Co může potkat i vás na EVS: Aniččiny zážitky z Walesu

Po delší době se Anička zase hlásí z Walesu. Přináší další poznámky ze svých cest, které podniká díky Evropské dobrovolné službě.

Mid-term training

Zhruba v polovině EVS musí všichni dobrovolníci absolvovat „Mid-Term training“. My jsme si vybraly termín v Londýně. Mid Term Training je příležitostí, jak potkat další dobrovolníky v dané zemi. Začali jsme cvičením, při kterém jsme se navzájem dozvěděli, jakou práci dělají ostatní. Také jsme mluvili o změnách, jako například, že EVS zanikne a místo něj bude projekt s názvem European Solidarity Corps. Vedoucí našeho cvičení také mluvila o dalších možnostech jak dobrovolničit i po EVS.

Pobyt v Londýně jsme si prodloužily a po ukončení našeho cvičení jsme se daly do dalšího zkoumání města. Navštívily jsme obchod s bonbony M&Ms, Hyde Park, čínskou čtvrť i Camden Town, kde jsme kromě tradičního procházení zdejších vyhlášených trhů tentokrát prozkoumaly i hospody. Navštívily jsme i národní muzeum přírodní historie. Vnitřní výzdoba budovy inspirovaná přírodou nás nadchla stejně jako expozice o životu dinosaurů a rozsáhlá sbírka minerálů.

Common Day v Pembrokeshire

Na polovinu března připadal další „Common Day“, tedy den, kdy se sejdou všechny EVS dobrovolníce z Walesu. Využili jsme toho, že dvě z nich bydlí na západě Walesu uvnitř překrásné přírody hrabství Pembrokeshire. Pracují tam pro organizaci National Trust, která tam vlastní několik budov schopných ubytovat i celé školní exkurze, takže o pokoje pro nás nouze nebyla.

Měly jsme velké štěstí na počasí, a tak jsme se mohly na naší procházce kochat nádhernou Welšskou přírodou. Také jsme se podívaly na dvě pláže, ale až potom co jsme se musely prodrat trnitými houštinami. Část naší cesty totiž zatopila voda. Po cestě jsme také potkaly velkou spoustu ovcí. Věděli jste, že ve Walesu je více ovcí než lidí? Večer jsme pak usedli s kytarou k táborovému ohni a zakončili tak výborný den.

Přes jarní volno jsme si s mojí spolubydlící a našimi přáteli naplánovali road trip po Cornwallu, který je jednou z oblíbených dovolenkových destinací ve Velké Británii. Náš výlet jsme začali v Okehamptonu, kde jsme si udělali kratší procházku přírodou. Poté jsme pokračovali do ráje surfařů – Newquay.

My jsme se ale místo surfování prošli nerovnými přírodními cestičkami kolem pobřeží. Potom jsme autem zamířili k vodopádům St. Nectan’s Glen kde jsme společně se vstupenkou vyfasovali gumáky. Trasa kolem vodopádů totiž vede i vodou, ale tím více se můžete k těmto přírodním úkazům přiblížit. Zarazily nás dekorace v podobě kmenů stromů, kam místní návštěvníci zatloukají mince. Celý kmen je tak přímo obalený pencemi a vypadá jako jakýsi podivný ježek. Další naší zastávkou se stal Saint Yves, sympatické přímořské městečko, kde jsme poprvé ochutnali vyhlášenou Cornwallskou zmrzlinu. Ta je známá i mimo Cornwall svojí krémovostí, stejně jako „clotted cream“, který se vyrábí zahříváním smetany.

Po Saint Yves jsme se podívali na Lands End, což je nejvíce západně položené místo na britských ostrovech. Je tu umístěný zábavní park, který pravděpodobně těží z náporu turistů v teplejších měsících. Ten ale měl za naší návštěvy zavřeno, takže jsme si mohli užít meditaci u ničím nerušeného šplíchání mořských vln. Tedy dokud nás nestihl ostrý liják. Takový, kterému by Britové řekli „It is raining cats and dogs.“, tedy „Prší kočky a psi.“ Ještěže si kamarádka duchapřítomně zabalila fén…

Poslední noc jsme strávili v hostelu EasyPZ backpackers v městečku Penzance. Musím říct, že to byl jeden z nejútulnějších hostelů, které jsem zažila. Pokoje byly vyladěny do přírodní tématiky, takže jste tu mohli najít například pokoje jménem pláž, oceán, moře, louka a podobně. Zdejší majitel pořídil budovu hostelu před pár lety a jelikož neměl peníze na pořízení nábytku, stloukl svůj vlastní ze dřeva, které sehnal, a tak má hostel velmi originální nádech.

Penzance je podle mého názoru stejně krásné, a navíc méně turistické město než Saint Yves. Právě tady jsme také ochutnali slavné „cornish pasties“ a to dokonce v nejstarší pekárně, která je dodnes vyrábí. Cornish pasties jsou taštičky z křehkého těsta typicky plněné směsí masa a zeleniny. Tradiční Cornish Pasty je plněno hovězím, bramborami, tuřínem a cibulí. Tenhle pokrm vznikl údajně díky horníkům, kteří potřebovali k obědu něco, co by se dalo přenášet. Dnes je to národní pokrm a místní na něj nedají dopustit. V obchodech se suvenýry si dokonce můžete koupit roztomilé plyšáky v podobě pasties.

Po Penzance jsme se jeli podívat na ostrov St. Michaels Mount. Auto jsme nechali na parkovišti a vydali se na tenhle ostrov procházkou po pláži. A jelikož byl zrovna odliv, dokázali jsme se na ostrov dostat suchou nohou. Na vrcholku stojí hrad, nicméně nechtěli jsme platit vstupné, a tak jsme se podívali jen do volně přístupných částí ostrova a do obchůdku se suvenýry.

Naší (před)poslední zastávkou v Cornwallu se stal Falmouth. Tohle město bych označila jako „ráj hipsterů“ (ale nemyslím to ve zlém). Neměli jsme bohužel dost času na to, abychom prozkoumali všechny zdejší podniky a obchůdky, ale už jenom při pohledu na výkladní skříně a vývěsky nám bylo jasné, že tady by se člověk nenudil. Užili jsme si tak alespoň procházku po knihkupectví a obchodě se suvenýry a posezení v příjemné hospodě, která je zároveň antikvariátem.

Naše kamarádka a řidička celého výletu, Angličanka Megan, nás potom odvezla na svoje oblíbené místo, kam jsme bohužel stihli dorazit až za tmy. Byl to krásný anglikánský kostel ze 13.století St. Just. Kostel s přilehlým hřbitovem zdobí zahrady se vzácnými stromy a celá scenérie se odráží v poklidné řece. Pak už nás čekala jenom dlouhá cesta domů.

Výletování po Skotsku

Na začátku května jsme se spolubydlícími podnikly výlet do Skotska, konkrétně do krásného Edinburghu. Jeho architektura nás uchvátila, jakmile jsme vystoupily z tramvaje jedoucí z letiště. Ubytovaly jsme se v hostelu Castle Rock s výhledem na hrad a v pokoji ve stylu Harryho Pottera. Postele tady byly pojmenované tematicky, například „Dobby“, „Hermione“, „Leviosaaa“ ale i „Slither in“ nebo „Whomping Pillow“ (polštář mlátič).

První den jsme absolvovaly „free tour“, což je prohlídka města, za kterou platíte až na konci – tolik, kolik chcete, nebo kolik si můžete dovolit. Sympatický rusovlasý Skot nás provedl po nejdůležitějších pamětihodnostech města, jako je například katedrála St. Giles, nebo hrob Johna Knoxe, na jehož místě je dnes parkovací místo číslo 23. Při tom nám také vysvětlil mnohé z historie Skotska, například to, že Skotsko historicky nenávidělo Anglii. Národním znakem Anglie je lev, zatímco znakem Skotska jednorožec (mimochodem národní květinou je bodlák). Podle Skotů si jednorožci na lvech moc rádi pochutnávají…

Také nám vylíčil, jak strašné místo k životu kdysi Edinburgh byl. Město přímo praskalo lidmi, rodiny neměly kde bydlet, a tak se na budovy narychlo nastavovaly další a další patra, hrozící zřícením. A protože zdejší obyvatelé samozřejmě neměli moderní vynález toalety, celé rodiny vykonávaly svoji potřebu do společných kýblů, které se pak vylévaly z okna. Když se takový „poklad“ řítil z nejvyšších pater, bylo dole rázem doslova vymalováno. Díky skotskému deštivému počasí se ulice sice brzy vyčistily, nicméně tyto splašky putovaly dolů do jediného zdroje pitné vody, a tak jediným skutečně bezpečným osvěžením zůstávalo pivo. Obyvatelstvo žijící takovým životem ale mělo svoji zábavu – mučení a téměř každodenní popravy.

Edinburgh vypadal už úplně jinak v době, když tu žila jedna žena, jejíž knihy se proslavily po celém světě. Svoji knihu prý chodila psát do zdejší kavárny jménem Elephant House, jejíž dámské záchodky se později staly svatyní jejího díla. Kavárna Elephant House leží poblíž hřbitova, z nějž získala inspiraci pro jména jejích postav jako například McGonagall nebo Tom Riddle. Od hrobu prvně jmenovaného je to navíc na dohled jisté školy, dřív instituce vzdělávající sirotky, dnes elitního vzdělávacího zařízení, rozděleného do čtyř kolejí. Uhodnete, kdo tahle žena byla?

Na zdejším hřbitově je kromě „nejhoršího“ básníka Williama McGonagalla také pohřbena jedna trochu nezvyklejší celebrita. Jeho podoba se ve městě objevuje i na nedalekém baru a v podobě kovové sochy. Jeho příběh se odehrál v polovině 19. století. Tehdy si jistý John Gray pracující pro městskou policii coby noční hlídač snažil u svých nadřízených domluvit parťáka, s kterým by noční hlídky nebyly tak nebezpečné. Nadřízení mu nevyhověli, ale dali mu pár peněz na pořízení psa. Jeho volbou byl roztomilý chundelatý skotský skye teriér. John Gray po pouhých dvou letech zemřel, ale pes zůstal a hlídal pánův hrob až do své vlastní smrti o 14 let později. Příběh psí věrnosti zaujal obyvatele Edinburghu natolik, že se o psa po smrti jeho pána sami postarali. A když tenhle psík, který dostal jméno Greyfriars Bobby, zemřel, jeho hrob dostal prominentní místo naproti vchodu do hřbitova. Dnes návštěvníci zdejšího hřbitova pokládají na jeho hrob místo květin klacíky. O pravdivosti příběhu si nikdo není na sto procent jistý, nicméně to nikomu nevadí a Greyfriars Bobby zůstává jedním z hrdých symbolů města.

Po naší první prohlídce nám zbylo trochu času na to, abychom si prohlídly Victoria Street, což je ulice, která byla možnou inspirací pro Příčnou ulici v knihách o Harrym Potterovi. Dnes tady najdete mnoho obchodů lákajících turisty – „Potterofily“ na suvenýry s oblíbenými postavami, kouzelnické hůlky, trička s chytrými nápisy nebo třeba výtisky Harryho Pottera přeložené do latiny či klasické řečtiny.

Pak už jsme šly na naši druhou prohlídku, tentokrát cestu podzemím s duchařskými příběhy od Mercat Tours. Dívka v kápi nás vzala do tajemných prostor, sloužících dříve jako pracovny, sklady, ilegální bary nebo nocležny pro nejchudší.

„Nejdřív jsme tudy turisty provázeli a povídali jim jenom o historii. Ale brzy se na prohlídkách začaly dít nevysvětlitelné věci…“Začala svoje vyprávění naše průvodkyně a pak nám vylíčila, jak zde lidé slyší hudbu přicházející jakoby odnikud, těžké kroky nebo dokonce hlasy. Přidala i pár děsivých příběhů a zkušeností průvodců, až nám běhal mráz po zádech. Někdy doslova. Například, když jsem stála před rohem místnosti, a ona pak ukázala přímo za mě s tím, že tam obvykle sedá jeden ze zdejších duchů…

Den jsme zakončily poslechem živé hudby v malé tradiční hospůdce The Royal Oak, kde měli za sklem vystavené bankovky z celého světa. A mezi nimi i českou stokorunu se vzkazem jednoho z návštěvníků, jakéhosi Džoudyho z Broumova.

Další den jsme začaly procházkou kolem hradu (dovnitř jsme nešly, protože vstupné je celkem drahé). Hrad v Edinburghu rozhodně není jediným vyvýšeným místem. Město „postavené na sedmi kopcích“ představuje ráj pro všechny, kteří se vyžívají v chůzi nahoru a dolů. A aby naše nohy i tak nezakrněly, rozhodly jsme se pro výšlap na Arthur’s Seat, jedno z nejpopulárnějších vyhlídkových míst. Vyjít na vrchol zabere asi hodinu, ale odměnou je nádherný pohled na město i na nedaleké Skotské sídlo královny.

Vycházce na kopec jsme se neubránily ani další den. Celou dobu našeho výletu totiž krásně svítilo sluníčko, (což je ve Skotsku docela neobvyklý jev) takže jsme zavrhly myšlenku na návštěvu muzeí a galerií. Tentokrát naše kroky zamířily na Calton Hill, kde jsme se mohly podívat hned na několik památníků. Odpoledne jsme strávily na jednom z nich, nedostavěném památníku inspirovaném antickými chrámy, z něhož jsme se mohly těšit výhledu na město a slunit se.

Náš výlet jsme zakončily v hospodě s trefným názvem „The Last Drop“. Tohle místo dostalo svůj název díky svojí poloze poblíž bývalého popraviště. Říká se, že právě sem si odsouzení chodili splnit své přání před smrtí – poslední kapku skotské whisky.

Takhle končí můj předposlední report z Walesu. Tak si užívejte jara a jak by řekli Skoti – See ye efter!

Text i fotky Anna Pechočová

Comments are closed.