Soutěžní příspěvky – 3. nejlepší článek – Velení s úsměvem

„Velení“ s úsměvem

Šok! Po naší mladé paní třídní odcházející na mateřskou dovolenou nás zčistajasna přebrala paní Michalová. Pro mnohé z nás to byl, s prominutím, „pád na držku“ (i když, jak známo, i ten je pohybem kupředu). Zameškaných hodin ubývalo, dokonce i průměr se některým zlepšil. Nevím, zda jsme konečně dostali rozum, nebo zda to mám spíše připisovat onomu vytrvalému: „Ondráši, ty se vůbec neučíš. Že já zavolám tatínkovi? …však počkej, s tím tvým pádlováním bude brzy konec!“

Mnozí žáci díky ní dokonce i ušetřili za cigarety… „No fuj, z tebe to ale táhne.“ „Co?“ „No ty cigarety, se přiznej, jsi ráno cestou do školy kouřil, co?“ „Ne-e.“ „Ale beztak jo, to cítím až sem. …fuj, nepřibližuj se!“ „Fakt ne, to je možná z těch riflí, jsem byl venku…“

Uběhlo pár let a i přesto, že jsme letos již nejstarší na gymnáziu, jsme pro naši paní třídní pořád „děťátka“. A vzhledem k našim léty nabytým zkušenostem (kde je ve škole nejlepší kafe, jak nejsnadněji opsat atd.) se pod taktovkou paní Michalové a pana Trávníčka rozjel projekt „patronát“ nás, nejstarších, nad primou, nejmladšími…

… „Tak šup, šup, děťátka, primánci už se těší.“ A paní třídní taky. Z jejích slov přímo srší nadšení. S manželovou podporou velí našemu třicetičlennému útvaru jako zkušený generál. Nenechte se mýlit, přátelé, slovo generál zde není použito náhodně…

Křup, křup. Pod nohama nám chrastí větvičky, jdeme lesem. Hlučná banda tvořená lidmi, mezi nimiž je sice jakási věková „propast“, nicméně i tak se vždy najde společné téma k hovoru, se valí jako velká vlna po rozbahněné jehličím posypané cestě… „Haló, Alešku? Slyšíš mě? Přepínám.“ Paní třídní svírá v rukou malou černou vysílačku. „Ano, slyším. Přepínám,“ ozvalo se z druhé strany. No toto, stojí od sebe tak padesát metrů, ne? Najednou nabýváme pocitu, že pod jejím vedením se ztratit nemůžeme, i kdybychom se sebevíc snažili…

Takových a podobných příhod by se dalo počítat na tisíce. Byly, jsou a, do maturity „času dost“, ještě budou.

Jen doufám, že oslovení „děťátka“ uslyším i po maturitě. Vždyť právě ona je jedním z učitelů, kteří nám ukázali, že učení nemusí být jen o učení…

Napsala: Zuzana Sakařová