Sedm statečných aneb jak jsme přežili ve Francii

Výměny mládeže jsou skvělou myšlenkou. Seznámíte se s novými lidmi, získáte nové zážitky. Občas se ale stane, že nedopadnou podle vašich představ. Přesně tohle si poznala skupinka mladých lidí, která vyjela v lednu 2016 na projekt. Přečtěte si, co zažilo sedm holek uprostřed zasněžených francouzských hor.

Bylo jich sedm. Vysmáté nastoupily do autobusu Student Agency večer v Lucemburku a značně se jim ulevilo. Děkovaly si, že to společně přežily, a měly podivné vtipy o plynu. Nikoho z těch, co jeli z Londýna, to samozřejmě nezajímalo. V deset večer, po pár hodinách již strávených v autobuse, prostě člověk nechce nic víc než spát. A koho by napadlo, že těm krásným dívkám šlo vážně o život.

Ten dlouhý den začal ve čtyři odpoledne, kdy jsme společně nasedly v Praze do autobusu směr Nancy. Celé natěšené na jeden z projektů Youth Exchange nazvaný Theatre for Youth. Trvalo by dlouho vypisovat každý problém, kterému jsme čelily. Z nějakého důvodu jsme ale zůstaly pozitivně naladěné a navzájem se podporovaly. Přestože jsme po příjezdu čekaly hodinu a půl na slíbený odvoz (přece neexistuje lepší způsob, jak se seznámit, než společně čekat na okraji Nancy ve dvě hodiny ráno v mínus pěti stupních), přestože na ubytování bylo omezené množství teplé vody, ucpané toalety, v pokojích byla větší zima než venku na sluníčku, místo na kufry prakticky žádné a do jídelny se chodilo přes závěje sněhu.

WP_20160121_006

Ital Luca se rozplýval nad tím, jak je to romantické, což je pro mě důkaz, že jsme se všichni snažili brát situaci pozitivně. Nekazit si setkávání s jinými Evropany a užít si slibovaný program, na který jsme se sjeli z různých koutů Evropy. Ve čtvrtek dopoledne se nic nedělo. Sami jsme tedy iniciovali procházku a hraní seznamovacích her, které jsme znali. I z hledání Stephana, hlavního organizátora, se vlastně stala hra. Nejen, že nebyl k nalezení on, ale neexistoval ani žádný vzkaz nebo vyvěšený program celého projektu.

IMG_20160121_113530

Když jsme v českém hloučku seděly u krbu a povídaly si, přiběhl syn kuchařky. Jestli prý chceme jíst, máme jít pomoct do kuchyně. Až na místě jsme zjistily, že je kuchařce špatně a že vařit máme samy. Velmi rychle jsme vymyslely nouzovou variantu, rozdělily si úkoly a pustily se do díla. Postupně jsme začaly cítit, že nám není úplně dobře. Hučelo nám v uších, hlava se točila. Mezitím jedna z Italek dokonce omdlela. Snažily jsme se najít příčinu problému, místnost vyvětrat, krájet zeleninu venku…

Došla jsem za Stefanem, který seděl v klidu u počítače a něco připravoval. Říkala jsem mu, že kuchařce není dobře. Odvětil, že o tom ví. Pokračovala jsem: „Vaříme my (což vůbec nebyla naše povinnost a ani jsme k tomu neměly oprávnění) a taky nám není dobře. Nemyslíš si, že by mohl třeba unikat plyn?” Bez většího přemýšlení odpověděl: ,,To vůbec není možné.” A asi aby se neřeklo, poslal mladíka, který nás vyzvedával v Nancy, aby se tam šel podívat. Tento mladík udělal úplně to samé, co my několik minut před tím, pak se nás ptal, jestli náhodou nemá fialovou pusu, zatímco se dvě dívky začínaly pomalu svíjet venku v bolestech. Naším neuvěřitelným štěstím bylo, že jedna z nás je zdravotní sestrou a postarala se o to, abychom z kuchyně odešly a aby byla zavolána záchranka. Sesedly jsme si venku, donesly si pití a dívkám, které se nadýchaly nejvíce, jsme ustlaly provizorně na paletách. Donesly jsme přikrývky a místo polštářů používaly pytle brambor.

WP_20160121_011

Nutno podotknout, že se vše zmiňované odehrávalo hlavně v české skupině, která vařila a byla zasažena nejvíce. Využily jsme všech svých znalostí a zkušeností, navzájem se podporovaly. O nějaké pomoci organizátorů nemůže být vůbec řeč. Ze začátku tvrdili, že to určitě přejde. Jestli náhodou nepřeháníme a jestli doopravdy musí volat tu záchranku, která k nám dojede za 50 minut (ano, byli jsme na konci světa).

WP_20160121_013

Poté se začaly sjíždět sanitky a hasiči. Následovala asi šestihodinová, velmi zmatená evakuace, během které jsme si mezi sebou vyměňovali čísla, abychom zůstali v kontaktu, protože samozřejmě žádná nemocnice neměla místo pro všech dvacet dva lidí. Nevěděli jsme, jak jsou na tom slečny, o které jsme se předtím staraly, nebo jak se daří paní kuchařce. Záchranáři nás nahnali do úzké, tmavé a vydýchané chodby asi v domnění, že se nám v teple bude čekat lépe. Z francouzštiny nám překládala Italka a z italštiny nám zase překládala Míša. „Be cooperative.“ Věta, kterou jsme slyšeli pořád a pořád dokola.

WP_20160121_018

Stephan čas od času proběhl kolem a když jsme se ho ptali, jestli je pravda, že nás všechny převezou do nemocnice, vždycky odpověděl, ať nepanikaříme, že nikdo nikam nepojede. Ve chvíli, kdy nám informaci o nemocnicích sdělili francouzsky, italsky i anglicky, velmi se omluvil. Prý o tom nevěděl. Během evakuace pro mě bylo vrcholem, když se ti dva, co měli na starosti organizaci, usadili na kanape, hodili si nohu přes nohu a smáli se. Jak jsme tam tak s nimi seděli, začala jsem zpívat Život je jen náhoda. Přišlo mi to jako nejlepší způsob, jak neposlouchat o čem a jak si povídají. Lea se s kyslíkovou maskou přidala. Jedna z Estonek se nás pak ptala, co je to za píseň, moc se jí líbila.

Organizátoři odjeli ještě před námi a před děvčaty z Estonska, které se bály vždycky, když nerozuměly tomu, co záchranáři říkali. Díky tomu, že jsem o problému věděla a díky pasivní znalosti francouzštiny, jsem jim pomohla zvládnout nastalou krizovou situaci. Tak jsme si vlastně navzájem pomáhali celou dobu. Byla jsem fakt vyčerpaná a trochu nedůvěřivá, když nám záchranáři říkali, že nás rozdělí do nemocnic podle státní příslušnosti. Moc se mi ulevilo, když jsme se v nemocnici vážně sešly. Měla jsem strach i proto, že když holky nasedaly do sanitek, měly slzy v očích.

WP_20160121_014

A tady někde by měl končit náš den. V nemocnici jsme dostaly najíst (to jsme od rána nějak nestihly – i snídani jsme si hledaly samy), lékaři zkontrolovali všechny naše funkce a několik hodin jsme každá dýchala kyslík. Jenže nás chtěli pustit před půlnocí. Přijel hlavní organizátor Goran, kterého jsem potkala na jednom projektu před třemi roky. Snažil se nás rozveselit, to on dělá. Oznámil nám, což se bohužel stalo tradicí celé organizace, že má auto pro pět lidí, kam se nás sedm (pět Češek a dvě Italky) vážně nevejde. Navrhl tedy: „Mám nápad. Co kdybych, protože jste tu všechny dámy, vás vzal všechny najednou?” Tři jsme se shodly, že nám nevadí počkat, že si klidně najdeme nějaké ubytování kolem, aby se pro nás nemusel hodinu vracet – i když, na tom jsme se neshodly. To jsem navrhla já a holky mě česky okřikly, ať to nekomplikuju. Po těch hodinách napětí nás už prostě nějaká hodina nebo dvě čekání nezabije. Hlavně jsme nechtěly riskovat nějaký další problém. Asi i Goran si v autě uvědomil, že když naši skupinku poveze nadvakrát do tak vzdáleného místa, těžko stihne rozvézt ostatní.

Ubytovali nás tedy v nedalekém hotelu a my se královsky vyspaly i nasnídaly. Poté jsme měly jet zpátky do nového ubytování. Díky tomu, že pro nás zas přijeli autem pro pět, když nás bylo sedm, jsme strávily pár hodin ve vlaku a moc se nasmály. Prošly jsme si krásné město Nancy a myslely jsme si, že to nejhorší máme už za sebou. Až zpětně jsme se dozvěděly, že naše dvě české kamarádky, ty, které ležely zabalené v dekách na paletě, odvezly minulou noc zpátky na původní ubytování, kde jsme se několik hodin předtím všichni otrávili plynem. Nám ostatním bylo řečeno, že se holkám daří dobře a že si je nechali v nemocnici na pozorování. Druhý den byly tyto slečny odvezeny zpátky do nemocnice, protože se stav jedné z nich přes noc zhoršil.

Přestože další události se odehrávaly ve dnech nesoucích jiná čísla než 21.1.2016, slily se v jednu ohromnou negativní kupu, která pocitově trvala déle než 96 hodin. Je těžké o tom, co se stalo, pořád dokola mluvit. Neustále si připomínat tu hustou atmosféru, která v novém ubytování zavládla snad při každé pauze mezi programem. Vzpomínat na všechny ty intriky a manipulace, kterými se organizátoři snažili udržet projekt v chodu místo toho, aby se nám alespoň trochu snažili pomoci zpracovat a překonat to, čím jsme si prošli. Na druhou stranu je to jedna z mála cest, které můžeme využít k informování širší společnosti o tom, co se stalo několika mladým Evropanům kdesi u Remiremontu díky Together Luxembourg.

Měli jsme ohromné štěstí. V české výpravě nebyl nikdo náctiletý. Už během čekání na zastávce v Nancy mi přišlo složení naší skupiny neuvěřitelné – všechny jsme úžasné a každá trochu jinak. Naše dovednosti, nebo superschopnosti chcete-li, se nakonec poskládaly do krásné mozaiky. Nedokážu a ani si nechci představovat, co by se mohlo stát, kdyby tam místo nás byla parta nerozhodných nebo stydlivých teenagerů. Bohužel společnost Together Luxembourg dál pořádá výměny, zatímco my čekáme na zprávy z Domu zahraniční spolupráce, který jsme informovaly o všem, co se nám přihodilo.

Z projektu jsme odjely nakonec všechny společně o několik dní dříve a udělaly jsme si denní výlet v Lucemburku, který nám všem přišel vhod. Zpátky jsme se vrátily silnější. Každá minimálně o šest nových kamarádek.

A to je příběh Elišky, Hanky, Linh, Ley, Marušky, Míši a Moniky, které se ve Žlutém autobuse smály nahlas a byly rády, že jedou domů. Uplynul už více než jeden měsíc a stále je pro většinu z nás těžké o tom mluvit. Děkujeme Elišce, že to za nás dala dohromady.

WP_20160125_020

Pokud umíte italsky, můžete si přečíst rozhovor s naším kamarádem Lucou. A protože se akce odehrála ve Francii, užili jsme si svoji chvilku slávy i v tamějších médiích:

Autorka: Eliška P.
Fotografie: archiv účastnic