Divoká na povrchu, laskavá uvnitř – taková je Gruzie

Gruzínští muži, Vánoce a zemětřesení. Na rozdíl od minulých článků, kde jsem popisovala svoji zkušenost dobrovolnictví v Gruzii víc obšírněji, se teď chci zaměřit na detaily. Hodně věcí se totiž v mezičase událo. Přestěhovala jsem se do jiného bytu. Od nuly sestavila Erasmus+ výměnu mládeže pro mladé na téma ekoturismus, procestovala další části Gruzie a začala pracovat na přihlášce pro získání dotací od Rady Evropy pro tréninkový kurz na podporu a prevenci reproduktivního zdraví (jak fyzického tak psychického) u dospívajících dívek.

Gruzínští muži – gentlemani, co dokáží obtěžovat

Z mojí zkušenosti je gruzínská společnost hodně tradiční a v některých ohledech dost konzervativní, hlavně v genderových rolích. Tady ale nebudu zabíhat do detailů, protože to je kapitola sama pro sebe. Co ale chci i přes velké stereotypní chování vyzdvihnout, je gentlemanství gruzínských mužů. Byla jsem překvapená, když se mi pokaždé někdo nabídnul s pomocí při tahání tašek. Nebo když i 15letý mladý muž nedovolil, abych v jeho přítomnosti stála. Pokud on seděl, automaticky vstal a pustil mě na svoje místo. A to i přes moji paličatost, že to není potřeba, protože za pár minut zase odcházím. Nebo jindy, když sedím v podřepu, automaticky mi někdo přinese židli. A já se cítím v ten moment opečovávaná jako královna.

No means no!

Ovšem abych vyrovnala misky vah, nabídnu i pár stinných stránek Gruzie. Bohužel tu dochází hodně ke catcallingu. Při přecházení křižovatky mi zastaví auto přímo uprostřed a řidič mi ze staženého okýnka nabízí, abych si vedle něj sedla (víc jsem z gruzínštiny ani nepochytila). Jindy ke mně zezadu přistoupí cizí muž, nepředstaví se. První na co se mě zeptá, zda jsem vdaná nebo mám přítele. Je neodbytný a sleduje mě dalších několik metrů i ve chvíli, kdy už pomalu křičím zlostí, ať mě neobtěžuje.

„Ne“ tady bohužel neznamená „ne“, ale je vnímáno jako ostych, nejistota, výraz „možná“ nebo „zkus to znovu“. Z tohoto důvodu mě Gruzie naučila větší ráznosti a temperamentu. Jen jsem zvědavá, jak s touhle nově nabytou dovedností budu fungovat zpátky v Čechách nebo jinde ve světě. Teď už umím taky pěkně zakřičet a být prudce asertivní! Díky Gruzie.

Vzhledem ani oblékáním mezi Gruzínce rozhodně nezapadám, takže mě lze asi snadno identifikovat jako cizinku ještě dřív, než něco zablekotám gruzínsky. O to více mě vytáčí, když mám dojem, že jako cizinka jsem snad „snadnější kořist“. Není nic špatného na tom oslovovat svůj protějšek. Jde jen o způsob, jakým k tomu kdo přistupuje.

Úspěch je, že jsem ještě neodjela

Jak jsem se zmínila, už jsem se v mnohém otrkala. Nevadí mi blekotat gruzínsko-rusky-polsko-česky, abych sesmolila větu nebo heslovitě dala rázně najevo, co chci a co nechci. I na tržnici je tahle schopnost potřeba, protože mi jinak prodejci do tašek vměstnají polovinu věcí, které nechci a nepotřebuju. A ještě mi naúčtují dvojnásobnou cenu, protože jsem prostě cizinka. Odbourala jsem vnitřní bariéry a po třech měsících jsem schopná upřímně říct, že se mi na Gruzii něco líbí a cítím se o kus víc zabydlená. Víc jsem si zvykla – už mě třeba tolik ani neobtěžuje smrad z kanalizace na cestě z mého bytu do kanceláře organizace.

Chci konečně pryč..

Za úspěch považuju, že jsem konečně schopná vyjmenovat věci, které se mi na Gruzii upřímně líbí. Ty první tři měsíce jsem totiž na všechno nadávala, vztekala se, brečela, že takhle rok svého života prožít nechci a okukovala jsem letenky zpátky domů. Na všetečné dotazy lidí okolo, zda se mi Gruzie líbí, jsem vždycky odpovídala buď vyhýbavě anebo lživě, abych místní neurazila.

Pravda je ale taková, že jsem lhala hlavně sama sobě. Gruzie se mi nelíbila, ale teď už jsem na spoustu věcí aspoň rezignovala. Měla jsem pocit, že mě chtějí všichni na tržnici oškubat o peníze. A já jsem neschopná smlouvat ani si to zkontrolovat kvůli jazykovým bariérám.  Taky jsem neskutečně vystresovaná z jakéhokoliv cestování, protože tady neexistují jízdní řády, takže všechno je hodně na punk a nic se nedá plánovat. Že nemám svůj klid a prostor kvůli odlišným potřebám mých spolubydlících. A ty zdravotní komplikace spojené s místní vodou, jídlem a hygienou už prostě nechci dále snášet. Že už chci odsud konečně pryč…

Stačí najít své místo

Do té doby to totiž byly tři měsíce intenzivních bojů s mými spolubydlícími, a hlavně se sebou samotnou – co tu dělám, zažívací problémy, které nešly kontrolovat a teď … mám pocit, že jsem v komunitě užitečná a moje programy mají přidanou hodnotu. Zpětnou vazbu od mladých totiž člověk dostane hned – buď příště nepřijdou, protože je tvoje aktivity nebaví, jsou otrávení, anebo ti chodí v hojném počtu, zvou svoje kamarády a narovinu ti sdělí, že je to baví. A ještě děkují za tvůj čas.

Taky jsem se o sobě dozvěděla něco nového

Zjistila jsem, že mě neskutečně baví malovat pokoje. A tak jsem se konečně po pěti letech vysokoškolského studia našla – budu malířkou pokojů! Kvůli nevyhovujícím podmínkám jsem se konečně po třech měsících přestěhovala do staro-nového bytu, který ale vyžadoval zrenovování a generální úklid. Svépomocí jsem si ho vymalovala (a i vybrala vlastní barvu!), svůj pokoj tedy od základů předělala včetně přemalování nábytku, ušila záclony do bytu, vygruntovala všechno, co se dalo, a dokonce jsem se naučila spravovat splachovací zařízení u záchodu. Mám konečně svůj prostor, ticho a klid! Je to paráda!

Vánoce 

Tak ty jsem letos nikterak neprožívala. Byly to moje v pořadí už páté svátky bez rodiny, takže jsem věděla, co mě čeká. Na rozdíl od evropských zemí, kde obchody masírují zákazníky hned po Halloweenu, Gruzie podobné vlně komerce odolává. Díky tomu, že jsem neslyšela skoro žádné vánoční koledy a výzdoba se kvůli pozdnímu datu slavení pravoslavných Vánoc vyvěšovala až okolo 24. prosince, jsem ani necítila vánoční náladu. 24. prosince jsem se tedy zúčastnila vánoční večeře s ostatními dobrovolníky a našimi gruzínskými přáteli, pro které tohle byla vlastně úplně první zkušenost slavení Vánoc takhle brzy.

Kdy se slaví?

Gruzínci totiž hlavně oslavují ve velkém Silvestr, kdy na 31.12. zdobí stromek, mají velkou hostinu a rozdávají si dárky, což pak rovnou spojí i s oslavou Nového roku. 7. ledna pak slaví pravoslavné Vánoce, ale ty mají ryze náboženský charakter. Takže pro Gruzínce, kteří nejsou pobožní, jsou hlavní dny oslav 31.12. a pak 14.1., kdy se tu slaví navíc „druhý“ Nový rok podle starého kalendáře.

Zážitky na celý život

Na ty pravé oslavy gruzínských svátků jsem přijala pozvání od svojí gruzínské koordinátorky do její malebné vesničky uprostřed Gruzie (6 hod. cesty od Rustavi, kde bydlím). Strávila jsem s její rodinou pět dní a bylo to úžasné! Každou hodinu se mě ptali, jestli nemám hlad a dám si něco k jídlu. Vlastně jsem těch pět dní jenom jedla a jedla. Dovolili mi podojit jejich kravku (poprvé v životě jsem dojila krávu!), naučili mě dělat sýr a vařit pět druhů gruzínských jídel. Dozvěděla jsem se jejich rodinné recepty na domácí tkemali a satsebeli – boží gruzínské omáčky, které mám ze všeho nejraději! Až přijedu do Čech, určitě je chci vařit i doma! 

Já takhle dobrosrdečná nikdy nebudu!

Ten pravý kulturní šok ale přišel, když mě na cestu obdarovali množstvím domácích dobrot a řekli, ať si z jejich špajzu vezmu, cokoliv budu chtít. Zeptala jsem se jich, jak jim jejich pohostinnost můžu oplatit, že v mojí kultuře je zvykem dobré skutky a laskavost oplácet protislužbou. A tady nastal bod zlomu. Paní domácí a pan domácí mi odpověděli, že nerozumí. Že prý jsem jim za tu dobu dala tolik lásky, že jsem se stala členem jejich rodiny a že to naopak oni touto výslužkou oplácí lásku a radost, co jsem jim za těch pět dní dala. Zůstala jsem paralyzovaná s otevřenou pusou…

Já takto dobrosrdečná asi nikdy nebudu. Ale jedno vím jistě, obměkčili moje srdce a naučili mě skrze svoji vlídnost a laskavost, že dobří lidé existují všude – ať už v Čechách nebo v zapadlé gruzínské vesničce. A tak jsem odjížděla s tím, že se k nim rozhodně musím vrátit na jaře nebo v létě, abych jim pomohla s úrodou a prací okolo jejich statku. I když to odmítli, že jako host tohle dělat rozhodně nebudu, jsem si jistá, že se na něčem určitě domluvíme.

Zemětřesení

Zrovna jsem telefonovala se svojí kamarádkou, když jsem ucítila, že s mojí židlí někdo zezadu šoupe. Začala jsem v panice křičet, protože jsem měla dojem, že jsem svědkem paranormálního jevu. Podívala jsem se za sebe, ale tam nikdo nestál. Rychlým pohledem okolo svého pokoje jsem uviděla, že se mi pohybují i záclony. A když jsem si stoupla celá vyděšená z toho, co se to vlastně děje, cítila jsem, jak se mi pod nohama hýbe podlaha. Do té doby jsem netušila, že lze v Gruzii zažít i zemětřesení. A nikdy předtím jsem to na vlastní kůži nezažila. Epicentrum se nacházelo 80 km daleko a bylo o síle 6.2 Richterovy stupnice (max. je přitom 8). No i přes tu vzdálenost jsme to všichni pocítili, až nám prkýnka v kuchyni popadaly.

Přečti si i o začátcích Sabčina dobrodružství ve článcích Realita dobrovolníka v Gruzii a Moje začátky v Gruzii jako dobrovolník.

Tento projekt je financován z prostředků Evropského sboru solidarity.