Moje zkušenost s EVSkou

Přečtěte si zkušenost Jitky Bouškové, která pobývala sedm měsíců v řecké organizaci Praxis. Článek ukazuje světlé i stinné stránky Evropské dobrovolné služby a poukazuje, na co si dát při plánování EVS pozor.

EVS program je úžasná věc, kterou jsem si splnila svůj sen. Odjet sama do zahraničí za poznáním, dobrodružstvím a za angličtinou. Otestovat si svoje hranice. Neměla jsem žádné přehnané očekávání, spíš se připravovala na těžký start, protože jsem nikdy nemluvila v angličtině a učila se pouze ve škole, což už bylo 4 roky zapomenuto. Z oficiálních pramenů o EVS jsem se dozvěděla jak EVS funguje a po zkušenostech s vysílající organizací a předodjezdovým školením jsem nabyla dojmu, že všechno je perfektně organizováno a celé vycestování, pobyt a podpora dobrovolníka je skvěle řízena lidmi, kteří jsou absolutně ztotožněni s krásnou ideou EVS. Možná trochu naivní vize, ale tak to na mě v ČR všechno působilo.

Na mém projektu se podílelo převážně kolem šesti dobrovolníků, kteří se s postupem času obměňovali za nové. Rozuměla jsem, že mají problém s komunikací s naší mentorkou, stěžovali si na nízkou úroveň zaučování a na nedostatečné vybavení potřebné k práci v oblasti médií a na to, že projekt slouží jako zdroj peněz pro organizaci a dobrovolníci jsou jen prostředkem. Nechtěla jsem zpočátku věřit a brala je jako věčné stěžováčky. Zhruba v půlce projektu když jsem se rozmluvila, jsem začínala pociťovat jisté problémy také, které se nevyřešily až do konce projektu, takže je tu shrnu do těch nejzákladnějších.

Projekt manažer je osoba, která nám zadávala práci většinou skrze email, ale jinak se na našem dobrovolničení více nepodílela, protože neuměla anglicky. Což způsobovalo problémy v pochopení úkolů, chyběla motivace a často docházelo k nedorozumění a následným neshodám. Mentorem byla osoba, která vlastně zajišťovala celý průběh projektu a komunikaci s dobrovolníky.

Byla jedinou anglicky mluvící osobou, a tedy jediný člověk v organizaci na koho se bylo možné obrátit. S mentorstvím to nemělo nic společného a rozhodně to nebyl člověk nezaujatý, nestranný mimo organizaci. Od půlky mého projektu jsme dokonce měli osobní problém. Cítila jsem, že se na mě zaměřuje víc než na ostatní a všechny problémy padaly pouze na mou hlavu. Teď také vidím zpětně, že její chování nebylo daleko od šikany. Její žárlivost v ní vyvolávala jistou zášť vůči mně, a jelikož ona mohla, tak mi často dávala nadřazenost najevo ať už slovními narážkami na můj vzhled nebo sarkastickými poznámkami směřovanými ne mě přímo, ale převážně před větším obecenstvem. Šílené pro mě bylo, že já ji nikdy neřekla na žádnou práci ne, dokonce jí hlídala i v nouzi týden jejího psa.

V popisu projektu stálo, že se nám pravidelně bude věnovat profesionální školitel v oblasti médií – rádiové vysílání, žurnalistika, kampaně. Pravdou ale je, že veškeré zaučování a předávání znalostí, zkušeností probíhá pouze ze staršího dobrovolníka na nového. Což neustále snižuje kvalitu informací a dovedností. Když jsem to zmínila v evaluaci, bylo mi řečeno, že za profesionálnějším vzděláním si mám jít do školy a že kdo si myslím, že zaučil první dobrovolníky, že to byl profesionál. To už je ovšem 15 let zpátky. Prostě nám to přišlo, že s námi chtějí mít co nejméně práce a celá idea EVS se tam za ty roky posunula do jisté letargie a co nejekonomičtější roviny na úkor kvality. Což jsme si potvrdili i na příkladu s místními dobrovolníky této organizace, kteří přicházeli s novými nápady, nabízeli pomoc, ale nebyl o to zájem. Můj názor je, že si nechtějí pustit novou krev do projektu a odkrýt jejich tajnosti. Jelikož tento projekt už běží 15 let a tyto 2 zodpovědné osoby jsou tam od počátku, očekávala bych lepší angličtinu u obou z nich. Větší profesionalitu ze strany mentora a alespoň malou motivaci k práci ukázáním dobrého příkladu praxe.

I tak jsem si svou EVS užila na maximum a snažila se poučit ze všech zkušeností a určitě nelituji rozhodnutí vyjet na tento EVS projekt.