Soutěžní příspěvky – článek – Je divné být dobrovolník?

Je divné být dobrovolníkem?

Již několik let se ve dvou organizacích věnuji dobrovolnictví. Klienti služby i její poskytovatelé vždy kladou na dobrovolnickou složku velký důraz. Dobrovolník by měl být pro klienta nebo uživatele služby jakousi spojkou mezi prostředím, ve kterém se nachází a „vnějším světem“. Klienti a uživatelé služby, se kterými pracuji, si dobrovolnickou službu nemohou vynachválit.

Nejvíce zarážející jsou ale mnohdy reakce mého okolí. „Ty jsi dobrovolník? A kde na to bereš čas?“ „Co tě na tom baví?“ „Proč to děláš?“ „Já bych to nemohla dělat!“ Tyto a spoustu dalších otázek a názorů jsem vyslechla už mnohokrát. Je docela možné, že zkrátka patřím mezi onen samaritánský typ člověka, který se cítí naplněný jen tehdy, když pomáhá druhým. Ale to jako odpovídající reakce nestačí.

Již pět let chodím za klientkou Domova pro seniory v jednom malém městečku. Navštěvuju ji minimálně jednou za měsíc a mohu zodpovědně říct, že se na ni vždycky velice těším. Máme spoustu společných zájmů, takže je vždy o čem mluvit. Když je hezké počasí, vycházíme na procházku. Náš vztah je velmi přátelský. Co je tak divného na tom, že se člověk těší na setkání s kamarádkou? Chodím za ní, protože je zajímavé slyšet názor někoho, kdo je o hodně starší, než jsem já a má tedy více životních zkušeností. Můžete namítnout, že za to nic nemám. To je hluboký omyl. Co může pro ženu větší odměnou než „pokec“ nad kávou.

Druhý dobrovolnický program, kterého se účastním, je pod patronátem Maltézské pomoci a nese název Dopisování s vězni. Po vyslovení těchto tří slov se na mě obvykle ten druhý zadívá a chvíli pochybuje o mém zdraví. „Nebojíš se, že tě někdo přijde zabít?“ „Na to bych neměla žaludek!“ „On někoho zavraždí a já si s ním budu ještě psát…“ Námitek je opět spousta. Tenhle časově nenáročný dobrovolnický program je hlavně pro ty, kteří rádi píší dopisy a chtějí poznat něco nového. Je samozřejmě potřeba jistá forma anonymity a opatrnosti. Proto je tento program uskutečňován skrze P. O. BOX a s klienty si většinou dopisují dva dobrovolníci. Psaní samotné je velkým zážitkem a vhledem do naprosto jiného světa. My „venku“ si svět „za mříží“ naprosto neumíme představit a mnohdy jsou naše představy opravdu scestné. A námitku, že z toho nic nemám, jsem schopná opět shodit ze stolu. Když už nic jiného, tak mám neobvyklé zážitky, cvičím svou asertivitu a byla jsem se na jeden den podívat na Mírově.

Takže co myslíte, je divné být dobrovolníkem?

Napsala: Pavlína Kosinová