Zápisky z EVS v Moldávii

Právě jsme otevřeli další přihlašování na EVS do Moldávie. Váháte, zda podat přihlášku, ale moc si nedokážete představit, jaké je dobrovolnictví právě v Moldávii? Naše dobrovolnice Alča už tam několik týdnů je a přináší své první zápisky, díky kterým přiblíží život v Kišiněvě. Vy si tak můžete udělat lepší obrázek o tom, co tam můžete zažít.

Den 1

  Moldavsko

Tak jsem v Kišiněvě! V hlavním městě Moldavska, jež je označováno za jednu z nejchudších zemí Evropy, jednu z nejméně turisty navštěvovanou, ale také jako jednu z nejzelenějších.

Tentokrát jsem tu sama a plánem je zůstat zde na deset měsíců. A co že tu vlastně dělám? Přijela jsem na Evropskou dobrovolnou službu a moje práce se bude odehrávat v Charitativním centru pro uprchlíky a žadatele o azyl. Poprvé se tam chystám v pondělí a musím říct, že jsem opravdu napnutá, protože vůbec nevím, co mě čeká. Zatím se snažím zabydlet a vstřebat první dojmy, z nichž určitě ty pozitivní doposud převažují.

Velkou výzvou pro mě bude určitě to, že budu muset oprášit své základy ruštiny. Musím říct, že upřímně obdivuji, jak tu všichni s přehledem zvládají přepínat minimálně mezi dvěma jazyky – rumunštinou a ruštinou. Jo a bydlím v patnáctém patře v obrovské budově! Upřímně…mým největším strachem je zatím místní výtah, v němž zůstat uvězněn není prý vůbec nic neobvyklého.

Den 10

První týden v Moldavsku mám za sebou a musím říct, že jsem opravdu nečekala, jak moc mi zdejší pobyt bude připomínat chvíle z dětství na východním Slovensku, odkud je značná část mé rodiny. Jsem si taky jistá, že díky alespoň základní znalosti ruštiny to tu mám s adaptací určitě mnohem jednodušší než někteří další dobrovolníci z jiných (nejen evropských) zemí.
Nad čím se však nedá nezamýšlet je zdejší ekonomická situace, která je jedním z důvodů, proč mnoho místních lidí odchází do zahraničí. Chvílemi jsem až zaskočena tím, že ceny v obchodech jsou kolikrát srovnatelné s cenami u nás v České republice, na což se mě místní také často ptají. Významný rozdíl je však ten, že průměrný plat se zde pohybuje kolem 6000 Kč a u nás je to čtyřikrát až pětkrát více.

Den 22

Když jsem začala dobrovolničit v Charitativním centru pro uprchlíky a žadatele o azyl, první věcí, která mě opravdu šokovala, bylo množství jednorázového plastu, které se tam používá. Znovu jsem si tím uvědomila, jak jsem ráda, že jsem byla vychovávaná k jinému přístupu k zacházení s vyprodukovaným odpadem a že mi toto téma není lhostejné. V Moldavsku se odpad ani netřídí a v obchodech je podobný přístup, který si pamatuji z Česka před několika lety – prodavači vám raději dají několik sáčků navíc, kdyby náhodou…
No a ono někdy stačí se jednoduše jen ozvat a můžete tím fakt něco změnit. Třeba jako my v práci, kam se včera nakoupilo nádobí, které je možné používat opakovaně. Protože prostě i malé krůčky se počítají a je úplně jedno, v které zemi se zrovna nacházíte.

Den 26

Strašně mě baví, jak jsem tu obklopená jazyky. Na bytě díky spolubydlícím slyším francouzštinu, v hromadné dopravě rumunštinu, ruštinu a dnes i turečtinu, v práci pak kromě již zmíněných taky arabštinu či perštinu. No, a abych toho neměla málo a využila svůj volný čas produktivně, tak se kromě navštěvování lekcí ruského jazyka začínám ještě sama doma učit španělštinu. Zejména v práci je to pro mě s jazyky opravdu vtipné, protože když někdo přijde, ozývá se: „Salam alejkum! Marhaba! Zdravstvujtě! Bună ziua! Hello!“
No a co že v té práci vlastně teda vůbec dělám? Mým hlavním úkolem je nyní pomoc s vedením letní školy, která je určena pro ženy a děti z řad uprchlíků, žadatelů o azyl či lidí, kteří jsou pod humanitární ochranou. Tato letní škola se u nás v kanceláři koná dvakrát týdně a kromě hodin arabského a rumunského jazyka pořádáme umělecké dílny a workshopy výtvarných prací, které mám na starost právě já. Doposud jsme zvládli například pletení náramků, tvorbu tašky z papíru, výrobu různých blahopřání a už jsme si vytvořili také „Člověče, nezlob se“ a svůj vlastní fotbálek, který měl velký úspěch nejen u dětí.                                                                                                                                                                                                                     Autorka textu a fotek: Alena, EVS dobrovolnice

Comments are closed.