O EVS v Chorvatsku

Co vás může naučit Evropská dobrovolná služba (EVS) v Chorvatsku, ale i jinde? O tom vám v článku povypráví Katka Martínková!

Mám za sebou čtyři měsíce svojí roční EVS v Záhřebu, v organizaci, která koordinuje mezinárodní výměny mládeže a pořádá tréninky na osobnostní rozvoj. Důvod vyjet na EVS jsem měla podobný jako většina lidí, končila jsem školu a vidina hledání „seriózní“ práce mě moc nelákala. EVS pro mě prvotně byla tak trochu únikem, ale velice brzo jsem si uvědomila, jak moc mi to přináší (a doufám ještě přinese) a nakolik to předčí moje očekávání. Mám velké štěstí, že jsem v organizaci, která o svoje dobrovolníky dobře pečuje, máme tu co dělat a taky máme dost prostoru pro vlastní iniciativu. Tenhle článek ale nemám v plánu psát jako popis toho, co dělám.  Chci ho psát o tom, co jsem se tu naučila a zjistila a co si myslím, že může EVS přinést každému.

Proud to be a volunteer!

Uvědomila jsem si, jak obrovskou hodnotu má dobrovolnictví a jak jsem hrdá na to, že jsem toho součástí.

Být obklopená lidma, kteří jsou všichni dobrovolníci mi umožnilo uvědomit si jaká síla v tom je. A možná si říkáte „Joo, chodím si odpoledne hrát s dětma, co z toho?“ Volnočasové nebo jakékoliv jiné neplacené aktivity jsou často hodně podceňované a brané jako něco, co lidi dělají pro zábavu, což se nějak úplně nedá spojit s tím, že by to mohlo mít nějaký význam.

A přitom tohle jsou věci, který mají vliv a dopad. Proč? Lidi dělají něco, protože je to baví, protože to chtějí dělat a ne proto, že jsou za to placení a proto musí. A tím pádem to má obrovský potenciál, protože je v tom to osobní zapojení a chuť to dělat.

Na téma dobrovolnictví jsme měli tématický blok v rámci on arrival EVS trainingu a kromě teorie jsme se bavili o tom co kdo dělá a byla jsem dost ohromená pestrostí. Pár příkladů pro představu: Turek co v rámci klubu fotbalových fanoušků chodí sázet stromy a za pacientama do nemocnice, Arménka, která byla součástí organizace proti týrání vězňů, Španělka, která s kamarádama zorganizovala vánoční akci pro seniory (hudba, přáníčka, cukrovív,atd.)…to prostě může být úplně cokoliv a není to nijak náročné. A pravdou je, že to má význam. Dobrovolnictví má vliv co se ekonomie týče, stejně jako se odráží v tématech lidských práv, sociální inkluze, neformálního vzdělávání, ochrany prostředí a mnohých dalších.

A co děláte vy? Ještě nic? A není čas začít? : )

Učení jako permanentní proces

EVS má mít kromě dobrovolnictví taky významný vzdělávací a seberozvojový aspekt. Hodně se pracuje s tématem stanovování si cílů, sebereflexe vlastního rozvoje, definování konkrétních zlepšení v konkrétních kompetencích, vytváření „learning plans“, atd. Ze začátku mě to dost otravovalo, ale postupně zjišťuju, že to opravdu má dopad a smysl. Mám pocit, že jsem v permanentním procesu sebereflexe nad tím co dělám, proč to dělám a co z toho o sobě můžu zjistit. Nikdy jsem neměla tak intenzivní pocit, že se prakticky pořád něco učím a mám prostor učit se v každé situaci, pokud jsem si schopná pro to vytvořit podmínky a být tomu otevřená. A tím, že si oblasti a témata, kterým se chci věnovat, nastavuju sama, mám opravdu možnost dělat to, co považuju za přínosný, takže to má daleko do školních studií.

Interkulturalita

Další téma, u kterýho jsem nejdřív měla pocit, že už jsem přednášky slyšela stopadesátkrát, že jsem v zahraničí byla hodněkrát a že mě na tom nemá co překvapit. Opak je pravdou. I tohle teď víc vnímám jak permanentní proces, kterej probíhá na spoustě úrovní. Člověk si třeba říká, joo, byla jsem rok ve Francii, umím jazyk, vím, že jí sýry a pijou víno, atd. Ale pořád je toho tolik, čemu nerozumím. Proč dělají některý věci tak jak je dělají? Jaký to má důvody? Kde to pramení?

To samý s tématem kulturního šoku, oblíbeným výrazem používaným v kontextu jakýchkoliv mezinárodních výměn a studií.  Před odjezdem jsme o tom mluvily s mojí koordinátorkou a já jsem říkala, že je to v pohodě, že s tím problém nemám, žila jsem na různejch místech a vím co čekat.

Uvědomila jsem si, že takovýhle témata dostávají mnohem reálnější kontext ve chvíli, kdy je člověk v nové zemi a je pohromadě s lidma ze spousty dalších států, protože ty perspektivy a pestrost pohledů na tu samou věc jsou opravdu různorodý a nikdy mě nepřestanou překvapovat. A všechna ta teorie o multikulturalitě se najednou ukazuje jako věc, která má reálný prostor v našich životech, i když jsme třeba lidi co umí jazyky, cestovali a mají pocit „I have already seen it all“. Protože pak třeba zjistíte, že spoustu lidí udivuje, že si zouváte boty u dveří, že si při přání k narozeninám třepete rukou a nebo že večeříte už v šest. Jsou to detaily, ale je toho spousta a naučit se s tím fungovat a zbavit se typickýho „No jo, prostě Španěl“, není jen tak.

Foto: Katka Martínková