Erasmus+: Zážitky ze studijní cesty do Libanonu

Jak posledních deset dní mého života popsat slovy? Jela jsem totiž na studijní návštěvu Respect for diversity – everybody’s business. A to ne hned tak někam, ale přímo do hlavního města Libanonu.

Do Bejrútu. Tam, kde jsem strávila společně s dalšími třiceti mladými lidmi čas mezi 7. a 15. únorem 2019. Čekalo mě deset dní plných zážitků, zkušeností a setkávání, která vím, že se svou jedinečností a hloubkou již nebudou nikdy opakovat. To, co si z projektu odnáším, mi změnilo život. Změnilo to mě, mé hodnoty a mé nazírání na lidské bytí. Ale pěkně popořádku.

Co to je studijní návštěva?

Projekt Respect for diversity – everybody’s businnes byl studijní návštěvou. Studijní návštěva je jedna z dalších mobilit Klíčové akce 1 pod programem Erasmus+, kam spadají také známější výměny mládeže, tréninky nebo semináře a konference.

Rozdíl mezi studijní návštěvou a například tréninkovým kurzem je to, že se jedná o akci pro již zkušenější pracovníky s mládeží, který je zaměřen z velké části na výměnu zkušeností o daném tématu, o kterém projekt pojednává, a také je jeho výhodou velké spojení s praxí v hostitelské organizaci a zemi. Takže v našem případě jsme měli celé dvě odpoledne věnované sdílení realit zaměřených na mezikulturní dialog v zemích, ze kterých jsme pocházeli, a na to, jak s tímto tématem pracujeme v našich domovských neziskových organizacích i na sdílení osvědčených metod a nástrojů.

Zapojených států bylo celkem osm z Evropy i Středozemí. Dodávalo to skupině naprosto novo u atmosféru poznávání odlišných kultur evropské a arabské a dodávalo tak možnost k prozkoumávání shod a odlišností v našich životních stylech. Na tento projekt nás jelo z České republiky nakonec sedm. O nabídce jsem se dozvěděla z webových stránek Dumánků, které pravidelně sleduji, protože se mi líbí co a jak dělají.

Autor Lada Matyášová

Jak projekt probíhal?

Den první

První den jsme věnovali poznání sebe navzájem, zapamatování se občas velmi krkolomných jmen, a zjišťování toho, kdo co dělá a proč tu je. Také jsme naťukli téma předsudků a stereotypů a věnovali se úvodu do neformálního vzdělávání. Odpoledne jsme se věnovali team-buildingovým aktivitám, kdy nás rozdělili do čtyř „rodin“, s nimiž jsme pak měli sdílet a reflektovat své prožitky v průběhu celého kurzu. A jako náš první společný úkol jsme měli vyrazit ven, na prozkoumání okolí a seznámení se s místními lidmi.

Zjistil jsme tedy, že většina lidé je velmi otevřených, s vřelými srdci i okamžitou nabídkou pomoci. Že tu téměř všichni hovoří anglicky, nehledě na jejich věk. A že spoustu lidí sdílí vzhledem k nestabilní politické situaci hluboký životní optimismus a nechtěli by se odsud stěhovat (nebo to například udělali, ale pak se ze stesku zase vrátili zpátky). 

Den druhý

V sobotu ráno začali otevírat základní témata celého týdne, a to kultura, rozličnost, dialog, migrace, radikalizace aj. Během těch několika desítek minut jsme se dotkli mnoha citlivých věcí, když jsme přemýšleli o nastolených otázkách, zdali jsou pravdivé či nikoli a za jakých podmínek: Lidé přicházející z jiné kultury musejí akceptovat lokální kulturu a zvyky – respektovat a tolerovat. Nemáme právo říci, co je na odlišných kulturách dobré nebo špatné. Lidská práva jsou univerzální. Přicházení vždy včas je důležitá součást vyjadřování respektu.

Odpoledne jsme se zanořili do prezentací jednotlivých národů, jak to u nich mají s kulturní rozličností a jaká je jejich realita práce s mládeží.

Dozvěděli jsme se tak například, že:

  • V Lotyšsku žije více než 30 % Rusů, z nichž někteří ani nemluví litevsky, což způsobuje nemalé obtíže.
  • V Estonsku je ruská menšina dokonce v rozsahu 40 % populace, a dokonce teď kvůli tomu zavedli i zákon, že i na ruských školách se musí alespoň 65 % předmětů vyučovat estonsky.
  • V Polsku moc menšin obecně nemají, až na velké množství Ukrajinců.
  • V Jordánsku naopak žije přes 4 miliony uprchlíků z okolních zemí, což problematické z hlediska ekonomiky a zajištění těchto lidí, kteří sami nesdílejí žádné prostředky, tudíž je nutné na ně shánět pomoc jinde, aby je stát byl schopen zajistit.
  • V Maroku mají problém s tranzitem mezi jihem a severem, protože Maroko je známé jako „dveře“ do Evropy. Pokud se tedy lidé nejčastěji ze sub-saharské Afriky snažící se dostat do Evropy z jakéhokoli důvodu zastaví na hranici, zůstávají obvykle zde. Navíc více než 80 % státních orgánů operuje pouze ve francouzštině (nikoli arabštině), vznikají tím následně další potíže procesního rázu.
  • V Turecku, zejména v jeho jižní části, je v některých městech až na 80 % obyvatel uprchlíků. Což vyžaduje velkou pomoc a koordinaci pomoci a zajištění těchto lidí. Stát samozřejmě pomáhá, ale to zdaleka nestačí, takže je na místních i příchozích, aby si vytvořili systém pomoci sami.
  • V Libanonu je velké procento uprchlíků zejména ze sousední Sýrie, kde již od roku 2011 zuří válka.

    Autor Lada Matyášová

Jak to mají v Libanonu?

Libanon sám ale není ani dnes politicky stabilní, probíhá zde mnoho třenic a některá místa jdou místem sporů, takže státní pomoc místním ani příchozím téměř neexistuje. Proto existuje mnoho projektů, které se sociálnímu sektoru a zdravotnictví věnují na neziskové nebo komunitní bázi.

Jednou z těchto organizací je i Amel, naše hostují organizace. Ti mají dvacet sedm center po celém Libanonu a provádí zdravotní, edukativní i sociální pomoc všem potřebným (nehledě na jejich původ). Pomoc není ale zcela zdarma, jejich klienti musejí za zprostředkované služby zaplatit drobný příspěvek, nebo naopak mohou pomoci nějakými svými výrobky či časem pro dobrovolnou práci, kde se jejich pomoc revanšuje. Amel totiž neposkytuje finanční prostředky, to jen velmi výjimečně. I s materiální pomocí je to horší, protože pokrýt tak velkou potřebu je zkrátka mimo jejich možnosti co se týká kapacity i finančních možností.

Heslem Amelu je:

„Positive thinking, permanent optimism.“

„Pozitivní myšlení, trvalý optimismus.“

Den třetí

V neděli jsme si měli s rodinami vybrat lokaci pro naši dopolední aktivitu sami. Tou bylo se co nejvíce vzájemně poznat a sdílet naše kulturní a profesní zkušenosti. Moje rodina Itani vyrazila do historického města Byblos na sever od Bejrútu. Je to krásné malé městečko na pobřeží Středozemního moře, jehož kořeny sahají až do 6 000 před Kristem. Prohlédli jsme si místní hrad, ruiny antických památek i se šli podívat na křesťanskou mši slouženou v arabštině. Ale protože v průběhu času začalo hrozně pršet, uživili jsme si také pravé turecké kávy a místního piva, kdy jsme sdíleli právě ony kulturní podobnosti a odlišnosti.

Den čtvrtý

Další den nás čekal celodenní program mimo Bejrút. Vydali jsme se na jihovýchod země. Navštívili jsme městečko Kiam, kde má organizace Amel jednu ze svých poboček, kde poskytuje své služby (zdravotní, sociální, edukativní aj.) jak místním, tak lidem z nedalekých uprchlických táborů. Navštívili jsme osobně jak centrum, tak jeden z uprchlických táborů.

V uprchlickém táboře jsme měli připravený program pro děti na přibližně hodinu. Ale když jsme viděli, jak jsou nadšení, naše návštěva se protáhla na hodiny skoro tři. Hráli jsme si jak s dětmi, tak jsme navštěvovali i jejich rodiče a poznávali základní podmínky toho, jak žijí. Zezačátku mi bylo velmi smutno. Vidět tolik trpících dětí, které neměli i přes to, že bylo je 10°C, na sobě nic než krátké kalhoty a nazouváky, mi rvalo srdce.

Pohostinnost Libanonců

Ale když jsme si pak začala s nimi více hrát, běhat okolo, hrát na honěnou nebo se jen tak pošťuchovat, viděla jsem, že jsou na to zvyklé a že jsou šťastní, že jsem tam s nimi. Některé z nich se totiž v táboře už narodili, jelikož zrovna tento „klan“ je v Libanonu již šestým rokem. V jednu chvíli nás dokonce i rodiče jednoho z nich pozvali k sobě na čaj. Obecně toho všichni obyvatelé tábora nemají moc. Plátěné příbytky, kde žije dohromady až šest lidí, nějaké kuchyňské vybavení, oblečení, pokrývky, kadibudku kousek vedle a snad u dvou usedlostí jsem viděla několik slepic.

Ale jejich pohostinnost jim nedovolila nám alespoň čaj neudělat. A nám zase nedovolila ho s vřelým „šukran“ nepřijmout, i když jsme se obávali o svá střeva (načež zde musím poznamenat, že převařená voda s cukrem dělá zázraky, protože nikomu nic nebylo). Děti nám zase dávali bonbony a brali nás do svých domovů představit nás rodičům. Také jsme se museli s každým vyfotit, aby mohli fotky poslat zpátky domů do Sýrie přátelům a rodině, jaká že vzácná návštěva z Evropy je poctila.

Autor Lada Matyášová

Bývalý detenční ústav

A ještě potom jsme se vydali do bývalého detenčního ústavu. Tedy místa, kde byli zadržování a týrání Libanonci, kteří se přidali na nepřátelskou stranu. Místo bylo v roce 2006 naštěstí vybombardováno, takže dlouhotrvající utrpení a mizérie zadržených skončila. Naneštěstí však mnoha z nich i za cenu jejich života. Místo to bylo smutné a ponuré. Všude trosky, artefakty z boje (vojenská vozidla, zbraně, pomůcky k mučení apod.) a skepse.

A náš průvodce, který si tímto peklem sám prošel jako jeden ze zadržených, nám nepřidal, protože jeho výklad obsahoval spoustu detailů a někdy i velmi živá ukázka toho, jak byly výslechy a tresty realizovány. Byla jsem potom velmi otřesena. A ani pohled na nedaleké Golanské výšiny tomu nepomohl. Měla jsem pocit, že čím více se snažím tomu konfliktu porozumět, tím méně toho skutečně vím, a jen narůstá můj smutek a deprese z toho, že při tom umírají lidé.

Den pátý

Druhý den jsme vše ještě jednou pod supervizí naší lektorky pořádně prošli a vyzvedli si z naší zkušenosti několik bodů, které nás obohatili. Sdílený byl přístup k tomu, že někdy jsou malé příběhy konkrétních lidí silnější než přehled čísel a statistik. Že ale mnohdy jen slova nestačí, je potřeba akce. Ale jen se ctěním svých hodnot, které se mohou v takto extrémních podmínkách dostat do konfliktu s realitou. „Stát se vlnou, která ohladí kámen.“

Den šestý

Sdílející aktivity pokračovaly i druhý den dopoledne, kdy byly mezi tématy simulační hra, v botách uprchlíků (vyprávění příběhu někoho jiného vlastními slovy), praxe práce s mládeží neziskové iniciativy z Maroka a umění vyprávění se zapojením ostatních smyslů. Čas před obědem jsme pak věnovali přípravě aktivit na odpoledne. Čekala nás totiž návštěva centra Amel Haret Hreik v jižním Bejrútu.

Poslední den projektu

A to už nadešel poslední den naše projektu, kdy bylo potřeba vše shrnout, zhodnotit a uložit si v hlavách. Vyplňovali jsme tedy hodnotící formulář, vymýšleli následné aktivity na rozšíření toho všeho, co jsme se během našeho pobytu v Libanonu dozvěděli, mezi naše známe, spolupracovníky a další zájemce, a plánovali jsme, jak se udržet v kontaktu, protože takovéto propojení kultur se hned tak nevidí.

Autor Lada Matyášová

Kdo nás na studijní návštěvu poslal?

Projekt v Bejrútu, na který jsem vyjela, podávala česká nezisková organizace TOM Dumánci, která je turistickým oddílem zaměřujícím se na práci s dětmi a mládeží. Zapojují se hojně také do mezinárodních aktivit. Více o nich se můžete dozvědět na jejich webových stránkách: http://www.dumanci.cz/

Jsem nesmírně vděčná TOM Dumánci a programu Erasmus+ za tuto jedinečnou život měnící zkušenost. Bylo to neskutečných deset dní. A já si jen přeji, abych poselství do mě vložené uměla předávat a šířit dál stejně tak, jak to dělá Amel. Přirozeně a s lehkostí.

Květina si nežádá vody, ale když ji nezaléváš, uschne.

Žena si nežádá lásky, …

(moudrost arabských písní)

Zdroj: Text a fotografie Lada Matyášová

Autor: Kristýna

Vášnivá cestovatelka, která ráda sbírá zahraniční zkušenosti skrze různé projekty a pak o nich píše na Mladiinfo. Nějaký čas studovala ve Velké Británii, pracovala USA a Belgii a momentálně je usídlena ve Švédsku, o kterém píše pravidelně blog na Mladiinfo.

Comments are closed.