Zápisky z EVS ve Walesu

Zajímá vás, jak pokračuje EVS ve Walesu, kde je již několik měsíců Anička? Dnes pro vás připravila zážitky z Vánoc a návštěvy Irska.

Rok se s rokem sešel a je tu další report z Walesu! Tentokrát se s vámi chci podělit o další velký výlet, který jsme podnikly společně s dalšími dobrovolnicemi. Naše kroky (respektive náš extra levný let) nás tentokrát dovedly do kouzelné země plné skřítků a víl, do země posedlé zelenou barvou. Uhodnete kam? Ale nejdřív vás trochu napnu a poreferuju o welšských vánočních svátcích.

Welšské Vánoce

Zatímco u nás jsou Vánoce obdobím pohody a klidu, kde se celá rodina sejde u televize, aby se při chroupání jedlých vánočních ozdob a vánočního cukroví dívala po padesáté na tu krásnou starou pohádku, Britové, zdá se mi, vnímají Vánoce trochu jinak. Jedno máme ale všichni společné – vánoční výzdoba se v obchodech zaručeně objeví už v říjnu, anebo v lepším případě plynule nahradí tu Halloweenskou.

 

Vánoce v organizaci AshWales.  Autorka A. Pechočová.

Jeden nejmenovaný zdroj mi potvrdil, že jakmile mladý člověk v Británii doroste věku, kdy ho pustí do baru, Vánoce se změní z magického svátku dětské radosti na nezřízenou pijatiku. Vánoční večírky tady mají velkou tradici a účastní se jich snad všichni. Každá firma uspořádá svým zaměstnancům vánoční oběd (obvykle o třech chodech) v některém z restauračních zařízení. Po obědě následuje návštěva příslušných alkoholických doupat, která končí někdy kolem desáté hodiny večerní, anebo když už všichni vidí dvojitě. A naše charita není vyjímkou, takže jsme se v pátek 15. vydali do Cardiff Bay.

Slyšela jsem toho už mnoho o britském jídle. Velmi živě si pamatuji, jak nám naše učitelka na střední, která strávila v Anglii nějaký čas jako au-pair, téměř s hrůzou v očích líčila, jaká příšernost je vánoční pudink. A já? Mohla jsem se po něm utlouct! Samozřejmě před moučníkem přišel předkrm v podobě lososa a potom tradiční krocan s bramborami a zeleninou. Všechno to pro nás připravovali a servírovali studenti gastronomie (proto to bylo taky údajně nejlevnější ve městě – jsme přeci jen neziskovka!) Součástí oběda jsou také Christmas Crackers – lidé utvoří řetěz, v každé ruce jeden christmas cracker a pak zatáhnou. Uvnitř je obvykle malá hračka a hloupý vtip. Ale opravdu – představte si ten nejhloupější vtip, který jste kdy slyšeli, a on tam nejspíš bude.

Práce

Ve svojí práci jsem si vysloužila pompézní titul „Graphic design Assistant“, ale moje úkoly se netýkají vždy jen grafiky. Vytvořila jsem poměrně dost grafik pro naše sociální média, ale taky jsem naanimovala informační filmy. Nedávno jsem dokonce vytvořila vtipný animovaný film pro našeho kolegu, který Ash Wales opouští. Poslední dobou jsem se ale naučila i pár věcí o optimalizaci stránek pro vyhledávače a převzala jsem kontrolu nad našimi sociálními médii.

Existuje sice plán věcí, které bych měla dělat, ale každý měsíc ho konzultuji s Adele, která je můj „supervisor“ a když něco nestíhám nebo dělat nechci, tak to dělat nemusím. Navíc si můžu vymýšlet i vlastní projekty a mám ohromnou volnost, takže si můžu vybrat, co bych se chtěla naučit, jako je právě teď práce se sociálními médii a SEO. Samozřejmě to, co člověk dělá, závisí na jeho organizaci, ale v podstatě by každý měl mít svého supervisora (se kterým řeší pracovní věci) a svého mentora (který mu pomůže s registrací u doktorů a tak podobně…).

K tomu se zhruba jednou za tři měsíce scházíme s Michi, která pracuje pro naši přijímající organizaci. Ta s námi mluví o tom, jak se nám líbí v práci, ale i třeba jak jsme spokojené s bydlením a jak zvládáme peníze. Komunikuje ale i s místem, kde pracuji, aby se případně vyřešily jakékoliv problémy. V tomhle jsou tu myslím organizovaní velmi dobře. Další věcí bude dvoudenní soustředění nás dobrovolníků, které proběhne v březnu a o kterém vám ještě poreferuji. Ale teď už k našemu výletu.

Výlet do Irska

James Joyce v Temple Bar. Autorka: A. Pechočová.

James Joyce prý kdysi napsal: „Až zemřu, Dublin bude zapsán v mém srdci.“ A je pravda, že hlavní město republiky Irsko se vám může dostat hezky rychle pod kůži. Pocítila to naše spoludobrovolnice, která si nechala vytetovat shamrock – tedy trojlístek, jeden z hlavních znaků Irska. Legenda praví, že Svatý Patrik (který sám, samotinký, obrátil Irsko na víru křesťanskou a taky vyhnal z ostrova všechny hady do moře, ačkoliv podle vědeckých poznatků tam nikdy žádní nežili) vysvětloval na trojlístku trojjedinost boha, tedy otec, syn a duch svatý. Tak mohli i negramotní Irové pochopit tento základní pilíř křesťanství. A pak přišli Američani a patrně posilnění irskou whiskey viděli o lístek navíc a tak se občas tenhle symbol objevuje v nesprávné podobě.

 

 

Procházka Belfastem

Belfast – výhled z Victoria Shopping centre. Autorka: A. Pechočová.

První den jsme ale nestrávily v Dublinu, nýbrž v Belfastu, vzdáleném jen dvě hodiny jízdy autobusem. Naše kroky vedly nejdřív na St. Georges Market, což je trh se spoustou stánků umístěný pod střechou. Je to místo, kde si můžete koupit vše od jídla, přes starožitnosti, gramodesky a vtipné ponožky až po sochy z mincí. My jsme se rozhodly, že si dáme napůl Ulster Fry s bramborovým chlebem (vlastně je to skoro stejné jako anglická snídaně) a byla to absolutní lahůdka. I ta půlka mi dávala zabrat, takže jsem si nedokázala představit, jak bych to snědla celé. Dělníci totiž byli zvyklí jíst tohle nesmírně výživné jídlo po ránu, aby tak mnoho hodin neměli vůbec hlad a mohli plnit svoji náročnou šichtu v některé z továren.

Ještě jsme zašli na vyhlídku z nákupního centra Victoria, které je asi jednou z nejhezčích budov v Belfastu. Skrze skleněnou kopuli se vám nabídne 360 stupňový výhled na město a nemusíte platit vůbec nic. Pak už bylo na programu naše Free Tour. Bylo poměrně snadné ho najít díky „ProBrexit“ demonstraci probíhající hned vedle. Chlápek křičel do mikrofonu osvícené řeči jako „Musíme chránit naši zemi!“ nebo „Podívejte co se děje v ostatních zemích jako je třeba Paříž!“ A zhruba šest lidí se na to představení koukalo. Náš průvodce to glosoval slovy: „to jsou asi tak všichni lidi v Severním Irsku, kteří chtějí z EU odejít.“

Potom nás vzal na dvouhodinovou procházku Belfastem, kde nám vyprávěl jak o úspěších, tak i o velmi temné minulosti tohoto města. Ačkoliv jsem o konfliktu v Severním Irsku už slyšela, nikdo mi nikdy neřekl, jak strašné to bylo pro ty nevinné lidi, kteří se ocitali uprostřed toho všeho.

„Víte, když jste poblíž bomby, tak vás nezabije ten výbuch samotný. Nemusí vás ani zabít trosky které odletí od epicentra. Ale ta vlna je tak silná, že vám vyrazí vzduch z plic. A takhle skončilo už mnoho životů.“ Pak se na chvíli odmlčel. Bylo na něm vidět, že jeho vzpomínky nebyly zrovna moc příjemné. „Já jsem zažil bombu dvakrát. Kvůli jedné z nich jsem ohluchnul na pravé ucho.“ To všechno nám řekl před hotelem Europa, který byl dlouhou dobu v Belfastu hotelem jediným. Kdo by taky dobrovolně cestoval do tak nebezpečného města? Hotel Europa vlastní titul „nejbombardovanější hotel na světě“.

Crown bar

Hned vedle Europy se tyčí budova opery, kde svou dráhu začínal ještě tehdy neznámý Luciano Pavarotti. Místní obyvatelé si ho zamilovali natolik, že sál byl vyprodaný každý den. A naproti stojí snad nejznámější podnik v Belfastu známý jako Crown Bar.

           Crown bar. Autorka: A. Pechočová.

Crown bar je nádherným příkladem extravagantní viktoriánské architektury. Oči přechází doslova kam se podíváte a to jak zvenčí tak i zevnitř. Bar zdobí mozaiky, vyřezávané dřevo i dlaždice, umístěné sem italskými dělníky, kteří do Irska přijeli stavět kostely. Uvnitř naleznete dřevěné uzavíratelné „kóje“, které vám a vaší společnosti zajistí absolutní soukromí. Možná to je tím, že tenhle bar, jak nám vysvětloval náš průvodce, sloužil v minulosti jako jediná možnost sexuální výchovy pro chlapce před svatbou. Ženy sem měli vstup zakázaný a tak se tu mladí mohli u piva učit od starších.

Belfastská radnice a pamětní deska obětem Titanicu

Pamětní deska obětem Titanicu. Autorka: A. Pechočová.

Pak jsme ještě navštívili prostranství před krásnou Belfastskou radnicí, kde je umístěna pamětní deska obětí Titanicu (ten byl postaven právě v Belfastu). Je to jediná pamětní deska, která jména obětí uvádí v abecedním pořadí a navíc nerozlišuje třídy, ve kterých cestovali. Můžeme zde vidět také jména dvou Číňanů, jejichž příběh už prý brzy bude zfilmován. Byli ze skupiny čínských občanů, kteří dostali tu úplně nejhorší kajutu. Rozhodli se tedy, že místo toho budou trávit raději čas v záchranných člunech. Udělali si tam patřičné pohodlí a do kajuty se chodili jen vyspat. Krátce před nárazem do ledovce ale dva z nich šli na záchod, který byl umístěn až vespod lodi. Nahoru se už vrátit nestihli. Zdánlivá maličkost je stála život.

Přímo naproti pamětní desce je busta muže, který byl za tyto životy z velké části zodpovědný. Právě on totiž schválil, že se použije jenom polovina záchranných člunů z původně plánovaného počtu. Důvodem bylo, aby cestující z první třídy měli „lepší výhled“.

Počasí v Belfastu je velice proměnlivé. Náš průvodce k tomu řekl toto: „Pokud vidíte hory kolem Belfastu, bude pršet. Pokud je nevidíte, už prší.“ Na tohle jsem myslela, když jsem se snažila ukrýt před deštěm, ale místo toho jsem několikrát málem uletěla i s deštníkem. Možná proto tráví Irové a Severoirové tolik času po hospodách.

Dublin

Jelen v místním parku. Foto: A. Pechočová.

Druhý den jsme zahájili výletem za jeleny. Ano, čtete správně. V místním parku se tito paroháči pohybují volně a lidí se vůbec nebojí. Pohladit se ale nenechají a jejich zájem upoutáte jedině jídlem. Po dvacáté páté selfie s jelenem jsme zamířily na free tour po Dublinu, zaměřené na pověsti a legendy.

Dozvěděli jsme se například o tom, že když nemluvně začalo zlobit, rodiče ho považovali za vyměněné. Dali ho tedy na noc ke stromu, aby se duch dítěte popral se zlým duchem, který ho posedl. Zlí duchové ale byli nejspíš velmi silní, když všechny takto odložené děti do rána umrzly.

Irové sice už dnes neodkládají svoje plačící děti na stromy ani neupalují manželky posedlé zlým duchem, na skřítky a víly však věří stále. Když se v roce 1999 stavěla silnice z Limericku do Galway, stavbaři narazili na strom, o kterém se domnívali, že ho obývají víly. Následovalo dlouhé pátrání a sbírání důkazů a nakonec se silnice musela rozdělit a strom obkroužit. Stavba se protáhla o 10 let a prodražila o 100 milionů, ale víly zůstaly bez úhony.

Večer jsme prozkoumaly tradiční irskou hospodu, o kterém nám pověděl Dubliňan, kterého jsme potkaly v Belfastu. Jet do Dublinu a nenavštívit některou z tradičních hospod by bylo naprosto neslýchané a tak jsme jich během naší návštěvy stihly hned několik. Irské hospody mají své zvláštní kouzlo. Všude po stěnách visí všelijaké ozdůbky – obaly z irských gramodesek s názvy jako „Tančíme s Leprechauny“, popsané dolarové bankovky, cedulka s nápisem póg mo thoin, vlajky, nebo fotky folkových hudebníků, kteří v té které hospodě někdy účinkovali.

A k tomu zazní živá irská folková muzika. V některých hospodách i každý večer. Viděli jsme chlapa jako hora hrát neuvěřitelně skvěle na píšťalku, slyšely jsme i rusovlásku hrát na kytaru a zpívat hlasem, jaký snad mají jen víly. Hudebníci si dokonce zahráli i za zpěvu mojí spoludobrovolnice ze Španělska a zanotovali jí na tradiční španělskou píseň. Takovou atmosféru už nejde najít nikde jinde.

Návštěva Guiness Storehouse

Kromě trojlístku je znakem Irska i zlatá harfa. Ta je i ve znaku piva, které je pro Dublin ikonické a známé po celém světě. Piva, do jehož tajů jsme se ponořily další den (téměř doslova). Návštěvu Guiness Storehouse bych doporučovala i těm, kteří Guinessu neholdují. Já jsem ze začátku k němu byla mírně řečeno skeptická, ale právě tahle návštěva mě obrátila a dnes už si ho s chutí dám.

Guiness storehouse. Foto: A. Pechočová.

Pokud budete chtít Guiness Storehouse někdy navštívit (měli byste), kupte si lístek na internetu, jinak se vám návštěva znatelně prodraží. A snažte se jít tam hned po ránu, to tam totiž není skoro ani noha (asi všichni vyspávají kocovinu co si uhnali v irských hospodách). Nejdřív se vám představí všechny ingredience piva Guiness a je vám vysvětleno, že jsou prostě nejkvalitnější a z nejlepších zdrojů (mimochodem chmel berou kromě jiných zemí i z České Republiky). Potom k vám promluví z rámů několik fiktivních postav o tom, jak Arthur Guiness změnil Dublin k lepšímu a jak byl produktivní i jinak, neboť měl 21 dětí (dospělosti se dožilo 10). Jeho podpis můžete dodnes vidět na každé lahvi Guinessu.

Pak se můžete podívat na umění sudařství. Nebylo to zrovna nic jednoduchého. Každý učeň se musel vzdělávat několik let než řemeslo plně ovládl. Pro většinu úkonů ani nepoužívali žádné měření a museli tak vše dělat od oka. Když se pak učeň konečně stal sudařem, za odměnu ho naložili do jeho vlastního sudu s pivem Guiness, odřezky dřeva a všeho, čeho se dotkl a pak ho skutáleli z kopce. Asi aby byl dostatečně vykutálený.

Jednou z nejzajímavějších částí byla reklama, která bezpochyby také stála za tím, jak úspěšný dnes Guiness je. Jeho nejikoničtější a nejdéle trvající reklamní kampaň obsahovala ilustrace bodrého fousatého muže a zvířátek ze zoo, které si Guiness užívaly natolik, že ho dokázaly balancovat na nose či na zobáku. Další poněkud více kontroverzní reklamní kampaň obsahovala model ryby jedoucí na kole. Po ní se objeví nápis „Žena potřebuje muže stejně jako ryba jízdní kolo.“ A záběry žen, jak provádějí „mužské“ profese a pak pijí Guiness.

Výhled z Gravity Baru. Archiv: A. Pechočová.

V Guiness Storehouse vás také naučí, jak si natočit svoji vlastní pintu Guinessu. A dají vám k tomu i certifikát. Shodou okolností mě právě tohle učil muž, který žil pět let v Praze. Svojí pintu jsme si vzaly a šly si sednout na vyhlídku do „Gravity Bar“, který nabízí 360 stupňový výhled na město.

 

 

 

Pinty piva Guiness. Foto: A. Pechočová.                              

Poslední den v Irsku

               Dalkey. Foto: A. Pechočová.

Náš poslední den jsme se rozhodly vyrazit na výlet kousek za město, do Dalkey. Tam jsme si mohly užít krásnou přímořskou scenérii a obdivovat vily boháčů, které spíš připomínaly hrady. Také jsme navštívily věž, která je dnes muzeem Jamese Joyce, autora citátu na začátku tohoto článku. Po téhle návštěvě už si konečně musím nějakou z jeho knih přečíst!

Závěrem bych řekla, že vám Dublin rozhodně doporučuji navštívit, pokud jste tam ještě nebyli. Jen počítejte s vysokými cenami, když například průměrná cena jedné pinty bude kolem šesti eur. Rozloučím se s vámi tentokrát po irsku, požehnáním, které nám dal náš severoirský průvodce:

Ať se cesta zvedne a přijde ti vstříc
Ať máš vždy vítr v zádech
Ať slunce vřele svítí na tvou tvář
a déšť padá měkce na tvá pole
A než se setkáme znovu
Nechť tě Bůh drží ve své dlani

Autorka článku: Anna Pechočová

 

Comments are closed.