Šest titulů za sedm let – rozhovor s českým rekordmanem Jiřím Matějem Brůnou

“Můj život nebyla jenom škola,” říká český rekordman v počtu vystudovaných škol v nejkratší době. Čím ho studium obohatilo? Jak mu počet vystudovaných škol pomohl v profesní kariéře? A co by doporučil lidem studujícím více vysokých škol najednou? Přečtěte si rozhovor s Jiřím M. Brůnou o jeho studiu, o úrovni vysokých škol a o jeho houževnatosti svá studia dokončit.

Co se vám jako první vybaví, když se řekne studium na vysoké škole? 

Mládí, hezké vzpomínky, konkrétní historky, spolužáci, kamarádi,…

Posbíral jste šest titulů za sedm let. Měl jste čas i na jiné aktivity kromě svého studia?

Zpětně si někdy říkám, jak jsem to všechno mohl stíhat, ale když je člověk takříkajíc rozjetý, tak mu to ani nepřijde. Můj život určitě nebyla jenom škola. Jako každý jiný mladý člověk, který tedy nemá nějakého movitého sponzora, jsem chodil také pracovat, abych si mohl dovolit něco si užít v rámci mimoškolního života a snažil jsem se vyhradit čas i na koníčky, mezi kterými bych zmínil hlavně sport, cestování a kulturu.

Foto: Jiří Matěj Brůna. Archiv Jiřího M. Brůny.

Co vás vůbec přivedlo ke studiu tolika škol? Mohl byste je vyjmenovat?

Někdy na tuto otázku, která se logicky nabízí, odpovídám, že už od narození jsem se chtěl stát rekordmanem a když se to nepodařilo ve sportu, tak jsem si musel najít něco jiného… Skutečnost je ale trochu jiná, ono to šlo postupně a v průběhu doby jsem si celkem oblíbil studentský životní styl, což v kombinaci se zájmem vyzkoušet si různé druhy škol ve výsledku znamenalo, že moje studijní dráha byla nakonec trochu pestřejší, než bývá obvyklé. Všechny školní instituce, které jsem navštěvoval a dokončil: Základní škola Dědina, Praha 6, Obchodní akademie, Dušní ul., Praha 1, Vyšší odborná škola ekonomická, Praha 8, Brno International Business School a The Nottingham Trent University, Vysoká škola manažerské informatiky, ekonomiky a práva, České vysoké učení technické, MÚVS, Central European Management Institut, LIGS University

Tituly. Autor: Jiří M. Brůna Zdroj: Archiv Jiřího M. Brůny

Co vás hnalo ve studiu kupředu, v čem jste nacházel motivaci a co vám přišlo naopak nejnáročnější?

Motivací byly vždy dílčí úspěchy a další studijní plány, které přicházely postupně. Nakonec jsem si vždycky řekl, že s ohledem na studijní výsledky by byla škoda nepokračovat dál a hledal další možnosti formálního vzdělávání, což v široké nabídce škol nebyl zas tak velký problém.

Existují nějaká kritéria, podle kterých jste si svá studia volil?

Jednotlivá kritéria se v průběhu mé studijní dráhy různě proměňovala. Nicméně vždy mě lákalo vyzkoušet si studium na různých typech vzdělávacích institucí, protože určitá specifika, výhody i nevýhody má studování třeba na menší soukromé škole a naproti tomu na tradiční veřejné škole. Když budu konkrétní, tak na velké univerzitě typu VŠE nebo ČVUT opravdu nelze počítat s individuálním přístupem, ale prestiž a obecně úroveň výuky je zde vyšší. Na menší škole je větší šance, že si student nebude připadat jenom jako číslo, nicméně mezi studenty i učiteli jsou zde ještě větší rozdíly než v případě veřejných škol.

Jak byste zhodnotil obtížnost na různých školách? Našel byste mezi jednotlivými studii rozdíly nebo byste se spíše přiklonil k názoru, že na vámi studovaných školách panuje podobná úroveň?

Na každé škole, kde jsem měl možnost načerpat vlastní autentickou zkušenost, to bylo hodně odvislé od konkrétního modulu/předmětu a ještě více od konkrétního učitele. Zkrátka jsou tací, kteří zápočet napíšou i studentovi, jenž nevyvíjel žádnou aktivitu, a pak jsou vyučující, u nichž jsou kredity tvrdě vydřené.

Jak se vám časově dařilo zvládat všechny přednášky a povinnosti?  

Tím, jak jsem získával další a další zkušenosti, tak už jsem se naučil vyhodnotit, jakou přednášku by nebylo rozumné nechat si ujít a kde naopak osobní účast není nezbytně nutná. Pokud jde třeba o seminárky a různé další práce, tak mám výhodu, že píšu docela rychle na počítači, těch 300 úhozů za minutu určitě. Ono se to může zdát jako detail, ale rozdíl mezi hledáním písmenek na klávesnici a automatickým psaním ´poslepu´ je ve výsledku opravdu velký. Důležitou roli hraje samozřejmě také plánování a organizace času, ale stejně většina z nás, často i včetně mě, všechno nechává na poslední chvíli, takže tuhle radu je asi zbytečné zmiňovat 🙂

Jaké byly reakce vašeho okolí a rodiny, když zjistili, co studujete nebo co máte v plánu studovat?

Třeba spolužáci, kteří studovali se mnou, nebyli moc překvapení, když jsem se rozhodl ve studování pokračovat, protože asi vnímali, že nějaký potenciál ve mně snad je. No a ti úplně nejbližší to brali normálně, podporovali mě a určitě byli rádi, že pro mě škola nebyla trápením, nýbrž docela pohodovým místem.

Vystudované instituce J.M. Brůny. Autor: Jiří M. Brůna Zdroj: Archiv Jiřího M. Brůny

Měl jste školu rád již jako dítě nebo to pro vás byla spíše povinnost? Jak se váš vztah ke škole postupně vyvíjel?

Do první třídy jsem se samozřejmě těšil, ostatně jako skoro všechny děti. Na základní škole jsem patřil mezi lepší žáky, ale mezi úplně nejlepší zase ne. Pak jsem měl celkem šťastnou ruku při výběru střední školy (obchodní akademie Dušní v Praze), kde se mi líbilo a začal jsem i vnímat, že jisté studijní nadání je u mě patrně přítomno, což bylo vidět třeba u maturitní zkoušky, kdy jsem skóroval takzvaně ´za pět´. A potom mě poznávání různých škol a lidí v nich bavilo, někdy tedy více, jindy méně, ale to je přirozené.

Co byste mohl doporučit lidem, kteří se chystají nebo studují více vysokých škol u nás či v zahraničí najednou?

Předně bych jim doporučil, ať to moc nepřehánějí, nechci přijít o rekord 🙂 Ne, pokud je to baví a něco jim to dává, nechť do toho klidně jdou. Konkrétně bych jim pak řekl, že i samotné srovnání a možnost propojit si informace, podobně jako příležitost poznat různé osobnosti z rozličných prostředí jim bude ku prospěchu.

A na co by se podle vás obecně měli studenti zaměřit a čemu se naopak snažit vyvarovat?

Mně se osvědčilo, jak se říká, ´nejet jenom na sebe´. Vždycky je fajn, když se vytvoří skupina lidí, kteří si vzájemně pomáhají. Nakonec, učení druhého je dle chytrých výzkumů suverénně nejefektivnější metodou učení sebe samého. Potom i slabší chvíle, které logicky během celého studia mohou nastat, se snášejí mnohem lépe. To souvisí i s tím nepohlížet na školu jako na ´vopruz´, ačkoliv samozřejmě vždy budou dílčí věci, které nás budou štvát a s nimiž těžko něco uděláme.

Který z oborů se vám obecně zdá nejperspektivnější pro budoucnost a z jakého důvodu?

Studoval jsem třeba obor komerční inženýrství v průmyslu, jenž se skládá z ekonomických i techničtějších disciplín, což v kombinaci s manažerským vzděláním bývá považováno za perspektivní. Obecně jsem ale v podobných hodnoceních poměrně opatrný. Nikdo neví, jak bude svět vypadat za 10, 20 či více let, takže například volit obor výhradně podle toho, co se jeví jako nejperspektivnější a nejlukrativnější, jak bývá někdy doporučováno, je hodně ošidné.

Dokázal byste vybrat studium, které pro vás osobně bylo nejpřínosnější a které vám dalo nejméně?

Asi nejvíce mi dalo studium na ČVUT, kde nás učila celá řada výborných přednášejících. Taky se tam dala dohromady dobrá studijní skupina. Ale i z ostatních škol jsem si určitě mnohé odnesl. Nejméně mi dala asi manažerská studia. Možná je to tím, že jsem dříve k programům jako MBA a podobně vzhlížel, a tak měl vysoká očekávání. Navíc v té době už jsem měl za sebou více škol, a tak mi někdy přišlo, ačkoliv to třeba bude znít namyšleně, že o daném předmětu vím více než někteří lektoři. Nicméně i tam jsem potkal pár zajímavých a inspirativních lidí, jak z řad kolegů, tak učitelů.

Certifikát o rekordu. Autor: Jiří M. Brůna Zdroj: Archiv Jiřího M. Brůny

Když si zrekapitulujete váš čas vložený do studia a zkušenosti a znalosti, ze kterých dnes díky studiím můžete čerpat, absolvoval byste je znovu?

Myslím, že bych do toho šel znovu. Možná bych volil trochu jinak konkrétní školy, jakož i obory, ale podle mě je vždycky důležitější nějakým způsobem přetransformovat to, co člověk prožil, co se naučil a z čeho může čerpat do něčeho smysluplného, tak aby to posunulo jeho samotného a byl užitečný i pro své okolí, než se zpětně pitvat v tom, co mohl či měl udělat jinak.

A čím se zabýváte dnes, vnímáte množství titulů jako výraznou profesní výhodu?

Momentálně pracuji jako analytik ve společnosti zabývající se certifikacemi systémů řízení kvality. Se sférou školství a vzdělávání jsem také zůstal tak trochu v kontaktu, například vedu jako supervizor různé závěrečné práce. Řekl bych, že více titulů a absolvovaných škol jsou profesní výhodou i nevýhodou zároveň. Odborné znalosti a rozhled získané studiem více škol rozhodně pomohou při jakékoliv kvalifikované práci, na druhou stranu jsem se setkal s určitými předsudky a stereotypy jak ze strany některých kolegů, tak i personalistů.

Chystáte se v budoucnu na nějaký další rekord?

Další rekordy v plánu opravdu nemám, ale zase víme, že se nemá říkat ´nikdy´. 🙂

Chtěl byste závěrem něco vzkázat našim čtenářům?

Rád bych čtenářům portálu vzkázal a popřál, aby si svá studentská a obecně mladá léta nejen patřičně užili, ale pokud možno i naplnili něčím smysluplným, co napomůže také jejich osobnostnímu rozvoji. Možností je dnes opravdu nepřeberné množství, o čemž svědčí i jednotlivé nabídky stáží, dobrovolnických projektů a podobně tady na Mladiinfo, které tak určitě stojí za to sledovat a něco z toho třeba i vyzkoušet.