velmi rozmanitá a svérázná země. Nabízí čtyřtisícová pohoří, horké pouště, mlžné lesy, kávové plantáže, ale i staleté památky, to vše vyplněné ortodoxně-křesťanskou, muslimskou a tradiční kulturou a pestrou škálou lidí. Etiopie, jako jedna ze dvou afrických zemí, nebyla nikdy kolonizována (když nepočítáme několikaletou italskou okupaci v 30. a 40. letech) a vstřebala minimum západních vlivů (mezi něž patří třeba příprava macchiata a obliba těstovin) díky čemuž si uchovala svou jedinečnost a určitě stojí za to ji navštívit. Vyprávění o všech našich zastávkách, by vydalo na knížku, takže jsem se rozhodla podělit se hlavně o zajímavosti a tipy pro případné cestovatele.

Začátek naší cesty byl, řekla bych, dosti typický – přistání v Addis Abebě, která je někdy díky přítomnosti mnoha vládních, nevládních i mezinárodních organizací, nazývána hlavním městem Afriky. Addis je velké, na první dojem chaotické, neorganizované a velmi rychle se měnící město plné paradoxů. Jsou zde moderní mrakodrapy, u jejichž pat se krčí domečky z vlnitého plechu, ulice brázdí drahé džípy, ale i staré Lady coby taxíky, narazíte zde na bohaté Etiopany, stejně jako lidi bez domova. Prostě po hlavě do Etiopie. S průvodcem Lonely Planet v ruce, jsme si naplánovali „okružní“ cestu severní Etiopií: Addis Abeba – Bahir Dar – Tis Abay – Gonder – Woleka – Awra Amba – Lalibela – Dessie – Addis Abeba; a následný útěk na muslimský východ do Hararu a Dire Dawa.

Dire Dawa

Dire Dawa

Rozhodli jsme se koupit lístek na bus a vyrazit. Na výběr jsme měli hned z několika společností a sáhli jsme po Selam busu, kterému jsme zůstali až do konce věrni. Šok nám způsobil fakt, že autobus, byť soukromé firmy (na první a hned 11 hodinovou cestu nacpaným veřejným autobusem jsme ještě neměli odvahu), byl kvalitou srovnatelný s českými žlutými autobusy. Ačkoli Etiopie má poměrně hustou síť vnitrostátních letů Ethiopian Airlines, které jsou cenově dostupné, jsem ráda, že jsme zvolili cestování po zemi, protože pohled z okna na měnící se krajinu a život na venkově a ve městech, kterými jsme projížděli, byl prostě neskutečný. Navíc autobusy vychází pro cestovatele skutečně levně (cca 50Kč/100km). Na druhou stranu, pokud má člověk méně času a nechce ztrácet dlouhé dny v buse, jsou lety určitě na zvážení. Na menší vzdálenosti se pak cestovatelé nevyhnou typickým minibusům o 14 místech, které jsou ale zásadně naplněny tak 20 cestujícími. Ze začátku trošku panika a mačkání, ale zvykli jsme si. Člověk se tak rychleji seznámí, dozví se spoustu zajímavostí a velmi rychle překoná kulturní šok a všechny bariéry.

Naše počáteční obavy z ubytování opadly záhy. V Etiopii není problém sehnat pěkné, čisté hotely, při troše snahy i s tekoucí vodou (někdy dokonce teplou) do 150Kč/osoba/noc, a často také s internetovým připojením. Cena se nesmlouvá, je daná a obvykle stejná jak pro turisty, tak místní (i když jsme několikrát narazili na hotel s „bílou“ cenou). Tady ale jistota končí, protože většinou se z vás taxikáři i průvodci a jiní „nežádaní“ pomocníci budou snažit dostat cenu několikrát vyšší než je obvyklé… No prostě jako v Praze. Abych byla férová, musím říct, že tato praxe je hlavně v turisty navštěvovaných místech, v žádné zapadlé vesničce se nám to nestalo. My to ale brali s nadhledem a s vidinou dalších měsíců jsme trénovali naše „smlouvací“ schopnosti a učili se v praxi amharštině (která je oficiálním a nejběžnějším jazykem). Základy místního jazyka nám vždy otevíraly dveře, navazovaly kontakty, řešily problémy. Minimálně pár základních frází prostě stojí za to se naučit, už jen z toho důvodu, abyste Etiopanům, kteří jsou velmi pohostinní, mohli říci „ahmesugenalew“ – děkuji.

Autobusové nádraží

Autobusové nádraží

Co se etiopské kuchyně týká, pro mě jedno velké a velmi příjemné překvapení. Na východoafrické poměry velmi odlišná, pestrá a chutná, se spoustou čerstvého ovoce, dušené zeleniny, luštěnin, ostrých omáček, s množstvím vůní a vše doplněné všudypřítomnou kvašenou „megapalačinkou“ – indžírou. Milovníci masa zajásají nad hovězím a jehněčím, vegani zase budou žasnout na škálou veganských jídel. V ortodoxní části Etiopie jsou totiž dva dny v týdnu – středa a pátek – postní, což znamená, že se sice jí, ale žádné živočišné produkty. Prostě masožroutů i veganů ráj.

Musím také přiznat, že jsme z počátku byli velmi obezřetní, až trochu paranoidní, vůči zlodějům a všem těm „co na nás určitě někde číhají“. Postupem času jsme ale zjistili, že krádež ve stylu, že vám někdo něco vezme, je v Etiopii spíše raritou. Stejně tak fyzické útoky. Jednak jsou zákony přísnější k chování vůči turistům a jednak jsou Etiopané ve své podstatě poctiví lidé (resp. zatím ještě nezkažení turismem). Vždy to ilustruji na našem zážitku: šli jsme s naším etiopským kamarádem a na ulici ležel 1 birr (etiopská mince), on si ho všiml, ale nesebral ho a nám to samozřejmě nedalo a zeptali jsme se, proč si ho nevezme, když tam jen tak leží. Odpověď byla jasná: „Vždyť není můj!“ Takže tak. A i když jsem později cestovala sama nebo v holčičím tandemu se svojí slovenskou parťačkou, vždy jsme se cítily velmi bezpečně a nikdy jsme žádný nepříjemný incident nezažily.

Trh v Babille

Trh v Babille

A v neposlední řadě, pokud se někdy do Etiopie vydáte, nezapomeňte, že od dubna do září tam panuje období dešťů. Což není zdaleka tak dramatické, jak to zní, ale ona „horká a suchá Afrika“, pak vůbec tak horká a už vůbec ne suchá není (hlavně když připočtete to, že většina Etiopie je ve 2000 metrech nad mořem a výše). Nicméně pro mě osobně to bylo daleko stravitelnější klima než následné tři suché měsíce veder.

Tady skončím, ačkoli by toho byla k vyprávění ještě spousta. Mám-li to shrnout jednou větou, pak je cestování v Etiopii velmi pohodové, bezpečné a plné úžasných zážitků. Tak sbalte batoh a jeďte dříve, než tam najedou ty davy turistů. Já se tam určitě také vrátím.

Příště krátce o tom, jaké to je v Etiopii pracovat a žít na venkově, uprostřed mlžných hor a kávových plantáží. Spoustu dalších zajímavostí najdete na mém blogu: zapisnikzcest.blogspot.com.

Kateřina Procházková

Comments are closed.