EVS v Gruzii: Po prvních dvou týdnech chaosu se začínám rozkoukávat

V září vyrazila naše dobrovolnice Eva na Evropskou dobrovolnou službu do Gruzie. Po napínavém čekání na výsledky projektu, zběsilém nákupu letenek a dalších překvapeních je Evka už tři týdny na místě. A jak se má si můžete přečíst v jejím prvním článku.

Život v Gruzii je stejně intenzivní jako jízda maršrutkou nebo taxíkem ulicemi hlavního města Tbilisi. Někdy neuvěřitelně zběsilá, až si říkáte, že to rozhodně nemůže dopadnout dobře, jindy naopak desítky minut čekáte na semaforu nebo v zácpě a situace se ne a ne hnout.

Před dvěma týdny jsem přiletěla do Tbilisi, plná očekávání, nadšená ze svého prvního letu a vzrušená z toho, co je přede mnou. Jako dobrovolník strávím 9 měsíců v organizaci Women’s Informational Center! Moje dva sny se staly realitou – navštívit Jižní Kavkaz a pracovat v organizaci zaměřující se na rovnost pohlaví, práva žen a další témata spojená s genderovou problematikou. Díky projektu Evropské dobrovolné služby, kdy jako dobrovolník pracujete v neziskovém sektoru, ale zároveň jsou vaše životní náklady financovány Evropskou komisí, mi bylo umožněno právě tyto mé sny zrealizovat.

A nejen to, EVS je výborná příležitost pro ty, co zrovna dokončili studium a chtějí získat nějaké praktické zkušenosti, než se zapojí do pracovního procesu. To, jak moc se během své EVS v Gruzii naučím, jak zásadně si rozšířím obzory a že jsem vlastně doposud netušila, co je to respekt vůči cizím kulturám, to vše mi začalo pomalu docházet až právě tady.

Nebudu zastírat, že to není těžké. Život v Gruzii je pro mě mnohem výraznějším překročením své komfortní zóny, než jsem očekávala. Vše je naprosto nové a neznámé, ale také mnohem vzdálenější evropské kultuře, než jsem si myslela. V chaosu se navíc nezmítají jen běžné situace jako například jak si koupit metro kartu nebo kde najít alespoň trochu slušnou kávu, na které jsem beznadějně závislá. Chaosem je obestřen i celý můj EVS projekt. Už od začátku mám dojem, že nic nefunguje tak, jak má, respektive tak, jak bych chtěla. Možná je to důsledek rozdílnosti kultur, možná je příčinou nevyjasněnost rolí nebo možná jen jsou má očekávání příliš vysoká. Každopádně první dva týdny v organizaci vypadaly tak, že vlastně nikdo pořádně nevěděl co se mnou a jak mi najít jakoukoli činnost. Ubytování není úplně tak, jak bych si představovala a jazykový kurz ještě nezačal, takže umím gruzínsky jen pozdravit a napočítat do pěti. Korunku tomu všemu nasazuje problém s vízy, takže nevím, jestli se nebudu muset vrátit zpět do ČR, abych mohla požádat o dlouhodobé vízum.

Všechny tyto trable spolu s pocitem nepohodlí v nové zemi a z neznámých situací ve mně v prvních týdnech vyvolávaly značně nelibé pocity. Jistě, kulturní šok. Všichni kdo máme s cestováním a životem v cizí zemi nějaké zkušenosti tuto teorii známe a víme proč, jak a kdy se děje. Ale ani to mi pořád příliš nepomáhalo necítit se mizerně.

Nálada se mi zlepšila až po po-příjezdovém tréninku pro všechny EVS dobrovolníky v Jižním Kavkaze, kdy jsem s dalšími desíti mladými lidmi strávila pět dní na pobřeží Černého moře. Díky nim jsem pochopila, že žádný projekt v Gruzii nebo Arménii není dokonalý. Že zkrátka a dobře lidé v těchto zemích mají svůj specifický pohled na pracovní tempo, ale také že se ani od EVS dobrovolníka nečeká nasazení čtyřiadvacet hodin denně, jako spíše inspirace novými nápady a názory, které mohou organizaci a projekt obohatit. A tak jsem se s novou motivací vrátila do Tbilisi a ke svému úžasu zjistila, že se věci v organizaci daly do pochodu a také mentorka přišla s několika nápady, jak bych se mohla do chodu organizace zapojit. Zatím to vypadá, že s další EVS dobrovolnicí ze Španělska budeme organizovat pravidelné promítání lidskoprávních filmů pro veřejnost, pořádat workshopy o genderových tématech na Univerzitě a já budu také přispívat články o ženách v politice na web organizace.

Po prvních dvou chaotických týdnech se tak pomalu rozkoukávám a zvykám si na specifický gruzínský způsob života. Na to, že do práce se chodí v 9.30 a začíná se posezením u kávy, přičemž celý den je často prokládán pauzami na cigaretu a klábosením se spolupracovníky. Na to, že žena v gruzínské společnosti není tak svobodná jako žena v Česku, kdy se například gruzínské ženy na ulici vůbec neusmívají, aby příliš nepřitahovaly pozornost. Na to, že jako cizince se mi i přesto, že se neusmívám, dostává mnohem více pozornosti, než bych chtěla a někdy musím muže doslova odhánět. Také se ale učím užívat si naplno oné nepředvídatelnosti, kterou jsou gruzínské dny naplněny. Někdy totiž nejde elektřina a pracovat se nemůže, nebo bez upozornění nedorazí spolupracovník, na kterého jste čekali a bez něhož daný úkol nemůžete dokončit. A tak žiju okamžikem, stejně jako Gruzínci. Příliš neplánovat a být připraven stále improvizovat. A hlavně se ničím příliš nestresovat.

Více o EVS a jejích podmínkách se můžete dozvědět v Mladiinfo Průvodci Evropskou dobrovolnou službou.

Comments are closed.