Eliška Haumerová – o cestě za dobrovolnictvím do Afriky

Eliška se už od mala toužila podívat do Afriky. Sen se jí splnil, když se rozhodla minulý rok vyjet jako dobrovolnice na Zanzibar a později se přesunout do Rwandy. Jak probíhá ve Rwandě svatba? Co ji za její pobyt nejvíce překvapilo?

Archiv Elišky Haumerové

Eliško, mohla by ses prosím krátce představit?

Jasně. Jsem momentálně studentkou vysoké školy a ráda cestuji, poznávám nové kultury a učím se od nich. Vlastně nejen z kultur, ale i z náboženství – je to všechno propojené a získávám tím úplně jiný pohled na svět.

Tento akademický rok jsi vyjela jako dobrovolnice do Afriky na Zanzibar. Proč sis vybrala právě Afriku a Zanzibar? Jak jsi hledala dobrovolnický projekt a podle čeho vybírala ten svůj, na který ses přihlásila?

Už odmala jsem si moc přála jet do Afriky, ale doma se mi vždycky smáli. Nakonec jsem dostala i knihu Tichý dech – Zápisky českého lékaře z Afriky a z Haiti (2013), která mě měla odradit kvůli nemocem, ale paradoxně mě ještě víc nadchla! Takže se začátkem střední jsem začala jezdit na workcampy v Evropě, kde jsem se pomalu oťukávala, později jsem i po skončení projektu jela do většího města a tam zůstala sama.

Tento rok jsem se podle okolností rozhodla, že je pravý čas na Afriku. Jenže kam přesně jet? Najednou vám leží celý svět u nohou a vy netušíte, kam přesně chcete. Protože (zatím) mluvím plynně jen anglicky, vybírala jsem si země s oficiálním jazykem angličtina a pak už jen podle intuice. Zajímavé je, že lidé v Tanzánii, nebo převážně na Zanzibaru, neví, že jejich úřední jazyk je svahilština a angličtina. Nemůžu samozřejmě generalizovat, ale nesetkala jsem se za tu dobu s nikým, kdo by o angličtině věděl a pouze nadávají, když dostanou úřední papír v angličtině a nerozumí mu. Ve školách se to neříká.

Kde jsi hledala možnosti dobrovolničení a podle čeho jsi vybírala místo, kam vyjedeš?

Existuje mnoho stránek, které vám mohou pomoci k levnému a studentskému (smích) cestování. Je to například Work Away, HelpX, INEX-SDA… Vím, že vám to může teď někomu připadat jako neskutečné, ale je to vlastně jednoduché a není to nic šíleného. Pokud se někdo bojí, věřte mi, že se bát trošku můžete, ale jeďte! Kdybyste chtěli s něčím poradit, napište.

Archiv Elišky Haumerové

S jakou představou jsi na projekt odjížděla?

Žádnou představu jsem vlastně moc neměla. Věděla jsem, že jedu někam úplně do jiného světa a že si jedu prohloubit své nové vědomosti o náboženství, konkrétně o islámu. Přeci jen jsem měla představu, že zůstanu celé tři měsíce na Zanzibaru, i když to tak nakonec nebylo…

Jak dlouho jsi na Zanzibaru zůstala? Jak vypadal tvůj den?

Nakonec jsem na Zanzibaru byla dva týdny, a pak jsem se rozhodla z bezpečnostních důvodů přejet jinam. Nemohu vám tady z časových důvodů popsat všechny pohnutky, ale například mají všude kamery, včetně mešity. Známý, který je tamní, byl obviněn, že mi dělá průvodce a že musí zaplatit pokutu ve výši 100 dolarů, protože jsme šli vedle sebe na ulici. Důvodů bylo více, ale to by bylo na mnohem delší rozhovor.

Můj den na Zanzibaru vypadal tak, že jsem se každé ráno budila s prvním svoláváním mešity ve čtyři hodiny, pak jsem ještě zůstávala v posteli a později si zacvičila. Místní “mamča” mi už dělala snídani, ke které jsem vždy dostala velikou termosku s čajem. Dopoledne za mnou chodily děti a hrály jsme si, nebo mě potom bral “strýček” po okolí, aby mi ukázal a vysvětlil islámské tradice a zvyky. Po obědě jsem obvykle chodila s kamarády do lesa na kokosy. Je úžasný, jak umí lézt rychle a šikovně po stromech a donést vám čerstvý kokos. Večer jsem se vždy umyla, zahalila a šla jsem do školy.

A ve Rwandě?

Ve Rwandě, kam jsem poté přejela, můj den vypadal úplně jinak. Ráno jsme se budily s místníma ségrama (které se mě později ujaly a jsme opravdu rodina) o dost později, nasnídaly jsme se, následovalo uklízení a umývání věcí, ač už bylo pozdě a měly jsme být někde jinde. Na pozdní příchody jsem si po nějaké době zvykla a časem přijala za normální. Pak už jsme vyšly na silnici, kde jsme si zavolaly taximotorkáře, kteří nás zavezli na ministerstvo. Holky tam pracovaly během letního projektu pro děti a já jsem tam získala stáž, díky které jsem je poznala.
Odpoledne jsme chodily pěšky domů, cesta trvala hodinu (na motorce jen deset minut). Obvykle se spí po obědě a holky mě brávaly s sebou na taneční tréninky a pak i na svatby, kde měly každý víkend vystoupení.

Archiv Elišky Haumerové

Můžeš přiblížit nějaké oslavy či tradice, se kterými jsi se setkala?

Na Zanzibaru jsem byla na vymítání ďáblů, to mi přišla asi jako nejzajímavější událost. Sešla se většina lidí z vesnice a blízkého okolí, aby pod zkušeným vedením a pomocí modliteb ze sebe vyhnali ďábly.

Ve Rwandě zase můj život vypadal tak, že jsem tam několikrát za víkend, a to každý, byla na svatbách s tanečníky. Několikrát se i stalo, že měli vystoupení na třech svatbách za jeden víkend. Bylo to krásné. Pokud se oddáte formálně, nemá to pro lidi moc velikou váhu, důležitá je stále tradiční svatba. Ta má několik částí, mezi něž patří i skládání poklon nevěstě podle názvů krav. Mimochodem, i jeden kluk se mnou mluvil tak, že mi prý říkal názvy krav, čímž mi vyjadřoval veliký respekt a chválu. V dnešní době už mnoho lidí názvy krav nezná, a tak si musí pozvat odborníka, jehož služby jsou poměrně nákladné.

Co bylo náplní tvé dobrovolnické práce?

V islámské škole na Zanzibaru jsem učila a osnovy nějaké byly, nicméně jsem je rychle proletěla a dělala jsem s dětmi/ dospělými, co mi přišlo vhodnější a snažila jsem se s nimi více mluvit. Nikdo mi nikdy, ani nepřímo, nevyjádřil nesouhlas, takže jsem pokračovala takto.

Ve Rwandě jsem získala stáž na Ministerstvu sportu a kultury, kde jsem se podílela na propagaci rwandské kultury a spoluúčastnila jsem se kulturního programu pro děti a dospívající. Nakonec jsem se podílela na propagaci rwandské kultury více, než jsem si představovala. Tanečníci mě požádali, zda bych mohla na jednom jejich významném vystoupení zazpívat píseň o kráse Rwandy. Jejich tradiční tanec nazývají národním baletem – vyjadřují tam historii Rwandy a její současnost. Tentokrát přidali i část zvanou Visit Rwanda a poprvé se tam ukázal i běloch, tedy já. Měla jsem začít zpívat píseň o Rwandě, ač jsem si do té doby vždy zpívala jen ve sprše, a to ještě když nikdo nebyl doma. Měla jsem obavy, že jim svým zpěvem zkazím celé vystoupení. (smích)

Pro více fotek a informací o vystoupení: první odkaz zde a druhý odkaz zde (v angličtině!).

Jak ses stravovala a kde jsi nakupovala jídlo?

Jídlo jsme většinou nakupovali na trzích. Jinak se poměrně dost skládá ze sacharidů a hodně se sladí. Například do jednoho hrnku čaje si místní dávají klidně dvě až čtyři polévkové lžíce cukru. Rwanda vypadá hodně draze, ale brzy jsem zjistila, že drahá vůbec nemusí být.

Nemohu vám ovšem zatajit rozdíl, který se týkal cen. Tím, že jsem Evropanka, si místní automaticky myslí, že mám hodně peněz a že si mohu dovolit zaplatit mnohem více. To stejné by mě potkalo, kdybych byla Afričanka oblečená do luxusního nebo draze vypadajícího oblečení. Lidé si říkali o mnohem vyšší cenu, a proto jsem se učila první dva týdny smlouvat. Je důležité si zjistit od místních obvyklé cenové rozpětí. Pokud jsem nikoho ještě neznala, fungovalo, když jsem zastavila vždy nějakou slečnu, u které bylo evidentní, že nic neprodává, a zeptala se jí, kolik platí. Pak už jsem vše kupovala za lokální cenu.

Jo a hodně Afričané všechno míchají. Občas jsem šla s kamarádkama po stáži na oběd do restaurace, kde vám dali na výběr vše, co mají uvařené. Poté, co jste vyjmenovali všechno, dostali jste třeba rýži, kasavu, fazole, omáčku, hranolky a banán na jednom talíři. Pokud jste si ještě řekli o maso, dostali jste do misky dva kousky masa s omáčkou.

Kam se chystáš příště? Máš ještě nějaký nesplněný sen, kam by ses chtěla podívat?

Teď jsem v Paříži, abych se naučila francouzsky, ale pak už budu v Česku. (Smích) Nesplněný sen? Ne, asi nemám žádný nesplněný sen. Moc si přeji, aby se všichni měli rádi, byli šťastní a uvědomovali si, že mezi námi nejsou rozdíly.

Archiv Elišky Haumerové

Závěrem našeho rozhovoru bych se tě ráda zeptala, co tě za tvůj pobyt v Africe nejvíce překvapilo? Na jaký zážitek budeš nejvíce vzpomínat?

Možná, že jsem si ve Rwandě našla dvě další drahé ségry. Takových věcí bylo hodně, každý týden jsem byla něčím překvapená – ale ne Afrikou, nýbrž tím, co mi život posílal za situace. Po pobytu v Africe mě překvapilo (a stále to trvá), jak moc jsem se mentálně posunula.

Jo a taky mě překvapilo, že holky ve Rwadě používají na holení obočí žiletky z Česka!

Na jaký zážitek budu nejvíce vzpomínat? Na ségry, tanečníky, svatby, zvuk velikých bubnů, jezení z jednoho velkého talíře na zemi nebo u stolu, sdílení oblečení…

Eliško, děkuji za rozhovor!

Více otázek k dobrovolničení v Africe? Napište nám na info@mladiinfo.cz a my vás s Eliškou rádi spojíme!

Comments are closed.